Divný metr

Pár let mi v mé pracovně viseli na nástěnce na plakátku dva pánové. Pravda, nebyli to jen tak nějací pánové, ale dvě značně kontroverzní postavy balkánských válek - reprezentanti bosenských Srbů Radovan karadžić a generál Ratko Mladić. Důvod, proč měli tu čest koukat na mne ze zdi, byl docela prozaický - byla to recese hnaná vzdorem vůči mediálnímu mainstreamu, kdy tupoučcí pisálci papouškovali propagandistické žgryndy Jamieho Shey a dalších nohsledů hnaných pochybnými motivy tehdejší demokratické admistrativy v USA. Aby bylo rozumněno - Srbové ráčili napáchat v 90. letech na Balkáně taková zvěrstva, že by měli cudně klopit zrak, a Karadžić s Mladićem byli hlavními tribuny srbských velmocenských tužeb na Balkáně. Mé vzdělání a rozhled jsou natolik dostačujícími, abych o tomto faktu nepochyboval. Nesnáším ale, když se neměří stejným metrem a právě tady touto chorobou výklady balkánských konfkliktů 90.let trpí jako máloco. Blbé antisrbství, démonizace srbského národa, národa úplně stejného jako většina národů světa - se svými slabšími stránkami i stránkami obdivuhodnými, neznalost reálií, dějin, souvislostí, to vše zaplevelilo náhledy na balkánské války jako nevyléčitelný mor. Není třeba se zde pouštět do paralel, že politika, kterou si Srbové vysloužili bombardování silami NATO, je zcela běžným pracovním postupem izraelských sil na palestinských územích. Srovnávání s čečenským konfliktem je zcela nepřípadné - ruské válečné zločiny jsou neporovnatelně surovější a ignorantštější.
Karadžić a Mladić viseli v mé pracovně jako vzdro, jako recese, jako vyjádření nelibosti provokativním způsobem. Dlužno dodat, že jsem toužil sehnat také plakátky Anteho Gotoviny, Caca či Ramushe Haradinaje, bohužel se jedná o artikl nedostatkový. Gotovinu bych asi sehnal, ale do Chorvatska válet se na pláž nejezdím a pověřit nákupem např. moji sestřenici by bylo srovnatelné s pověřením nákupu a výběru grafické karty do PC mé maličkosti... A mým snem byl portrét Carly del Ponte nad nimi...
Ani jeden z pánů už v mé pracovně nevisí. Dozvěděl jsem se totiž, že chodily anonymní stížnosti, cože je to za pořádek, že dr. Šmíd má ve své pracovně portréty mezinárodně hledaných válečných zločinců. Pomiňme nyní presumpci neviny (byť jsem si jist, že vina obou pánů je vcelku dobře dokazatelná) a fakt, že anonymní stížnosti by mě nemusely zajímat, protože nemá - li někdo odvahu sdělit svůj názor přímo oponentovi, nezaslouží si respekt. Stejně tak pomíjím, že u stěžovatelů může jít o osobní zášt vůči mé osobě.
Meritem věci a mého rozhořčení, a to značně rezignovaného rozhořčení, je fakt, že se ozývají na tyto dva pány. Jsem skutečně niterně přesvědčen, že kdyby mi tam visel Gotovina, nikdo neřekne ani popel, protože ho prostě nepozná, stejně jako třeba další zločince balkánských válek Haradinaje či Thaciho. A především jsem skutečně niterně přesvědčen, že kdyby tam visel Guevara nebo jiný rudý vrah, který ale intelektuálnímu mainstreamu konvenuje názorově více, také by si nikdo nestěžoval.
A že někdo nechápe nadsázku - byť třeba hodně provokativní - to svědčí o jeho inteligenci.
Oba jsem sundal pro klid a proto, že jsem o to byl slušně požádán někým, komu jsem to vcelku rád splnil (už jen proto, že mi to nenařídilsilově...), ale svědčí to o tom, že některé pro mne znepokojivé vzorce v chování a myšlení jistých lidí dále přetrvávají...
Mmch. jsem zvědav, jaká se u mne dostaví reakce, až mi přijde na přednášku nějaký rozjívený studentík s Maem na tričku. S tím Maem, který má na svědomí tolik životů, kolik neměla celá Jugoslávie ani obyvatel !

Návštěva nervózního Bruselu

Redakce Global Politics dostala minulý týden od Zastoupení Evropské Komise v ČR možnost zúčastnit se třídenní pracovní návštěvy Bruselu, která měla českým novinářům nabídnout možnost promluvit s úředníky Komise a Rady nad aktuálními tématy evropské integrace. Kromě GP se návštěvy zúčastnili například zástupci ČT, Českého rozhlasu, E-Polisu nebo Hospodářských novin. Adam Černý z HN patřil mezi nejzkušenější a nejaktivnější členy výpravy, když během cesty nabídl redakci iHned dva texty se „zákulisními“ informacemi o EU (zde a zde) a celou dobu pobytu hýřil historkami a poznámkami k politice a evropské integraci.

S Tomem Blažkem jsme tedy získali nejen možnost „turistiky“ po institucích EU, ale především příležitost zúčastnit se poměrně otevřených diskusí s lidmi jako je Pavel Telička (dnes úspěšný lobbista), Katharina von Schnurbein (tisková mluvčí Vladimíra Špidly) či Karel Ježek (šéf komunikace v Sekretariátu Rady). Pikantní na návštěvě bylo do jisté míry to, že jsme s úředníky Komise mluvili právě v den, kdy Irové rozhodovali v referendu o osudu Lisabonské smlouvy, přičemž na většině z nich byla patrná nervozita z budoucího výsledku lidového hlasování (tuším jediného v ratifikačním procesu Lisabonské smlouvy v rámci celé EU).

Pro mě byl jistým vrcholem návštěvy Bruselu pracovní oběd s bývalým komisařem EK Pavlem Teličkou, který dnes podniká v oblasti poradenství k EU. Jeho komentáře k české politice v době, kdy byl v pozici hlavního vyjednavače ČR s EU nebo komisařem EK či jeho hodnocení lobbingu na evropské a české úrovni bylo velmi zajímavé a otevřené. Diskuse se stočila i k Lisabonské smlouvě, zamýšlenému radaru v Brdech nebo filmu Gympl, ve kterém si Telička zahrál školního inspektora…

Osobně mě překvapila otevřenost některých úředníků, se kterými jsme se setkali. Na začátku se vždy ujistili, že jde o schůzku „off the record“ a pak se vcelku rozpovídali. Někteří propagovali Lisabonskou smlouvu, někteří pak na druhou stranu příliš rozvláčně hovořili o obecných věcech, jiní přidali k dobru zajímavé způsoby hodnocení úspěšnosti zvládnutí funkce předsednictví Rady jednotlivými státy – a to dle oblíbenosti kravaty vyrobené k této příležitosti. Italská kravata se prý nosí ještě dnes, zatímco mnohé ostatní jsou vzápětí nenávratně zapomenuty. Jak se s tímto „kravatovým testem“ vyrovná Česká republika?

Cirkus na ČT

Včera večer jsem měl tu smůlu, že jsem shlédnul Události, komentáře na ČT2 (posuňte na 14:05) a viděl v akci Ladislava Jakla, tajemníka prezidenta republiky. Taková směs arogance, ignorace a neznalosti se skutečně objevuje velmi zřídka, ve všech těchto ohledech žák přerostl učitele (a že to někdy není snadné). Personální politika Hradu občas nahání hrůzu. Všechna čest moderátorce Daniele Drtinové, které nesmysly žvanícího a útočného tajemníka dovedla velmi slušně a rázně uzemnit.

Jagelonský kompromis v Praze

Dnes brzy ráno (pátek 13.) jsme se s kolegou Mariánem Belkem vydali vstříc novému poznání do matičky měst, kde se konala mezinárodní konference na téma "Voting Systems in the Council". Trochu nemile mě překvapilo, že na akademickou celebritu Moshé Machovera nás nejelo z Brna víc, ale pátek je asi pátek.

Pod záštitou premiéra Topolánka, jenž nebyl ve Sněmovně vypárován, a proto se osobně neúčastnil, jako první vystoupila docentka Běla Plechanovová, která předvedla standardní příspěvek, jehož velkou část jsem již slyšel loni v Brně a četl v časopise Mezinárodní vztahy. Paní docentka však přidala zajímavou empirickou studii o hlasování v Radě v letech 2004 až 2006, z níž jsem mimo jiné zachytil následující: Rada v tomto období hlasovala cca o 3500 návrzích, z nichž však jen k 207 jsou k dispozici pozice států! Těžko říct, nakolik reprezentativní je tento vzorek a nakolik relevantní jsou případná zobecnění. Na to, jak se ČR tváří euroskepticky, tak je překvapivě servilní, patří ke "core coalition" států, jež si příliš nevyskakují - narozdíl třeba od Švédska, které hlasuje proti návrhům vůbec nejčastěji.

Matematik Wojciech Slomczynski, spoluautor "jagelonského kompromisu", který se snažilo Polsko prosadit jako alternativu systému dvojí většiny, jak je zakotven v Lisabonské smlouvě (a předtím i v návrhu "euroústavy"), prezentoval barvitý příspěvek okořeněný historickým exkurzem. Jagelonský kompromis udává váhu hlasu zemí úměrně k odmocnině počtu jejich populace. Matematicky by se mělo zřejmě jednat o spravedlivé řešení, navíc vhodně aplikovatelné na podmínky EU. Však také několikrát na konferenci zaznělo, že politikové bohužel nenaslouchají akademikům, takže politické dohody plodí nespravedlivá rozložení váhy hlasu. Z Polska se dostavila též emeritní ministryně Ewa Osniecka-Tamecka, vyjednávačka revize primárního práva a současná prorektorka College of Europe, která své polo-akademické vystoupení notně prošpikovala politickou rétorikou a apely. Na první pohled ale bylo zřejmé, jak se Poláci liší od pragmatických a leklorybích Čechů. Mělo to drajv, nadšení, jiskru v oku, sebedůvěru, odhodlání, přesvědčovací schopnost a tak dále a tak podobně, tedy něco, co jsem na mezinárodní scéně od žádného našeho zástupce ještě neviděl.

Mosché Machover je více než sedmdesátiletý velmi vitální pán, profesor matematiky a filosofie a v současné době ředitel projektu "Voting Power and Procedures" na London School of Economics. Jeho vystoupení zcela naplnilo má očekávání, brilantně vysvětlil svůj pohled na distribuci hlasovací síly tak, že to mělo velkou šanci pochopit i převážně laické publikum. Případné zájemce odkazuji na mnohé články v předních žurnálech, které o tomto tématu Machover napsal, povětšinou s profesorem Felsenthalem.

*

Konference byla výborně uspořádána, jak by ne, když to měla pod palcem naše spolužačka Jana Dvoranová-Hynková. Mile mě překvapil Jan Zahradil v roli moderátora a Hynek Fajmon v roli tazatele jedné otázky; Evropský parlament, když už nic, tak se aspoň zasloužil o značnou kultivaci těchto politiků. Jinak jsem zvědav, kdy i do Prahy dorazí základní konvence, že je slušné vypínat zvonění mobilu, když se nacházím v roli diváka a kraválem esemesek či zvonění bych mohl rušit. Frekvence zvonění byla skutečně v Brně nevídaná a stejně tak i koncentrace těch nejdůležitějších lidí či alespoň těch odpovídajícím způsobem se tvářících. S tím souvisí i nelíčená radost skupiny dospělých diváků v první řadě, když J. Zahradil zveřejnil předběžné výsledky irského referenda o Lisabonské smlouvě. Podobnou radost jsem prý měl naposledy, když jsem dostal na Vánoce ve třech letech umělohmotný náklaďák.

Na obědě jsem se ještě Machovera opatrně zeptal, jestli zcela zavrhuje systém dvojí většiny, protože mně nepřijde špatný, pokud by se upravily nastavené prahy pro přijetí alespoň na 65-65. Machover sice preferuje systémy s vysokou ekvitabilitou (spravedlnost distribuce váhy hlasu), ale dvojí většinu nezavrhuje. Obdobně jako mně mu nevadí ani současný systém degresivní proporcionality. To Marián ho nešetřil a jal se mu vysvětlovat, že jeho výpočty spočívají na špatných výchozích předpokladech, ale Machover jeho ve vší slušnosti vystřelený akademický šíp docela ustál s odkazem na ústavní situaci s minimem informací (představte si například "veil of ignorance"). Pak už jsme se vydali směrem oáza Orientu (Florenc) a domů.

A propos, tématu se v ČR pořádně věnuje jen doc. Plechanovová, která navíc pro posuzování hlasovacích systémů mohutně razí Banzhaf index, jenž má však jisté trhliny. Je na čase rozšířit si obzory. Nechtěl byste někdo jít do sepsání článku na toto téma?? Počítám, že Marián by byl svolný, možná Jana Dvoranová-Hynková. Je tu někdo další??

Když se vykladač pravidel postaví nad pravidla hry

V závěru svého příspěvku "Pravidla hry kontra politické cíle" jsem vyjádřil přesvědčení, že po vystoupení ministra Julínka před Ústavním soudem tento podle mě minimálně tu část vládní reformy týkající se poplatků u lékaře zrušit musí. Netušil jsem však, čeho jsou někteří soudci při sledování svých politických cílů schopni. Zdeněk Kühn provedl na blogu jiné právo analýzu odůvodnění rozsudku soudu, zde je asi nejvíce alarmující pasáž.
"Nejvíce mne asi zamrazilo při čtení bodu 98 nálezu, kde se osm soudců ÚS povýšilo nad ústavodárce. Zde totiž ÚS odpovídal na argument navrhovatelů, podle kterých ústavodárce při tvorbě Listiny zvažoval, zda má do čl. 31 Listiny zavést výslovně bezplatnost či nikoliv. Tím, že ústavodárce zvolil variantu bezplatnou, nelze dle navrhovatelů interpretovat ustanovení čl. 31 proti jeho smyslu právě v duchu varianty, která byla ústavodárcem odmítnuta. Jak na to reaguje ÚS? Ústavní soud k tomu podotýká, že zejména v oblasti sociálních práv by mohl za určitých podmínek nastat i rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou. „Jestliže v některých zemích Ústava neodpovídá politické realitě, není to proto, že ta či ona instituce nebo ta či ona forma nejsou života schopné, ale proto, že duch takové Ústavy je (dočasně) cizí politickým podmínkám dané země“. (B. Mirkine – Guetzevitch, Les Constitutions de ľ Europe nouvelle, II. édition, Paris 1930, p. 53). Toť celá reakce (!). Podle mne jde o naprosto nepřijatelnou reakci na legitimní argument navrhovatelů historií tvorby ústavy, resp. Listiny."
Z výše uvedeného jde skutečně strach, vždyť takhle se dá zdůvodnit pomalu cokoli! Nebál bych se tento výrok většiny soudců ÚS nominovat na Hubertem vyhlášenou soutěž o nejhloupější výrok roku, nejsmutnější na tom je, že autorem je jedna z nejvyšších ústaních institucí v zemi, která má na dodržování pravidel dohlížet.

Pro naše Kosovobijce

Tak chlapci (Tom, Vladan, Hrab), tady máte nahrávku na smeč (J. Šonka ve středečních Hospodářských novinách - Kosovo: česká hra na dobré a špatné) - můžete se vyřádit dle libosti.

Klaus na výsluní

Už jsem slyšel názory o tom, jak bombastické bylo turné Václava Klause v USA (např. ze stránky www.klaus.cz), i o tom, že se nepřehouplo z množiny zcela naprosto irelevantní do množiny naprosto irelevantní (míněno pohledem Američanů a článkem v Hospodářských novinách). Nicméně, náhodou jsem objevil krátkou část z prezidentova washingtonského vystoupení v rubrice uznávaného konzervativního listu The Wall Street Journal v sekci Notable and Quotable, což není zas tak špatný počin. Osobně bych tedy Klausovu návštěvu v USA posunul do ranku "spíše irelevantní".