Miroslav Kalous: Tři postřehy k událostem v Íránu

Víc než měsíc uběhl od chvíle, kdy desetitisíce lidí v Íránu vyšly do ulic, protože neuvěřili oficiálním výsledkům prezidentských voleb. Podle nich poměrně přesvědčivě obhájil post Mahmúd Ahmadínežád. Režim v čele s duchovním vůdcem Alí Chameneím bouře ustál a dnešní ojedinělé výkřiky „smrt diktátorovi“, nesoucí se ze střech teheránských domů, připomínají více ticho po pěšině než pozdvižení dnů minulých. Přesto, do budoucna se režim bude muset vyrovnat se skutečností, že došlo k takovému otřesu legitimity, jaký vládnoucí nomenklatura od islámské revoluce nepoznala (tj. od roku 1979). I samu islámskou revoluci předcházelo období sociálních bouří, trvající skoro 2 roky. Tím nemá být řečeno, že se čas Íránské islámské republiky nachýlil, nýbrž že význam toho, co se v Íránu odehrálo v posledním měsíci, visí zatím ve hvězdách. Už teď je ale na událostech možné najít řadu zajímavých momentů, podívejme se alespoň na tři:

1) otázka férovosti voleb: V prvních dnech volby sice byly zpochybňovány, ale média ještě hovoříla spíše o „možná zfalšovaných volbách“. Podezřelá fakta jako jeden z prvních sesbíral Gary Sick, bývalý expert na Írán v Národní bezpečnostní radě za tří amerických prezidentů. Podrobnějších analýz nicméně přibývalo. S poměrně přesvědčivou přišel Chatam House, slovo dostaly mapy i matematika. Měl jsem z toho dobrý pocit – komentující analytici začali mluvit o zmanipulovaných volbách až po čase, když už šlo výrok podložit dostatkem přesvědčivých důkazů.
2) Facebook, Twitter a blogy: Írán má jednu z nejnaditějších blogosfér, což spolu s obecně vysokou IT gramotností obyvatelstva mělo nezanedbatelný vliv na průběh událostí (IT gramotnost souvisí s mladostí obyvatel – medián věku lidí v zemi je 26,4 let). Přes snahu státu o blokování mobilních a internetových sítí pomohl Facebook při organizaci protestujících (i když prim v tomto stále hrál mobil). Twitter umožnil poslat a rychle rozšířit opravdu aktuální informace přímo z dění a amatérská videa ukazující zvůli represivních složek měly zpravodajské agentury k dispozici každý den. Před řadou let vedla úloha audiokazet v islámské revoluci některé autory k označení této revoluce za "mediální", letos k podobným výrokům nabádal zejména Twitter:. Nelze to však přecenit – na samotných událostech blogy a sociální sítě nic nezměnily. Nicméně se zřetelně ukázal skutečný charakter režimu a zásahy jeho bezpečnostních sil byly vystaveny světu ve dříve nemyslitelné rychlosti a množství.
3) power-politics v Íránu: Společenská bouře v Íránu opět zdůraznila, jak málo víme o rozhodovacím procesu a mocenských bojích uvnitř země. Lze najít texty, které se snaží odkrýt roušku vnitřní mocenské politiky, ale kdo ví, nakolik jsou věrohodné? Jisté je, že v Íránu je důležitých mocenských uzlů několik (oproti třeba Saddámově Íráku), které jsou situovány v síti neformálních konexí (kolem osob Chameneího, Rafsándžáního, Ahmadínežáda, dalších duchovních a důstojníků revolučních gard). Dále nelze opominout formální nastavení státu (viz schéma na BBC) – svoji roli hraje fakt, jaké má duchovní vůdce exekutivní pravomoci (opravdu velké), jak je volen prezident nebo jak se nominují členové Shromáždění znalců.

Těžko tedy soudit, co se v Íránu v budoucnu odehraje. Ale neodpustím si citaci z příspěvku Cyrila Bumbálka o Íránu ve sborníku Politický islám z roku 2007: „A přesto, že v nejbližší budoucnosti není pravděpodobné, že dojde ke svržení teokratického režimu, je zjevné, že má-li být pro Íránce i nadále akceptovatelným rámcem politického uspořádání země model islámského státu, bude muset být přinejmenším sociálně spravedlivějším a poskytovat svým občanům více svobody.“ Kéž by.

Miroslav Kalous studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.