Co s Dělnickou stranou? (Aktualizováno)

Tento týden Nejvyšší správní soud konečně vyhlásí rozsudek v řízení o návrhu vlády na rozpuštění Dělnické strany. Poměrně dlouhá doba, která uběhla mezi lednovým jednáním a stanovením termínu k vyhlášení konečného rozhodnutí, svědčí o tom, že tentokrát měl rozhodující senát nelehkou úlohu. Jednalo se sice již o druhé řízení s DS, fakticky však o první "skutečné". Zatímco v prvním případě prezentovala vláda tak nekvalitní návrh, že o výroku NSS nemohlo být pochyb, tentokrát si lze reálně představit jak jeho zamítnutí, tak rozpuštění DS. Následující poznámky je nicméně nutno číst čistě jako mé osobní postřehy, nikterak si netroufám předjímat, jak to ve středu dopadne.

Předně je třeba uznat, že současné řízení je opravdu o něčem naprosto jiném, než to z minulého roku. Při předchozím řízení se zástupce vlády podivoval i nad tím, že soud po něm chce, aby svá tvrzení doložil nějakými důkazy. Tvrzené propojení DS s neonacistickým hnutím mělo být zřejmě tak evidentní, že nemělo význam ztrácet čas jeho dokazováním. Tehdejší ministr vnitra Ivan Langer se sice honosí titulem JUDr., avšak z návrhu připraveného jeho ministerstvem čišelo naprosté neporozumění rozdílu mezi racionalitou vlastní justici a světu každodenní politiky (jako je tomu ostatně i u mnoha návrhů, které čeští politici směřují k Ústavnímu soudu).

NSS tak mohl své rozhodnutí z března 2009 pojmout alespoň jako jakýsi „pilotní rozsudek“, v němž obecně vymezil kritéria možného rozpuštění politické strany. NSS zde zjednodušeně řečeno připustil, že za určitých okolností je možné politickou stranu pro její antidemokratičnost rozpustit, avšak zároveň stanovil velice striktní podmínky, které k tomu musí být naplněny. Přihlásil se tak spíše k liberálnímu přístupu k otázkám regulace "trhu politických idejí", který je ostatně dosti zřetelný již v jeho judikatuře týkající se shromažďovacího práva.

Aktuální ministr vnitra Martina Pecina před zahájením nového řízení ujišťoval média, že tentokrát udělala vláda maximum a rozpuštění DS by nemělo stát nic v cestě. S uvedeným tvrzením by se dalo polemizovat, i tento návrh měl své nedostatky. I tak se ale vládě, po mém soudu, podařilo uspět minimálně v prvních dvou bodech ze čtyřbodového testu vymezeného NSS v předchozím rozsudku – tj. v zjištěné protiprávnosti chování a jeho přičitatelnosti politické straně. Zejména výpovědi policejních expertů byly značně přesvědčivé, a tak podle mě nelze mít příliš pochybností o úzkém provázání DS s českým neonacistickým hnutím. Lámat chleba se tak zřejmě bude na posouzení dalších dvou bodů uvedeného testu – tedy zda daná strana představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a zda je zamýšlený zásah přiměřený sledovanému cíli, tzn. jestli není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot.

Při posouzení těchto dvou bodů bude evidentně velice záležet na hodnotovém a politicko-filosofickém zakotvení jednotlivých soudců. Za sebe bych v naší postkomunistické politické realitě určitě viděl větší hodnotu v poskytnutí ochrany svobodě politické soutěže proti vládním zásahům. Přeci jen Dělnickou stranu momentálně nevnímám jako sílu reálně schopnou čehokoli zásadního dosáhnout. Ať si její představitelé své názory, jakkoliv odpudivé, hlásají dál. Naše demokracie to unese.

AKTUALIZACE (18. 2.).
NSS nakonec návrhu vlády vyhověl a DS rozpustil (rozhodnutí je ke stažení zde). Rozsudek je velice precizní (už jen ten rozsah: 122 stran!), navíc psaný přístupným jazykem - spíše než typické rozhodnutí českého soudu připomíná místy politicko-filosofický traktát, opravdu doporučuji k přečtení (přinejmenším závěrečnou část). Podle očekávání se NSS dokázal přesvědčivě vypořádat s tím, zda je zkoumaná činnost protiprávní a zda je přičitatelná DS. Jako nejproblematičtější se však jeví ta pasáž rozhodnutí, v níž NSS dovozuje existenci bezprostředního rizika ohrožení demokracie (odst. 642-650).

"Zde Soud především konstatuje, že rizikem ohrožení demokracie v citovaném rozsudku nerozuměl pouze míru pravděpodobnosti, s níž strana získá parlamentní většinu a poté formálně „obrátí kormidlo“ státoprávního uspořádání směrem z demokratických vod. Rizikem ohrožení demokracie je třeba rozumět i stav, kdy je strana schopna třebas jen na lokální úrovni účinně destabilizovat stávající institucionální a právní systém, a zejména stav, kdy tak může činit či dokonce činí opakovaně a stát jen s vynaložením nepřiměřeného úsilí a prostředků garantuje ochranu práv a svobod obyvatel dané lokality. Pokud je výsledkem jednání politické strany v určité lokalitě nejen přímá destabilizace tohoto místa, ale i zprostředkované riziko destabilizace a případně společensky nežádoucích jevů (eskalace násilí) v jiných lokalitách, je již možné hovořit o bezprostředním nebezpečí ohrožení demokracie." (odst. 643).

Tak nevím, ale závěr, že politická strana bezprostředně ohrožuje českou demokracii, vyvozený v podstatě z jediné akce, v níž se DS skutečně podařilo takto destabilizovat poměry, navíc na lokální úrovni ("bitva o Janov"), na mě nepůsobí příliš přesvědčivě. Jsem velmi zvědavý, co na to řekně Ústavní soud, případně ESLP.