P.R. Tomáše Šmída

Tom Šmíd dostal (nutno dodat vzhledem k charakteru události bohužel) pěkný prostor v opravdu masových médiích: rozhovor na iDNES, Události, komentáře na ČT (od 8:10).

Jen tak mimochodem

Vidím, že se na blogu krásně rozvinula debata k Iránu, já jsem bohužel stále ještě nedohnal únorovou absenci na fakultě, takže se nemohu rozhoupat k nějakému déle promyšlenému příspěvku a omezím se na krátký pocitový komentář.
Mirek Topolánek opět prokázal, že mu mezi ústy a mozkem nefunguje spojnice, kterou by politik s pudem sebezáchovy měl disponovat. Dále se mi odkrývá, že míra uvažování ve stereotypech a předsudcích je u našich elit mnohem vyšší, než bych si pomyslel (ne že bych Duška chtěl považovat za elitu, ale v dobách své slávy a dle historky o klečícím Klausovi zřejmě měl v českém dění jistou roli). Pouze ostatní mají tolik rozumu, že své názory na tuto problematiku neventilují veřejně. Nevím pak ale, co je lepší - jestli politik, který dá najevo svůj názor a může očekávat trest v podobě odlivu hlasů, nebo mediální pokrytecké prostředí, které dá zbaštit homofobovi, že se vyznal ze svého přesvědčení, zatímco toleruje skutečnost, že to samé si myslí i ostatní, akorát to narozdíl od chlapa s gulama neříkají. Tedy získávají body z politicko-korektní hry, v níž není prostor na skutečně osobní, ale jen na korektní názor. Larry Summers by mohl vyprávět... Osobně jsem raději, když se věci prezentují tak, jak je člověk skutečně míní, než tak, jak se sluší.
PS: Rozsudek k Dělnické straně na mě stále čeká, ale Tom Blažek mě na něj svým postem tak naladil, že se vysloveně těším.
PPS: V politologické přestřelce v SEPSu souzním s replikou Holzera a kol. Saxonberg s Braunem sice správně poukazují, že v zájmu objektivity by se publikační produktivita mohla posuzovat jinak, ale Holzer a kol. prostě měli ambici prozkoumat jeden segment, na což jasně upozorňují a nedělají si ambice poskytnout objektivní obrázek o české polito-produkci. Aspoň tak na mě jejich počin působí.

Vyšel březnový bulletin Centra pro lidská práva

V březnu 2010 vyšel další bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci. V březnovém čísle bychom vás rádi upozornili především na rozhovor s předsedou zrušené Dělnické strany Tomášem Vandasem a na komentář Ladislava Vyhnánka k tomuto tématu. Zástupci Dělnické strany se mezitím rozhodli podat stížnost k Ústavnímu soudu a její členové se v nadcházejících parlamentních volbách chystají kandidovat pod hlavičkou nové Dělnické strany sociální spravedlnosti. Ladislav Vyhnánek své postřehy týkající se tohoto přelomového rozsudku konfrontoval přímo s Vojtěchem Šimíčkem, předsedou senátu Nejvyššího správního soudu zabývajícího se politickými stranami. Dále v bulletinu najdete například text Lenky Popovičové o cíleném zabíjení teroristů z hlediska mezinárodního práva. Tato kontroverzní otázka si zaslouží pozornost nejen z důvodu své současné aktuálnosti. Bulletin si můžete přečíst zde.

Filmy z Íránu a o Íránu

Jeden svět - film Nevyslyšené hlasy (Brno).
Seminář íránských filmů (Veselí nad Moravou).

Bez komentáře

Z článku v Respektu o možném odejití české velvyslankyně u EU Vicenové:
"„Cha, cha, vy jste naivní! Debata na plénu?!“ směje se Jan Bauer (ODS) otázce, jak často se probírají unijní směrnice na schůzi sněmovny. Smích se vysvětluje, když odpovídá „nikdy“. Pravomoci výboru pro evropské záležitosti, jehož je místopředsedou, říkají, že ke všemu z Bruselu zaujímá výbor vůdčí stanovisko a plénum o věci hlasuje bez rozpravy. Pokud se ta má odehrát, musí o to výbor požádat vedení sněmu. Od voleb v roce 2006 požádal jen jednou. „Proč? Protože o to sněmovna nestojí. Když chci zařadit evropský bod na schůzi, kolegové mi říkají, ať s tím neotravuju, že Unie nikoho nezajímá. Náš výbor neměl skoro rok šéfa a všichni nad tím mávali rukou,“ říká rezignovaně Bauer."
Po opakovaném hartusení z akademické půdy o nedostatcích české zahraniční politiky (za všechny např. kolega Michal Kořan) se v minulém týdnu obuly do absence vize ohledně role naší země ve světě i média (Anýž v HN) a článek K. Šafaříkové v Respektu je jen dalším střípkem do mozaiky poslanecké zabedněnosti.

Co si počít s Íránem? Sankce na plyn a ropu.

V časopise Revue Politika proběhla pod názvem Co si počít s Íránem? diskuse o současném Íránu, jeho jaderném programu, demonstracích opozice a vhodném přístupu, který by západní země měly přijmout. Svým textem Změnit režim v Íránu jsem v rámci této diskuse reagoval na článek Ondřeje Šlechty Zaútočit na Írán?, který následně v diskusi pokračoval (Změnit ano, ale…) a přidal se ještě Miroslav Kalous (Proč neusilovat o změnu režimu v Íránu). K oběma reakcím na můj text bych se krátce vyjádřil.

Oba autoři jsou buď idealisté nebo za idealistu považují mě. Ondřej Šlechta si stěžuje na označení „darebácký režim“ jako na subjektivní hodnocení loajality daného státu k USA. Miroslav Kalous pak nerozumí, proč je kvůli svému jadernému programu popotahován Írán a nikoliv třeba Izrael. Tak samozřejmě, že mezinárodní politika je subjektivní záležitostí. Západní země mají důvod hledět na různé země různým pohledem a odlišovat Írán, jehož nálože zabíjí vojáky USA a evropských zemí v Iráku a Afghánistánu a který sponzoruje řadu blízkovýchodních teroristických skupin, od letitého spojence Izrael či umírněných arabských autokracií.

Oba autoři se také shodli na tom, že otázka případné změny režimu je problematická. Nemělo by se jednat spíše o „změnu v režimu“? S oběma autory souhlasím, že by Západ neměl usilovat o násilnou změnu islámského režimu ani o jeho destabilizaci za každou cenu. Ohrožení íránského režimu zevnitř (tzv. Zelená revoluce) je nicméně jedinečnou příležitostí, jak Írán přivést ke skutečnému jednání o jeho působení v regionu a o jeho jaderném programu. Miroslav Kalous pomocí paralel spojuje Írán a komunistické Československo, jehož autokratičtí vůdci čekající na pokyny z Moskvy nechali režim degenerovat a upadat. Írán je ale regionální mocnost, která se nemusí měnit jen směrem k větší bezmoci a poklidnému zastarávání. Jak jsem psal ve svém textu a jak o Íránu mluvila americká ministryně zahraničí Clintonová, země se relativně rychle může změnit ve vojenskou diktaturu, která nebude ochotna již k vůbec žádnému dialogu. MAAE nedávno prohlásila jednání s Íránem za bezvýsledná a prezident Ahmadínéžád nahlas mluví o možnosti vyrábět vysoce obohacený uran... Je nutné jednat opatrně, ale rychle.

A je nutné zavést debatu na existenci íránského režimu. To je totiž jediné, co současné vládce v Teheránu dokáže „zaujmout“. Souhlasím s Miroslavem Kalousem – je potřeba kritizovat Írán za porušování lidských práv a nabídnout technickou podporu opozici. Ale nejen to. Je třeba zavést tvrdé sankce zahrnující ropu a zemní plyn. Tento prostředek totiž stojí jako jediný mezi akceptací jaderného Íránu a vojenským řešením, ke kterému se může uchýlit (i jednostranně) například Izrael. Ale co třeba další jednání? Návrhy na ekonomickou podporu a obnovu standardních vztahů? Evropa s Íránem jednala od roku 2003 a USA se něco podobného intenzivně snažily více než rok. Ale bezvýsledně. USA i evropské země by měly politiku sankcí podpořit a i Obamova administrativa začíná svůj přístup přitvrzovat. Evropa je nicméně zásadní. Pro íránský obchod s ropou a zemním plynem jsou totiž evropské společnosti, které zajišťují nejen obchod, ale i technické otázky obchodu (např. pojištění tankerů), velmi důležité. I čínské společnosti svůj obchod s Íránem v případě tvrdých sankcí zváží. Pak bude íránský režim, ohrožený ekonomickými problémy a sílící nespokojeností občanů, přinucen vážně jednat o své budoucnosti a o jaderném programu. Hrozí pak eskalace konfliktu? Ano. Ale z mého pohledu je lepší jednat teď, než čekat na jaderný Írán nebo na náhlé vojenské řešení.

Transatlantické vztahy v době krize

Kniha Transatlantické vztahy v době krize se zabývá podobou současného mocenského uspořádání mezinárodní politiky, kterému dominují Spojené státy americké a kde se snaží prosadit i Evropa. Teroristické útoky z 11. září 2001 Ameriku neoslabily, ale předznamenaly období nového mocenského vyvažování mezi oběma stranami Atlantiku. Kniha ukazuje krizi vztahů mezi USA a evropskými mocnostmi v době vlády amerického prezidenta George W. Bushe a pokouší se ji charakterizovat z vícero úhlů. Učené povídání o obálce knihy od Davida Březiny zde. Koupě zde.