Michael Brtnický: Co stojí za ofenzívou syrských vládních sil?

Mezinárodně zprostředkované řešení krize v Sýrii zůstává v nedohlednu. Přes očividné sblížení pozic Ruska a Spojených států – nutno podotknout, že na linii dlouhodobě zastávané ruskými představiteli – je syrská občanská válka stále více konfliktem regionálním. Američtí partneři, Turecko a svobodomyslné monarchie Arabského poloostrova, nechtějí ustoupit z maximalistického požadavku likvidace syrského prezidenta a režimu, jenž zastupuje. Jejich skutečným cílem je však Írán, který chtějí zbavit jeho jediného arabského spojence. Podporovatelé Sýrie, jmenovitě libanonský Hizbulláh, zmíněný Írán a také Irák, se naopak jasně postavili proti tomuto plánu. Evropské státy tradičně stravují energii vnitřními spory, tentokrát o zrušení zbrojního embarga, kdy Francouzi a Britové by rádi vyzbrojovali „správné“ rebely. Němci, Nizozemci, Češi a další členské státy Unie jsou proti.

Avšak zatímco paralýza světové diplomacie a rozdílné pohledy velmocí na žádoucí řešení krize nadále přetrvávají, na frontách syrské občanské války dochází k důležitým změnám. Před několika měsíci se zdálo, že syrští povstalci utahují smyčku kolem Damašku, nemluvě o územních ziscích na severu a východě země. I sympatizanti syrské intifády v dalších arabských zemích byli mimořádně optimističtí, autor tohoto textu navštívil v prosinci minulého roku mohutnou islamistickou demonstraci v Káhiře, kde syrské opoziční vlajky vlály vysoko a kde převažoval pocit, že vítězství je na dosah. Tuto iluzi živily televizní stanice z Kataru a Saúdské Arábie, jejichž scénář přejaly i mnohá evropská a americká média. Faktem bylo, že povstalci ovládli řadu předměstí hlavního města, útočili na letiště i na cesty spojující metropoli se zbytkem Sýrie a také s Libanonem. Damašku hrozil osud Aleppa, obchodního a průmyslového centra severní Sýrie, které je od léta 2012 devastováno pouličními boji mezi oběma tábory.

V průběhu jara však syrská armáda odrazila útoky na hlavní město, poprvé za několik měsíců otevřela dálnice spojující Damašek se střední Sýrií a středomořskými přístavy Tartúsem a Latakií a podnikla rozsáhlou ofenzívu, která má zabezpečit Damašek, upevnit vládní kontrolu nad střední Sýrií a uzavřít průchodnou hranici s Libanonem, kudy proudí posily a materiál pro milice rebelů. Této ofenzívě zatím nedochází dech, hlavní boje se nyní vedou kolem města Qusajr, které leží na hlavní zásobovací cestě povstalců mezi Homsem a libanonským zázemím. V těchto dnech probíhají v Qusajru těžké pouliční boje, ve městě je kromě syrských rebelů údajně obklíčeno až tisíc zahraničních bojovníků, z nichž mnozí přišli z Libanonu. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy na syrském území spolu válčí libanonští sunnité v řadách povstalců proti libanonským šíitům z hnutí Hizbulláh, které podporuje ofenzívu syrské armády.

Obrozená armáda

Z čeho pramení současný efektivnější postup vládních ozbrojených sil? Tak jako povstání proti režimu Bašára Asada proměnilo za více než dva roky výrazně svůj charakter, ani vládní strana není statická, má vlastní vývojovou dynamiku. A dokáže se učit z vlastních chyb. Jak informoval britský novinář Robert Fisk, syrská armáda se v posledních měsících zbavila všudypřítomné kontroly a represe tajné policie a nyní sama jakožto hlavní opora režimu vede boj proti povstaleckým milicím. Obávané zpravodajské služby (muchabarát), opory vlády Háfize i Bašára Asada a tmel brutálního policejního státu, ztrácejí svůj vliv, neschopné potlačit povstání a jen málo použitelné proti stále lépe vyzbrojeným a vycvičeným formacím rebelů.

Armáda má nyní možnost samostatného operačního plánování, sama si volí taktiku v boji proti milicím, velitelé se nemusejí tolik obávat čistek a obvinění ze sabotáže v případě neúspěchu. Zároveň je armáda mnohem lépe než zpravodajské služby nebo zdiskreditovaná strana Baas schopná vzbudit pocit sounáležitosti obyvatelstva se státem, u té části Syřanů, pro kterou je pokračování Asadova režimu přijatelnější alternativou než vítězství povstalců. Slovy obyvatele východního města Dejr az-Zaur, které je převážně pod kontrolou rebelů: „Syřanům se dnes nabízí jasná volba, buď režim verze 2.0 nebo saláfistická islámská banánová republika.“ Povstalecké milice, mezi kterými se rozmohl banditismus a obskurní výklady islámské tradice, posíleny o internacionalisty džihádu nahrávají svým chováním tomuto vývoji a diskreditují ozbrojený odpor proti režimu.

Ukazuje se, že ztráty režimu na severu a východě země byly do jisté míry selektivní a předem promyšlené, vedené nutností koncentrovat síly. Syrská armáda, vyzbrojená těžkopádnou sovětskou technikou, nemá kapacitu vést boj na mnoha frontách, proto se nyní soustředí na zabezpečení hlavního města a kontrolu střední Sýrie, především Homsu, který spojuje Damašek s jádrovými alawitskými oblastmi u Středozemního moře. Armáda také mění taktiku, při bojích mezi Homsem a libanonskou hranicí se opřela o místní šíitské obyvatele, kterým poskytla zbraně a výcvik. Tyto lokální provládní milice, budované především v oblastech obývaných menšinami a nazývané Národní obrané síly, účinně znemožnily sunnitským povstalců volně se pohybovat v širším okolí nyní obklíčeného Qusajru.

Guerilla proti guerille

Vládní síly také rozpoznaly, že mobilní, takřka guerillová taktika, může být proti povstalcům účinnější než rozsáhlé odstřelování a zdlouhavé obsazování území, které mění města v ruiny a nemá patřičný efekt. Proto nyní armáda sestavuje pohyblivé, úderné jednotky o 60 až 80 mužích, přičemž údajně klade důraz na multikonfesní složení těchto formací. Je otevřenou otázkou, nakolik má na nejnovějších úspěších vládních sil podíl libanonský Hizbulláh, jehož podíl absolutizuje exilová opozice. Toto šíitské hnutí bezpochyby podporuje armádní ofenzivu uvnitř Libanonu, kde útočí na logistické sítě povstalců. Je potvrzené, že určitý počet členů Hizbulláhu (stovky?) operuje i v Sýrii, ovšem tvrzení opozice, že v oblasti Qusajru čelí takřka výhradně bojovníkům libanonského hnutí, je absurdní.

Mnohdy opomíjenou stránkou debat o syrské intifádě je sociální konflikt. Oprávněně, ale poněkud jednostranně, se většina akademiků, expertů a žurnalistů soustředí na náboženské a ideologické štěpné linie. Přitom konflikty mezi privilegovanými a utlačovanými, mezi městem a venkovem rozeběhly vražednou dynamiku občanské války stejně mocnou silou jako sektářské předsudky. Rozklad státu, násilí a boje sebou samozřejmě přinášejí i možnost sociálního vzestupu. Na straně povstalců, takřka bezvýhradně chudých sunnitů z venkova a neutěšených předměstí, vyrostla v uplynulých dvou letech slušná řada obratných podnikatelů s násilím. I to je poučením pro vládní stranu, která nyní v podobě prorežimních milicí a změn ve struktuře armády rovněž nabízí „karierní postup“. Na obou stranách samozřejmě působí i čistě kriminální elementy, pašování, černý trh, vyděračské ceny základních potravin a únosy pro získání výkupného jsou smutnou součástí života v současné Sýrii.

Co na to silná armáda?

Zatím se zdá, že současný vývoj přináší režimu Bašára Asada ovoce v podobě naděje na částečné vojenské vítězství. Damašek by mohl spojit s loajálním a konfliktem dosud nepříliš zasaženým pobřežím a získat pevnou půdu pro budoucí reconquistu severních a východních oblastí. Úpadek moci zpravodajských služeb a emancipace armády však mohou syrského prezidenta ohrozit více než tlak rebelů a výhružky ze zahraničí. Většina vojáků a důstojníků nemá důvod vzpomínat na režim s nostalgií, můžeme předpokládat, že loajalita mnohých z nich se váže k Sýrii, nikoliv k rodině Asadů. Důsledná, či spíše dusivá kontrola armády chránila Bašára i jeho otce před možností vojenského puče, častého jevu v syrské politice do posledního, Asadova převratu r. 1970. Bez opory v podobě zpravodajských služeb se syrský prezident snadno může stát loutkou armádního velení nebo může být i sesazen, pokud by naznalo, že Bašár není součástí řešení, ale problému.

 

Autor je interní doktorand na Katedře politologie a evropských studií, FF UP, Olomouc. Část tohoto textu vyšla v deníku Právo.

V roce 2010 autor v Damašku pobýval na studijním pobytu, více viz jeho text pro Politica Mundi.

Obrázek: Flickr, Wiki