Desetihodinový let dvouposchoďovým Boeingem 747-400 mi zpříjemnila nečekaná náhoda – usazovací loterie Korean Air vylosovala sympatický český pár, který se vracel zpět za studiem a prací do Austrálie. Cesta rychle ubíhala, dostal jsem pár tipů a také roušku na letiště v Soulu. Hodinový přelet ze Soulu do Weihai už připomínal oproti docela disciplinovaným Korejcům Asii víc – s prvním dotekem přistávací plochy se odepínají pásy, se druhým se vstává a otvírají se zavazadlové prostory. Mezi úkony jedna a dva stihne většina zapnout telefony a pokračovat v surfování nebo probíhají první vytáčečky. Pak čtvrt hodiny všichni úplně zbytečně stojí, ti co sedí, tak mají batohy těch stojících zabořené v nose, klasický místní modus operandi.
Na Shandong University budu přednášet také kurz o lidských právech, tak pár příbuzných postřehů – zdá se, že velkým letošním čínským tématem je rule of law. Při žádosti o víza jsem si vzal tamní vládní magazín a otázka právního státu číslu jasně dominovala – dokonce i jako téma jejich lidového shromáždění. Před letem do Weihai jsem sebral deník China Daily a v těžké konkurenci bortících se místních burz se docela rozsáhlý článek věnoval i debatě k trestu smrti. Zatím se zrušení nechystá, ale minimálně se diskutují klady a zápory. Zároveň taky ale v komentáři vyzýval autor Ma Xiaolin Turecko k omezení proti-čínských protestů (Turkům se nelíbí čínské nakládání s muslimskou menšinou na západě země a dokonce u istanbulského paláce Topkapi napadli asijské turisty, akorát si spletli Číňany a zmydlili pár nechápajících Korejců). 
Přistál jsem na nově otevřeném letišti ve Weihai, Maggie mě vzorně vyzvedla pěkným univerzitním autem s řidičem a mohl jsem se kochat tradičními kontrasty. Pěkné zelené travnaté a stromovité plochy vystřídají obrovské paneláky, které bohužel vypadají neobývaně. Čínská města duchů bohužel postrádají šarm těch starých amerických (třeba kalifornského Bodie). Každopádně, buduje se neustále, kolem kampusu vyrůstají nové mrakodrápky, ačkoliv o kus dál je jich pár nepoužívaných.
Na ubikaci jsem konečně dostal svůj rozvrh, trochu překvapeně jsem zjistil, že budu učit víc, než jsem čekal, ale po stachanovské zkušenosti z Uralské univerzity si není na co stěžovat. Maggie s kámošem Alekem mě vzali do knihovny, před níž jsem potkal v ČR vysoce populární Simple (viz diskuzi na mém FB profilu; premiantka ročníku, teď se dostala na nějakou prestižní čínskou letní školu, tak vypadala ještě důležitěji). Velké vítání, stejně tak i s proděkanem Jiangem, jehož grantové prostředky můj pobyt financují. Všichni jmenovaní poté šli jako porotci na místní výběrové řízení pro tým Shandong University na čínský Jessup, tak jsem se tam chvíli motal taky, což kandidáty lehce znervózňovalo. Co tím ale chci říci – trošičku to tu mezinárodněprávně kvasí! Taky se podívejte na foto, jaké skvosty naleznete v místní dvanáctiposchoďové knihovničce.
Hotel je v pořádku (nad dřezem klasické hecovačky typu „Water is precious“), snídaně solidní, chuťově převažuje chilli a česnek. A ještě k tomu dostanete skoro vařící pomerančový džus. Možná jsem o tom psal někdy dávno – Číňané neuznávají studené nápoje, pijí ohřátou vodu, dokonce jsem akceptoval i velmi teplé mléko, ale jak to na mě zkusili s teplým pivem, tak to jsem už nesouhlasil.
Při vybalování jsem bohužel zjistil, že mám dvě zubní pasty, ale ani jedny kalhoty, tak se první silně jetlagový den odehrával přesunem s Maggie a Alekem do obchoďáku, kde se nacházejí i evropské značky, tudíž dokonce míry, které by mi seděly. Za odměnu jsem je vzal na večeři, měli jsme něco, co chutnalo jak houby, nevypadalo jak houby, ale byly to houby. V tom samém talíři plavalo i něco, co vypadalo jak houby, nechutnalo jak houby, a taky to prý houby nebyly. Ponaučení si z toho vezměte, jaké chcete.
A poslední poznatek – Asiaté jsou lidé projektů – pokud projekt zní dojít na záchod, tak prostě jdou na záchod a nic je nezajímá, ani to, že ze dveří právě někdo vychází. Stejně tak když má maminka v busu projekt dostat kočárek od předních dveří doprostřed, tak jej tam dostane. Poprvé zastaví kočárek ještě celá noha, napodruhé už jen lýtko a napotřetí už kočárek vítězí, protože ztráty na straně nohou bývají přeci jen větší. A takhle to zopakuje třeba sedmkrát…
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat