John Paul Stevens k trestu smrti

Před týdnem jsem psal o semináři Davida Garlanda, na němž představil svou novou knihu Peculiar Institution, a nyní se k trestu smrti vracím, protože k zajímavé publikaci se vyjádřil recenzent z nejpovolanějších - bývalý soudce amerického Nejvyššího soudu John Paul Stevens. Jeho příznivý, informativní a obsáhlý verdikt si můžete přečíst na stránkách The New York Review of Books. Aby toho nebylo málo, tak se o Stevensově recenzi jako o svého druhu osobní zpovědi k trestu smrti rozepisuje Adam Cohen v týdeníku Time.

Stevens hovoří o Garlandově počinu uznale, nicméně neodpouští si výtku, které se po dlouhé soudcovské kariéře nelze divit. Zatímco devadesátiletý doyen byl zvyklý vyjadřovat postoj, rozhodovat, tak skotský právní sociolog interpretuje a vysvětluje, k problematice zaujímá empirický, nikoliv normativní postoj. Z knihy tedy není explicitně jasné, co si autor o trestu smrti myslí, ačkoliv implicitně z ní negativní postoj ke "zvláštní instituci" jen kane. Stevens ale Garlandovi záhy odpouští a katapultuje jej do exkluzivní společnosti slavného nestranného pozorovatele americké společnosti a politiky - Alexise de Tocquevillea.

Stevensův text je nepřekvapivě orientován mnohem právničtěji, v krátkosti představuje vývoj doktríny Nejvyššího soudu, provázený vlastními komentáři. Zde opět vytýká, že se některým aspektům kniha nevěnuje více, ale opět bych se Garlanda zastal - Peculiar Institution není o vývoji právního institutu, ale o jeho interakci se společností.

Garlandovi se skutečně povedl zobecňující postřeh o transatlantické disharmonii mezi USA a Evropou - zatímco v Evropě probíhal vývoj od formování, rozšíření a konsolidace státní moci, přes byrokratickou racionalizaci k růstu občanské participace, ve Spojených státech se dějiny vydaly cestou opačnou.

Stephens ještě v recenzi poukazuje na velmi pochybný odstrašující efekt trestu smrti, ostatně státy s trestem smrti mají obecně vyšší míru zločinnosti než státy, které jej zrušily. K tomuto dvě poznámky, které mě napadly teď okolo jedné hodiny noční, takže berte trochu s rezervou - 1) relevantní pro takovou argumentaci je nikoliv obecná míra zločinnosti, ale míra těžké zločinnosti, za niž hrozí trest smrti - jen taková může něco říci o odstrašujícím účinku trestu smrti; 2) srovnávání míry zločinnosti spojené s vyvozováním závěrů je typickou ukázkou, kdy směšujeme korelaci s kauzalitou. Jistou informační hodnotu sice daný údaj má, ale rozhodně bych ji nepřeceňoval. K prokázání kauzálního vztahu (řekněme např. tvrzení, že zrušíme-li trest smrti (příčina), sníží se míra zločinnosti (následek)) potřebujeme mnohem více než takový jednoduchý údaj. V tuto pozdní hodinu mě nenapadá, jak vymyslet nějaké důmyslné pozorování, abychom odizolovali působení dalších vlivů a mohli polehoučku uvažovat o tom, že by něco jako mlhavá kvazikauzalita mohla existovat. Jistě se tím ale zabývalo již dost chytrých lidí, vzhledem ke skutečnosti o jak exponované téma se jedná, takže kdybyste o nějaké takové studii věděli, rádi vám její resumé na blogu uveřejníme. No, a experiment, který by kauzalitu odhalit mohl, asi s trestem smrti nejde moc dohromady...

Stephens v článku upozorňuje, jak během liberálního amerického vzepětí v 60. letech téměř vykvetla abolice. Řádil tu liberální Warrenův Nejvyšší soud, Lyndon Johnson s přehledem vyhrál prezidentské volby, změnily se volební zákony v jižních rasistických státech a v roce 1966 Gallupův výzkum veřejného mínění dokonce zjistil, že většina Američanů je proti trestu smrti. Politikové se samozřejmě rádi se změnou nálady svezli. V roce 1972 v případu Furman v. Georgia Nejvyšší soud zneplatnil všech 41 státních (+ District of Columbia) právních úprav trestu smrti. Jenže drtivá většina těchto států přijala zákony nové. A přišli jiní soudcové.

Mimochodem, Furman v. Georgia je skutečně neuvěřitelné rozhodnutí - sestává z krátkého nepodepsaného verdiktu, k němuž všech devět soudců připojilo odlišná stanoviska! Pět souhlasných, přičemž ale jen dva soudcové byli pro úplné zrušení trestu smrti, naopak čtyři soudcové, všichni jmenovaní Nixonem, disentovali.

Foto: NY Times.

Rozbíjení Foucaultova mýtu

Minulý týden v Center for the Study of Law and Society prezentoval svou novou knihu jeden z nejvýznamnějších odborníků současnosti zabývajících se problematikou trestání. Profesor práva a sociologie David Garland z New York University rozebíral v souladu se zaměřením publikace "Peculiar Institution" zvláštní instituci Spojených států - trest smrti. Prolog ke knize a první kapitolu můžete stáhnout zde, kdyby se vám nechtělo čekat do příštího léta, kdy dorazí do knihovny FSS, tak na Amazonu je k dostání v pevné vazbě za slušných 23 dolarů, případně v elektronické verzi za 20 USD. Skutečně doporučuji přelouskat alespoň onen prolog a první kapitolu, něco tak čtivého jsem na odborných stránkách již dlouho neviděl. Garland cituje z dobového tisku, z pohlednic či kronik a dokumentuje proměny trestu smrti v čase. Místy se jedná o četbu hodně naturalistickou a jeden výraz dokonce pronikl do mé soukromé top 3 nejotřesnějších slovních spojení. Zážitek z mučení černocha, který skončil zapálením a posléze smrtí, svědek vylíčil jako "negro barbecue"...

Spojené státy jsou jedinou "západní" zemí, která vykonává trest smrti, ročně takto zemře 40 až 50 lidí, většinou ve státech amerického Jihu, tedy bývalých otrokářských oblastech. Trest smrti zůstává legální v 35 amerických státech, nicméně ve většině z nich se nevyužívá. Na druhé straně je to ale právě Amerika, kde se zrodilo hnutí za zrušení trestu smrti a v Michiganu, Wisconsinu či Rhode Islandu došlo k jeho zrušení již před 150 lety, tedy století před Francií či Velkou Británií.

Velmi zajímavá je polemika s Michelem Foucaultem, proti jehož pojetí trestu smrti jako spektakulárního násilí za účelem demonstrace suverénní moci, která nutí k poslušnosti a pořádku, se Garland silně vymezuje. Foucaultův intelektuální vliv stále přežívá, nicméně pro Ameriku se jeho pojetí vůbec nehodí. Nejedná se o kruté divadlo, které má ukázat, kdo drží monopol nad užitím násilí, ale naopak o důkaz fragmentace vládní moci, která nedokáže přebít lokální verzi lidové spravedlnosti.

Garland hovoří o současném trestu smrti a lynčích z přelomu 19. století jako o zrcadlových případech. Zatímco tehdejší nechutné popravy stály mimo právní rámec, představovaly krvavý spektákl pro tisíce diváků, kteří se sjížděli z okolí a o zážitku referovali známým, a odehrávaly se na Jihu a proti černochům, dnešní popravy jsou přísně právně regulovány, probíhají v antiseptickém prostředí skryty před zraky veřejnosti, na niž se nemohou dostat ani žádné fotky, pokud možno nebolestivým způsobem a obětmi bývají v zásadě jen chudí, co si nemohou dovolit solidní právní zastoupení. Na semináři profesor Garland utrousil, že nikdo s příčetným právníkem nemůže být popraven.

O způsobu trestání - využití či nevyužití trestu smrti - rozhodují podmínky strukturální (omezení státní moci, nekompletní pacifikace, lidová suverenita, moc lokálních aktérů) a situační (vztah mezi skupinami obyvatelstva, rasové poměry a míra násilí) - to je asi hlavní Garlandovo poselství pro sociální vědy.

Na závěr jeden citát z knihy: "When we think about the death penalty, we think … of black victims and white mobs, of black defendants and white juries, of slave codes and public hangings."

PS: Pro zájemce - na stránky CSLS byl přidán videozáznam z konverzace s Lawrencem Friedmanem, o níž jsem na blogu referoval dříve.