Před týdnem jsem psal o semináři Davida Garlanda, na němž představil svou novou knihu Peculiar Institution, a nyní se k trestu smrti vracím, protože k zajímavé publikaci se vyjádřil recenzent z nejpovolanějších - bývalý soudce amerického Nejvyššího soudu John Paul Stevens. Jeho příznivý, informativní a obsáhlý verdikt si můžete přečíst na stránkách The New York Review of Books. Aby toho nebylo málo, tak se o Stevensově recenzi jako o svého druhu osobní zpovědi k trestu smrti rozepisuje Adam Cohen v týdeníku Time.
Stevens hovoří o Garlandově počinu uznale, nicméně neodpouští si výtku, které se po dlouhé soudcovské kariéře nelze divit. Zatímco devadesátiletý doyen byl zvyklý vyjadřovat postoj, rozhodovat, tak skotský právní sociolog interpretuje a vysvětluje, k problematice zaujímá empirický, nikoliv normativní postoj. Z knihy tedy není explicitně jasné, co si autor o trestu smrti myslí, ačkoliv implicitně z ní negativní postoj ke "zvláštní instituci" jen kane. Stevens ale Garlandovi záhy odpouští a katapultuje jej do exkluzivní společnosti slavného nestranného pozorovatele americké společnosti a politiky - Alexise de Tocquevillea.
Stevensův text je nepřekvapivě orientován mnohem právničtěji, v krátkosti představuje vývoj doktríny Nejvyššího soudu, provázený vlastními komentáři. Zde opět vytýká, že se některým aspektům kniha nevěnuje více, ale opět bych se Garlanda zastal - Peculiar Institution není o vývoji právního institutu, ale o jeho interakci se společností.
Garlandovi se skutečně povedl zobecňující postřeh o transatlantické disharmonii mezi USA a Evropou - zatímco v Evropě probíhal vývoj od formování, rozšíření a konsolidace státní moci, přes byrokratickou racionalizaci k růstu občanské participace, ve Spojených státech se dějiny vydaly cestou opačnou.
Stephens ještě v recenzi poukazuje na velmi pochybný odstrašující efekt trestu smrti, ostatně státy s trestem smrti mají obecně vyšší míru zločinnosti než státy, které jej zrušily. K tomuto dvě poznámky, které mě napadly teď okolo jedné hodiny noční, takže berte trochu s rezervou - 1) relevantní pro takovou argumentaci je nikoliv obecná míra zločinnosti, ale míra těžké zločinnosti, za niž hrozí trest smrti - jen taková může něco říci o odstrašujícím účinku trestu smrti; 2) srovnávání míry zločinnosti spojené s vyvozováním závěrů je typickou ukázkou, kdy směšujeme korelaci s kauzalitou. Jistou informační hodnotu sice daný údaj má, ale rozhodně bych ji nepřeceňoval. K prokázání kauzálního vztahu (řekněme např. tvrzení, že zrušíme-li trest smrti (příčina), sníží se míra zločinnosti (následek)) potřebujeme mnohem více než takový jednoduchý údaj. V tuto pozdní hodinu mě nenapadá, jak vymyslet nějaké důmyslné pozorování, abychom odizolovali působení dalších vlivů a mohli polehoučku uvažovat o tom, že by něco jako mlhavá kvazikauzalita mohla existovat. Jistě se tím ale zabývalo již dost chytrých lidí, vzhledem ke skutečnosti o jak exponované téma se jedná, takže kdybyste o nějaké takové studii věděli, rádi vám její resumé na blogu uveřejníme. No, a experiment, který by kauzalitu odhalit mohl, asi s trestem smrti nejde moc dohromady...
Stephens v článku upozorňuje, jak během liberálního amerického vzepětí v 60. letech téměř vykvetla abolice. Řádil tu liberální Warrenův Nejvyšší soud, Lyndon Johnson s přehledem vyhrál prezidentské volby, změnily se volební zákony v jižních rasistických státech a v roce 1966 Gallupův výzkum veřejného mínění dokonce zjistil, že většina Američanů je proti trestu smrti. Politikové se samozřejmě rádi se změnou nálady svezli. V roce 1972 v případu Furman v. Georgia Nejvyšší soud zneplatnil všech 41 státních (+ District of Columbia) právních úprav trestu smrti. Jenže drtivá většina těchto států přijala zákony nové. A přišli jiní soudcové.
Mimochodem, Furman v. Georgia je skutečně neuvěřitelné rozhodnutí - sestává z krátkého nepodepsaného verdiktu, k němuž všech devět soudců připojilo odlišná stanoviska! Pět souhlasných, přičemž ale jen dva soudcové byli pro úplné zrušení trestu smrti, naopak čtyři soudcové, všichni jmenovaní Nixonem, disentovali.
Foto: NY Times.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat