Rah! Rah! Rah! Hurrah for Georgetown!

Podle posledního vydání žebříčku právnických fakult v USA, se v mezinárodním právu dostal Georgetown na druhé místo, společně s Columbií, za NYU a před Harvardem a Yale. Následují další washingtonské školy, AU a GW, a pak Berkeley a Virginia. Umístění v DC má asi něco do sebe... To si zaslouží písničku.

Studium na Berkeley? Na vlastní nebezpečí

Právě probíhá zkouškové období, které se mě naštěstí netýká, tak se mohu podělit o pár dojmů ze semestru na špičkové univerzitě. Navštěvoval jsem díky dobrodiní profesorů ze svého zájmu dva postgraduální kurzy a přiznám, že to bylo spolu s pár povinnostmi, které si odbývám přes oceán, tak akorát. Netrpěl jsem spánkovou deprivací, jeden den týdně jsem si vyšetřil na cestování, četl jsem, co mě bavilo. Jenže takové štěstí mí spolužáci neměli. Předně, místo dvou kurzů mají běžně čtyři, do každého kurzu musí týden co týden načíst něco mezi 150 a 200 stranami (ale někdy klidně i celou knihu), takže cca 700 stran za týden, do toho ještě připravovat referáty na další knihy či dlouhé články a psát seminární práce. Takhle vydržet patnáct týdnů a následně se předvést ve dvou týdnech zkouškového období. Můj spolubydlící vystudoval na Berkeley a na MIT a říkal, že vždy končil semestr úplně psychicky vyždímaný. Jediný volný čas si dopřál v pátek večer a sobotu dopoledne, zbytek trávil ve škole nebo nad knihami. Jedna slečna z domu, kde žiji, si zase stěžovala, že to ve třídě často smrdí. Na mou, snad logickou otázku, co že to, reagovala trochu dotčeně - moc úkolů, takže se někteří ani nestíhají sprchovat... Zívání a unavené obličeje jsou asi tak to nejmenší. Dokonce tu prý je jeden bezdomovec, který během studia zešílel, tak jej alespoň nechávají na kampusu přespávat (ale za tuto historku neručím). Každopádně mé kolegy z kurzů obdivuji, jsem zvědav, co budou říkat studenti na FSS, až zavedu podobný režim - a za 4 kredity :)

Co vás donutí tohle tempo vydržet? Předně, náklady na studium nejsou nízké a životní náklady jakbysmet, takže o motivaci je postaráno už tímto prostým faktem. Na druhé straně můžete dosáhnout na různá stipendia, ale možná i to přispívá k vašim výkonům - svého donora nechcete zklamat, proto se snažíte. Na postgraduální úrovni je navíc ve třídě docela málo posluchačů (kolem desíti), tak jste neustále na ráně. Celkově (tedy včetně undergrads) se na právnické fakultě dosáhlo po přijetí nových vyučujících poměru 1 vyučující na 12 studentů, o čemž si asi můžeme u nás nechat jen zdát. Kolegové z programu Jurisprudence and Social Policy absolvovali třeba seminář, který vedli dva vyučující, proti nimž sedělo jen pět posluchačů. Na každý seminář - tedy každý týden - měli přečíst zadanou knihu (v lepším případě pouze vybrané kapitoly), o níž pak následně s profesory diskutovali. Případně jednoho vyučujícího na diskuzi nahradil autor dané knihy.

Běžný seminář tu trvá tři hodiny (3 x 60 minut) s jednou desetiminutovou přestávkou, ale třeba v kvantitativních metodách jsme měli navíc dvouhodinový seminář a k tomu ještě často skupinové řešení úkolů, které se vypracovávaly na každou hodinu. Kromě možnosti naslouchat a diskutovat se skutečným odborníkem v dané oblasti je velkým přínosem i obrovská různorodost studentů. Třeba zrovna na kvanti měla třída následující složení: Japonka, Tchajwanka, Ind, Chilan, dva Američané, Čech a dáma zahalená v hidžábu, jejíž původ jsem nezjistil. Během dobrodružství chilských horníků jsme tak například měli spoustu doplňujících informací.

Když na hodině někdo prezentuje třeba knihu, tak má referát hlavu a patu, navíc často jsou již studenti skutečně velmi dobří rétoři. V čem pak skutečně vynikají, tak ve zvládnutí obrovského penza literatury na velmi vysoké úrovni. Četby je tolik, že nelze vše přečíst naprosto pečlivě, některé části textu jen skenujete, ale vše vám musí zapadat dohromady. Co lze též vypozorovat - lidé jsou tu skutečně výborní na svou oblast, ale občas nemají úplně dokonale vybroušený všeobecný přehled. Ale to by bylo až smutné, kdyby se tolik schopností koncentrovalo do jednotlivých individuí...

A co jsem tím vším asi chtěl říci - když se rozhodnete studovat na skutečně špičkové škole, držím palce, ale vězte, že to bude bolet. Nakonec to však skoro určitě bude stát zato.

L. Friedman: Politologové příliš lpějí na metodologii

Po přednášce Richarda Posnera jsem zažil další právnický akademický svátek, na "Conversations in Law and Society" přijal pozvání Lawrence Friedman, jeden ze zakladatelů hnutí Law and Society a vůbec nejcitovanější moderní americký historik. Profesor Friedman již přes čtyřicet let přednáší na Stanfordu a hojně publikuje, zejména v oblasti historie a sociologie práva, mezi jeho nejznámější knihy patří The Horizontal Society.

Osmdesátiletý profesor, který se asi nejvíce proslavil zavedením pojmu "legal culture" do odborného diskurzu, působí na svůj věk velmi čile a stejně tak mu to i myslí. V přátelském dialogu s Lauren B. Edelman, proděkankou právnické fakulty v Berkeley a významnou právní socioložkou, vícekrát prokázal, že otřepané rčení o smíchu a dlouhověkosti možná nebude úplně od věci. Kdyby na podobné přednášky chodili bývalí majitelé bezpečnostních agentur, tak přednáškový sál spadne.

Friedman nejprve pohovořil o svých akademických začátcích, právo si vybral ze stejného důvodu jako asi většina z nás - prostě vylučovací metodou. Ačkoliv sám stál u zrodu hnutí Law and Society (užívá pojmu movement, tak se mu v překladu přizpůsobuji), není si úplně jistý, jestli by sociologie práva měla být v nějaké větší míře nutně součástí výuky na právnických fakultách. Ostatně studenti jdou na práva hlavně, aby se naučili, jak praktikovat, nikoliv hloubat o tom, odkud právo pochází a jaký je jeho význam.

Friedmanovi se v jedné větě podařilo vystihnout, o co v celé své kariéře usiloval - o nalezení spojitosti mezi změnou společnosti a změnou práva. Obdobně výstižně charakterizoval svůj úzký vztah k dějinám - historie mu poskytuje kontrolní skupinu k moderní společnosti a právu, proto je takovým příznivcem historických a komparativních studií.

Friedman dále upozornil na zajímavý trend posledních dvaceti let, kdy se právnické fakulty stále více stávají součástí univerzit a ztrácí svoje do značné míry autonomní postavení. S tím souvisí i tlak na publikace - nestačí být skvělým právním praktikem či přednášejícím, měřítkem výkonu je počet článků v prestižních žurnálech.

Na závěr pár postřehů z právní historie - 19. století bylo ve srovnání se stoletím 20. mnohem represivnější, výraznou změnu představoval moderní individualismus a boj za občanská práva. Zatímco v 19. století společnost uznávala, že špatné věci se prostě stávají, ve 20. století si něco podobného nepřipouštíme a očekáváme, že o nás bude postaráno, ať už díky pokroku v medicíně či díky sítím sociálního státu.

A na úplný závěr odpověď na dotaz z publika: "Political scientists are too obsessed with methodology, it is just a tool."

Harvard, Georgetown, Princeton

Podle posledního průzkumu, který se uskutečnil mezi 2700 odborníky na mezinárodní vztahy, byl sestaven žebříček nejlepších amerických univerzit pro tento obor. Kromě mnoha jiných zajímavých výsledků (snad napíšu k tématu i další post) tento výzkum ukázal, kde v USA se IR učí nejlíp v rámci různých úrovní.

• Top Ph.D. Programs: Harvard, Princeton, Stanford
• Top Master´s Programs: Georgetown, Johns Hopkins, Harvard
• Top Undergraduate Programs: Harvard, Princeton, Yale

Konkrétní výsledky viz zde.
Výzkum se také zeptal na nejlepší školy mimo USA a následovala „britská invaze“.

For the first time, three schools from Britain made the list of top programs for students wanting to pursue an academic career in ir: the London School of Economics (12), Oxford University (13), and Cambridge University (20).

A poučení? Nejlepší master programy jsou buď v hlavním městě USA nebo kousek od něj. Nejlepší Ph.D. pak na pobřeží oceánů. Mořský vzduch a blízkost vládních budov tak patrně blahodárně působí na provozování politických věd. A co na to vedení FSS MU? Planují se v tomto smyslu nějaká opatření?