Nakupujte

Jak na Politica Mundi před časem psali doc. Kříž a dr. Pospíšil, vyšel sborník o zkoumání ozbrojených konfliktů po konci studené války včetně řady příspěvků z hlediska mezinárodního práva a sociálních věd. Knihu můžete koupit zde.

Je tam třeba kapitola o mírových operacích OSN (Jana Urbanovská), o proměně mezinárodního práva (Ivo Pospíšil, Lukáš Hoder) nebo o mezinárodní trestní spravedlnosti (Ľubomír Majerčík)... a spousta dalších.

Moc tomu nerozumím, ale v obchodním centru MU nemůžu najít sérii velmi zajímavých sborníků IIPS na téma energetická bezpečnost. Například Energetická politika Evropské unie nebo Ropná politika USA: historie a výzvy z ledna 2013. Sice je najdete v záznamech grantů nebo v katalogu knihovny, ale prodávat tyto knihy IIPS zatím asi nechce.

V obchodním centru MU můžete v sekci "doporučujeme" (mezi pěti asi nejzásadnějšími knihami z produkce Masarykovy univerzity:) najít překvapivě i moji 4 roky starou knihu Transatlantické vztahy v době krize. Je o 4 Kč dražší než nový sborník o ozbrojených konfliktech... hmm?

Lidskoprávní letní školy

Pro ty, jimž jako program na letní měsíce nestačí pouze týdenní pobyt s plastovým lehátkem u Jadranu, sezbíralo Centrum pro lidská práva a demokratizaci seznam nejzajímavějších letních škol zaměřených na lidská práva, mezinárodní právo, práva menšin a mnohá další více či méně lidskoprávní témata. V dubnovém Bulletinu budou seřazeny kurzy, u nichž končí termín pro přihlašování během dubna. V květnovém vydání Bulletinu budou publikovány dalšíl letní školy, tentokrát s květnovými deadliny. Kompletní seznam letních škol, online kurzů a dalších vzdělávacích programů se bude postupně doplňovat na webu Centra pro lidská práva.

Byznys a lidská práva

Otázky týkající se odpovědnosti korporací za dodržování lidských práv patří mezi nejdynamičtěji rostoucí témata v mezinárodním právu a lidskoprávních debatách dneška. Vztah byznysu a lidských práv neřeší jen Nejvyšší soud USA (případ Kiobel), Evropská unie (lobbistické manévry v Bruselu ohledně due diligence korporací) nebo OSN (zprávy Johna Ruggieho), ale počínaje únorovým číslem i Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci. Pro nově přejmenovanou sekci „Mezinárodní politika, byznys a lidská práva“ půjde o téma číslo jedna.

 

V únorovém Bulletinu najdete mimojiné i text o zážitcích z přípravy obhajoby osob obžalovaných z válečných zločinů, které v Haagu zaznamenala Monika Mareková. Její článek doprovázejí i rady a praktické tipy, jak se k mezinárodním tribunálům na stáž dostat, kde na to vzít a na co se připravit.

 

Bulletin je ke stažení zde.

Svoboda versus byznys? (Socha svobody focena z Brooklyn Bridge)

 

Roman Chytilek: Konkláve

"Change vs. more of the same" nebo "The economy, stupid"?

V úterý večer se zavřou dveře Sixtinské kaple a začne shromáždění, provádějící jednu z nejdůležitějších voleb na naší zeměkouli. Ožije Zlatá urna, propichování volebních lístků jehlicí, šedý a bílý dým. Celá katolická církev se na pár dní zastaví v napětí, zpozorní ale i milovníci konspiračních teorií a volební vědci.

K tomu, jaký papež bude vybrán, totiž hodně přispěji volební pravidla. V počátečních kolech konkláve je potřebná ke zvolení dvoutřetinová většina všech volitelů. Zatímco Jan Pavel II. se domníval, že vůli Ducha Svatého od 34. kola volby vyjádří stejně dobře i nadpoloviční většina a doplnil v tomto smyslu v roce 1996 Papežskou ústavu, Benedikt XVI. svou reformou zavedl opět obvyklou dvoutřetinovou většinu ve všech kolech volby.

Obě tato volební pravidla se liší zcela diametrálně. Logika toho s nadpoloviční většinou je taková, že v momentě, kdy této většiny dosáhne (anebo se jí dokonce přiblíží) kterýkoliv z kandidátů v prvních kolech volby, měl by být víceméně okamžitě zvolen dvoutřetinovou většinou, protože jeho příznivcům by stačilo "sedět a čekat" až do 34. kola a poté svého kandidáta zvolit. Pobídky pro nerozhodnuté přidat se zavčas - dokud na nich záleží - k vítězům jsou pak zcela neodolatelné. Procedura, kterou se bude volit v úterý, je naopak docela rigidní, pokud si uvědomíme, že třetina volitelů může zablokovat jakéhokoliv budoucího papeže.

O smyslu Benediktovy reformy (nebo přesněji, zrušení reformy Jana Pavla II.) se vedou spory - podle jedné interpretace chtěl oslabit Římskou kurii, jejíž kandidáti si dobře vedou v prvních kolech a v následujících postupně propadají. Podle jiné chtěl naopak Římskou kurii, jejíž velikost se (i v souvislosti s tím, jaké kardinály Benedikt XVI. jmenoval) blíží právě jedné třetině, posílit a zajistit, že žádný papež nebude zvolen bez jejího srozumění.

Zkusme se na volbu podívat ještě z hlediska témat, která mají pro katolickou církev vysokou důležitost. Dokáží se dnes dvě třetiny kardinálů shodnout v osobě nového papeže na tom, zda a jakým směrem by se měla církev změnit? Domnívám se, že ne. Dokáží se dnes dvě třetiny kardinálů v osobě nového papeže shodnout na tom, že církev potřebuje více manažerský přístup a ozdravění financí Vatikánské banky? Domnívám se, že ano.

Dovolím si proto dva tipy: nového papeže budeme mít ne dříve než ve čtvrtek a bude to spíše Scola, Bertone nebo Scherer než Turkson, Schönborn či Maradiaga. Jak odpoví na důležitou otázku svých kolegů Quo nomine vis vocari?, tipovat nebudu.

PhDr. Roman Chytilek, Ph.D. je odborný asistent na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde je garantem magisterské specializace Volební studia a politický marketing.

Éra po Hugovi...

V minulém týdnu zesnula jedna z největších osobností současné Latinské Ameriky. Osobnost tak výrazná, že se jejímu úmrtí dostalo značného mediálního pokrytí i v ČR, kde se o dění v latinskoamerickém regionu běžně dovídáme jen zřídkavě. Jaká bude Venezuela a Latinská Amerika po Hugo Chávezovi?

Venezuela - pokračování Chávezovy linie?

V posledních necelých 15 letech Chávez změnil ve Venezuele hodně. Podařilo se mu odstranit vysoce zkorumpovaný režim dvou stran, které po dlouhou dobu ovládaly venezuelskou politiku a disponovaly obrovskými příjmy z ropy, které nevyužívaly k ekonomickému růstu země. A přes věškeré problémy, jako puč či pokus o odvolání, si sám výrazně upevnit moc v zemi. 

Chávéz, který vyhlásil tzv. socialismus 21. století, přesměroval značnou část těchto příjmů směrem k chudé části populace, prostřednictvím tzv. misí. Ty byly zaměřeny na školství, zdravotnictví, bydlení pro chudé a spoustu dalších oblastí, nicméně dohromady tvořily poněkud špatně pasující mozaiku bez hlubší koordinace, což oslabovalo jejich dopad. Bez ohledu na to přinesla Chávezova vláda chudé části populace vzestup. V době jeho nástupu do úřadu byla pod hranicí chudoby polovina venezuelské populace, v současné chvíli je to již okolo pětiny. I to vysvětluje širokou podporu chudší části populace Chávezovi a jeho PSUV. Země jako taková je však stále daleko od prosperity, je prakticky závislá na ceně ropy na světových trzích, trpí vysokou inflací. Nedávno opět musela devalvovat svoji měnu.

O tom, zda bude Chávezem nastolená linie pokračovat, rozhodnou volby 14. dubna tohoto roku. Utká se v nich Chávezův zvolený korunní princ Nicolás Maduro a společných kandidát opozičních seskupení Henrique Capriles, který v loňských volbách prohrál s Chávezem o 11 procent. Bývalý autobusový řidič Maduro zcela jistě postrádá charisma a řečnické schopnosti Cháveze, nicméně čas v tomto případě hraje pro něj. volby se uskuteční stále relativně záhy po Chávezově skonu a dá se očekávat, že jejích výsledek bude stále ovlivněn emocionální vlnou. Jak uvedl jeden ze západních diplomatů, nebude to "souboj Capriles vs. Maduro, ale Capriles proti Chávezovu duchu". Pokud Maduro vyhraje, což výsledek čvtrtečního průzkumu, ve kterém vedl o 14 procent, naznačuje, znamenalo by to pravděpodobně dalších šest let pokračování linie jeho předchůdce. A to i v oblasti zahraniční politiky, kde si Chávez vytvořil svůj prstenec spřátelených režimů.

Caprilesova výhra by pochopitelně znamenala značný odklon od Chávezovy politiky, daleko více by se to však pravděpodobně projevovalo navenek. Zcela jistě by Venezuela byla blíže USA a odklonila by se od starých Chávezových přátel. Naopak směrem dovnitř se dá očekávat například silná sociální politika, sic odlišná od té Chávezovy. Caprilesovo případné vládnutí by se navíc určitě neobešlo bez problémů. Opozici sjednocuje pouze odpor k Chávezovi a jeho následovníkům, jinak tvoří soubor hodně nesourodých seskupení a nelze předpokládat větší konzistenci po vítězných volbách.

LatAm po Hugovi

Odchodem Cháveze ze scény se zcela jistě změní i politická mapa celé Latinské Ameriky. Zatímco značná část prezidentů v regionu smrti Cháveze skutečně želela, například v Brazílii mnoho důvodů pro slzy není. S Chávezem odpadl výrazný lídr, který tříštil síly regionální integrace UNASUR (například skrze svůj vlastní svazek ALBA), na které Brazílii velmi záleží. A který relativně méně výraznou Dilmu mnohdy zastiňoval. Na druhou stranu, nevyzpytatelný Chávez byl pouze jednou z mnoha překážek na cestě ke sjednocení regionu. S novým lídrem země určitě lépe vyjde i Kolumbie, ačkoliv se vztahy obou zemí v nedávné minulosti o něco zlepšily.

Zajímavé také bude, kdo se stane novým "antigringem", jak zmiňoval jeden z článků na českém webu. Latinská Amerika prochází procesem značné emancipace od vlivu Spojených států. Ten je v současné době pravděpodobně nejnižší v historii, což reflektují i autoři hovořící o tzv. post-hegemonické éře vztahů LatAm a USA. Chávez byl největším tlampačem skupiny států, která se proti USA vymezovala přímo. Maduro zcela jistě nebude v této póze tak přesvědčivý. A problémem je, že tuto skupinu povětšinou tvoří státy menšího politického a ekonomického významu než Venezuela, případně jejich vůdcům schází charisma. Fidel Castro je již v politickém důchodu. Pravděpodobně nejdůvěrychodněji by v roli antigringa působil bolivijský vůdce Evo Morales, ten však stojí v čele nejchudšího národa jižní Ameriky a navíc má dost problémů v domácí politice. Osobnostně a charismatem se pro roli hodí též Rafael Correa z Ekvádoru, který má značné zásoby ropy, v tomto případě se ale zase jedná o malý stát. Hledání nového "protiamerického" lídra tak bude zajímavé sledovat.

Závěrem

Činit v současné době predikce je poněkud předčasné. Výsledky průzkumů mohou být ovlivněny emocemi a favorité voleb se tak mohou měnit velmi rychle. Do voleb ostatně zbývá více než měsíc. Jisté je, že Venezuela, ani Latinská Amerika nebudou již bez Cháveze stejné. A skoro jisté je, že se Hugo Chávez po své smrti zařadí do pantheonu latinskoamerických levicových hrdinů a doplní v něm Che Guevaru či živoucí legendu a svůj vzor - Fidela Castra...

 

Argo F.ck Yourself

Oscarové Argo líčící příběh záchrany několika amerických diplomatů v Íránu na konci 70. let je takový standardně pěkný film. Má všechno - akci, napětí, romantiku i veselé hlášky (viz nadpis). Má ale i několik mimochodných dobových odkazů.

Hollywood sign - slavný nadpis nad LA v druhé polovině 20. století chátral a v 70. let se rozpadal. V roce 1977 se kapela Fleetwood Mac, o které jsem na PM už psal, pokusila o jeho záchranu, ale marně. V roce 1978 pak nikdo jiný než zakladatel Playboye Hugh Hefner ve svém sídle uspořádal banket na záchranu slavného nápisu, kde se každé jednotlivé písmeno dražilo za 27.700 dolarů. Alice Cooper si koupil "O" (na památku Groucho Marxe) a třeba Andy Williams si koupil “W.” To mohla být dobrá párty. Ve filmu Argo je nápis výrazně poškozený, což je poněkud neakurátní, protože film se odehrává v letech 1979 a 80, přičemž nápis byl opraven už v roce 1978.

John Wayne - slavný filmový pistolník zemřel v červnu roku 1979 a půl roku na to se Americe vzbouřil Írán a SSSR začal obsazovat Afghánistán... Alespoň takhle si celý sešup respektu USA ve světě vysvětlují hlavní postavy filmu.

Jimmy Carter - tomu celá lapálie asi nakonec neprospěla a prohrál volby. Ostatně jeho zřejmé nervové vypětí během těch krizí film mimoděk komentuje: "Carter's shitting enough bricks to build the pyramids."

Ted Kennedy - bratr Roberta a Johna využil prezidentovy slabosti a postaral se o velmi neobvyklou situaci, kdy proti prezidentovi usilujícím o znovuzvolení kandiduje člen jeho vlastní strany v primárkách. A dlouho se mu nevedlo špatně, před prezidentem měl velký náskok. Po vypuknutí dvou zahraničněpolitických krizí ale Carter ožil a byla na něho soustředěna pozornost, zatímco Kennedy odpadl. Ve filmu proběhne informace o jakési akci Kennedyho v New Yorku.

George Meaney - druhou hlavní událostí ve zprávách, na které se divá Ben Affleck, alias master mind celé akce na ozvobození Američanů, je úmrtí George Meaneyho v lednu 1980. Velká osobnost amerického odborového hnutí a souputník první generace neokonzervativců. Z evropského pohledu asi zvláštní, ale Meaney podporoval válku ve Vietnamu a kritizoval novou levici z kulturně konzervativních pozic. Třeba S. M. Lipset ve své studii jedinečností Spojených států Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti zařazuje i odboráře do neokon hnutí. Nekomunistická levice považovala zásah ve Vietnamu za obranu proti komunistické agresi. Jižní Vietnam měl před válkou labouristickou vládu, která udržovala těsné kontakty na americký odborový svaz AFL–CIO a Meaney byl dlouholetým prezidentem AFL–CIO v letech 1955 až 1979. Nástupce Meaneyho, Lane Kirkland, byl členem Výboru pro současné nebezpečí, což byla klíčová organizace pro mocenský nástup Reaganovy administrativy. Až 33 členů výboru bylo později součástí Reaganovy vlády.

Meaney taky tvrdě útočil na dost levicového prezidentského kandidáta demokratů McGoverna z roku 1972. Tomu mimochodem v rozhovoru z roku 1972 pro Milwaukee Journal Sentinel vyčetl: "my goodness, doesn't this man know there are no countries in the world where people chose communism." No nevím, a co Československo? Jinak, pokud kliknete sem, kromě rozhovoru s Meaneym ze 70. let najdete i cool reklamu na šik kalhoty h.i.s. "The floppy fit ... to give you full comfort and ease in movement."

Foto: Logodesignlove

Nová Obamova administrativa

První Obamova administrativa byla složena z velkých figur, které měly tvořit silný tým pro nezkušeného nováčka Obamu. První dáma washingtonské politiky Hillary Clintonová, Bushův ministr obrany, bývalý ředitel CIA a veterán Reaganovy administrativy Robert Gates nebo zkušený ekonom z nejvyšších pater amerických a mezinárodních finančních institucí Tim Geithner. Zásadní rozhodnutí první Obamovy vlády ale přesto vznikala jinde a v jiném okruhu lidí. Kdo ve skutečnosti rozhodoval? A jak vypadá druhá Obamova administrativa?

 

Více v Revue Politika.

Zdeněk Kříž, Ivo Pospíšil: Válka pro 21. století

Editoři sborníku "Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války" doc. Zdeněk Kříž a dr. Ivo Pospíšil představují celý projekt a knihu a píší, proč si ji máte koupit.

Představovala studená válka, resp. její ukončení nějaký zásadní milník ve vedení ozbrojených konfliktů? Zodpovězení této otázky bylo ústředním výzkumným tématem projektu, kterého se ujala skupina odborníků z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v rámci grantového projektu „Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války“, podpořeného Grantovou agenturou ČR. Tým spoluřešitelů kolem sebe soustředil další výzkumníky mladší generace a na základě jejich spolupráce vznikla publikace Ozbrojené konflikty po konci studené války.

 

Počet ozbrojených konfliktů se celosvětově po konci studené války znásobil a změnila se „trajektorie“ jejich vzniku. Ve většině případů dochází k ozbrojeným konfliktům působením vnitrostátních příčin, ať už etnických, náboženských, či ekonomických, mezinárodními se takové konflikty stávají přeléváním do sousedních zemí nebo v důsledku mezinárodní intervence, ať už multilaterální, či unilaterální.

Nové uspořádání světa
 

Ostatně střet mezi multilaterálním a unilaterálním, resp. atomizovaným pojetím mezinárodních vztahů se projevil rovněž v oblasti ozbrojených konfliktů: rozpad vzorců chování mezinárodních aktérů po konci studené války se nepochybně týkal též konfliktů. Především se změnila samotná role Rady bezpečnosti OSN. Namísto úderného exekutivního orgánu, jak byla projektována, se z Rady bezpečnosti stává orgán normativní, jehož rezoluce jsou tu více, tu méně opatrné, a ergo respektované mezinárodním společenstvím.

Tento prostor mezi normováním a vynucováním vyplnili v průběhu posledních dvaceti let jiní aktéři: především Spojené státy americké se svými spojenci, jednajícími jak unilaterálně, tak prostřednictvím Severoatlantické aliance (NATO). Organizace spojených národů se svými misemi a operacemi nastupuje až poté, co byl v podstatě největší konflikt mezi válčícími stranami již utlumen, nebo v oblastech, které nejsou v zájmové sféře mocností.

Pravidla pro válku
 

Změnami prochází také právní regulace ozbrojených konfliktů, které se nevyhýbají určité vnitřní paradoxy. Posouvají se měřítka a hranice toho, co je považováno za legitimní a především legální použití ozbrojené síly, nezřídka se mezinárodní aktéři uchylují k renesanci institutů a instrumentů, které se po druhé světové válce zdály již překonané, a v té souvislosti se mění i pojetí státní suverenity.

Na druhé straně právo upevňuje své pozice například v oblasti trestání zločinů podle mezinárodního práva. Do ozbrojených konfliktů a jejich právního hodnocení pronikají stále častěji mezinárodní soudy, a to nejen Mezinárodní soudní dvůr, ale také soudy lidskoprávní. Proces judicializace politiky se nevyhnul ozbrojeným konfliktům ani v domácím prostředí: domácí exekutivy v liberálních demokraciích se stále častěji dostávají ve svém jednání v ozbrojených konfliktech pod kontrolu soudní moci, jak dokládají mnohá rozhodnutí Amerického nejvyššího soudu, britské House of Lords či Izraelského nejvyššího soudu. Více pozornosti se věnuje také tzv. postkonfliktní tranzici a rekonciliaci, politickému a právnímu usmíření uvnitř konfliktem rozložených společností. Tyto změny jsou přirozeně určitým způsobem reflektovány také v teoriích mezinárodních vztahů a vědou o mezinárodních vztazích.

Co vás čeká
 

To vše se snaží předkládaná kniha v menších či větších detailech postihnout, přičemž je rozdělena tematicky do dvou částí. První část se zabývá uvedením do problematiky ozbrojených konfliktů, seznamuje čtenáře se základní terminologií a typologií v této oblasti (Petr Suchý). Další kapitoly reflektují ozbrojené konflikty v teoriích mezinárodních vztahů (Pavel Pšeja, Zuzana Vránová) a specificky se věnují proměnám koncepce tzv. spravedlivé války – bellum iustum (Eva Duřpektová). Zabývají se rovněž změnami v mezinárodních vztazích, změnami v jednání aktérů mezinárodních vztahů a tradičních institutech pojících se k vedení ozbrojených konfliktů, jako jsou mírové mise a operace OSN (Jana Urbanovská) či stanovování a prosazování mezinárodních embarg a dalších forem retorzí či represálií (Martin Chovančík). V druhé části této publikace jsou zařazeny kapitoly, které se věnují proměnám práva a právních institucí, a to jak v rovině obecné (Ivo Pospíšil, Lukáš Hoder), tak v oblasti mezinárodní trestní spravedlnosti (Ľubomír Majerčík). Několik kapitol rozebírá již zmiňovanou roli soudů v hodnocení legality ozbrojených konfliktů (příspěvky Ivo Pospíšila, Petra Preclíka, Huberta Smekala a Ľubomíra Majerčíka) a celá kniha je uzavřena kapitolou věnující se procesu postkonfliktní obnovy a usmiřování (Katarína Šipulová).

 

 

Ivo Pospíšil je vedoucí Analytického odboru Ústavního soudu ČR a odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Zdeněk Kříž je docent na Fakultě sociálních studií MU.

Občas se nezadaří

Zajímavé kraťoučké zprávy, které by vás třeba minuly:

Z EUObserver: "None of 357 Danes passed when participating in last year’s EU concour, a recruitment competition selecting staff to all institutions of the European Union, reports Politiken. Danish Europe minister Nicolai Wammen is Friday launching a new initiative to attract more talented young Danish academics for the jobs in EU administration."

A z Euroskopu: "Čeští vědci zůstávají na posledních místech v úspěšnosti svých žádostí o evropské granty. Jejich úspěšnost u žádostí o granty od Evropské výzkumné rady (ERC) je 4,8 procenta, evropský průměr je zhruba 15 až 17 procent. (..) například maďarští vědci mají u žádostí o evropské granty dvanáctiprocentní úspěšnost a rakouští až dvaadvacetiprocentní. (..)

Nízká úspěšnost v získávání evropských grantů je podle Haňky způsobena možná také tím, že mladí čeští vědci se na fakultách a ve vědeckých ústavech potýkají s problémy s publikováním. Aby měl vědec úspěch, musí ukázat pro získání evropského grantu nejméně osm světových publikací, na nichž se ovšem nebude nikdo další podílet. V Česku je však běžnou praxí, že mladí vědci nepublikují jen pod svým jménem, ale uvádějí jako spoluautora školitele či jiné kolegy." S oním požadavkem osmi samostatných publikací mě dost překvapili, žil jsem v domnění, že třeba v lékařských vědách se jinak než kolektivně nepublikuje. Týmové publikace se staly normou ale i ve společenských vědách, EU podporuje všelijakou mezinárodní badatelskou spolupráci, což jaksi myšlence samostatného publikování moc neodpovídá.

Let's the Blame Game Begins

Jak vypadá politická situace ve Washingtonu? Špatně. Obama sice ve své druhé inaugurační řeči a v projevu o stavu unie ohlásil ambiciózní plány v sociální oblasti a investicích, republikány ovládaná Sněmovna reprezentantů mu to ale prostě nedovolí, takže zákopová válka může pokračovat bez ohledu na důsledky pro americkou ekonomiku. Nejde jen o plány do budoucna, ale hlavně o akutní vyřešení rozpočtu a tzv. sequestration v armádních výdajích. Jak se píše v americkém tisku, už to nevypadá na domluvu, ale spíše na boj o "kdo za to může".

K vyhlídkám Obamy do druhého volebního období viz můj text na Finmag.

A k ilustraci atmosféry ve Washigntonu je dobré dodat, že zákopová válka se nevede jen mezi demokraty a republikány, ale i mezi pravičáky navzájem. Tedy konkrétně mezi establishmentem GOP (Karl Rove a lidé okolo něj) na jedné straně a Tea Party grassroots atd. na straně druhé. Nejde o nic jiného než o moc, peníze, superPACs a další specialitky americké politiky (např. možnost anonymizovat sponzory kampaně skrze neziskovky), vůči kterým je česká debata o anonymních akciích jen dětská hříčka. O vyhrocení situace napovídá například foto "SS Karl Rove, aka Heinrich Himmler" (viz níže), které do světa poslala jedna z organizací Tea Party. P.S.: Po pár hodinách se omluvili.