Takový malý skandálek

V brněnské KDU - ČSL a zároveň i na brněnské radnici propukl skandál. Nebo spíše skandálek, měříme - li to měrou mediální odezvy. Náměstkyně primátora se spustila s nikým menším než primátorem. Na tom by nebylo nic moc s podivem v české kotilně, kde nepanují nijak zvlášť konzervativní postoje k otázkám rodinyči manželské věrnosti. Navíc primátor jest reprezentantem strany sociálně demokratické a socani byli vždycky volnomyšlénkáři a na konvence nehleděli...Ostatně i jeho rodinní příslušníci se s těmito otázkami nepárají, synáček se beze studu živil (či snad stále živí, ani nevím...) pornoherectvím.Průšvih ale je, že ona madam jest reprezentantkou strany, která se rodinnými hodnotami ohání, kde může. A aby bylo jasno - myslím si, že strana lidová tak činí dobře, že za rodinné hodnoty brojí a podporuje je. V tom případě ale musí být nekompromisní v postupu vůči vcelku významné političce, která svým krokem zásady hlásané svojí stranou znectila. Žena, která opustí manžela a syny v pubertálním věku proto, že nedokázala ustát situaci, kdy ji přitahoval jiný muž, je nezodpovědná a emocionálně zcela nevyzrálá. A činí-li tak žena, která a jejíž rodina (či spíše rodina jejího podvedeného manžela) patří k brněnské katolické smetánce, na čemž si ostatně patřičně zakládají (...), je to pouze ukázka falše a pokrytectví.Od socialisty Onderky nečekám nic, socialisté mají ostatně podle mě (až na výjimky) deficit cti a morálky zakódovaný v genech, ale u Javorové je to zklamání a lapsus, který by KDU - ČSL měla rázně, byť samozřejmě noblesně odsoudit. Neříkám snad přímo vyloučením ze strany, ale odstraněním ze všech stranických funkcí. Členství by měla zvážit Javorová sama. Že úplně soudnost neztratila, ukázala rezignací na post náměstkyně.

Vybraná dávka zajímavostí

Kopíruji z nového čísla měsíčníku Prospect (April 2008):

"658,644 new houses were built in Spain in 2006, while 168,000 were built in England. Adjusting for population, Spain built five times more houses per head. (Stephen Nickell, Nuffield College)

Indians account for 36 per cent of scientists at Nasa, 38 per cent of doctors in the US, and 34 per cent of employees at Microsoft, 28 per cent at IBM, 17 per cent at Intel and 13 per cent at Xerox. (The Times of India, 11th March 2008)

In 2007, YouTube consumed as much bandwidth as the entire internet did in 2000. (New York Times, 13th March 2008)

Britain now has 47,800 PR people to 45,000 journalists. (Flat Earth News, by Nick Davies)

The Simon Wiesenthal Centre is still hunting 488 suspected living Nazis. (Harper's, January 2008)"

Konečně trocha lidskoprávní četby

Velmi zajímavá zpráva, velmi!! Richard Falk se řadí k těm citovaným autorům...

Spojme síly se Švédy

V našem tisku jsem informaci o švédské snaze probudit liberální tábor v Evropské unii hledal marně, proto bych nerad, aby asi dva týdny stará zpráva zcela zapadla. Švédská ministryně obchodu Ewa Björlingová se pokouší oslovit liberálně smýšlející země uvnitř EU, aby se postavily vzrůstu hradeb protekcionismu. Švédsko již o záležitosti debatovalo s Německem (sic!), Británií, Českou republikou, Dánskem, Finskem a třemi pobaltskými státy a snažilo se přimět potenciální partnery ke spolupráci a hájení společného zájmu. Celá iniciativa vzniká zjevně jako reakce zejména na úporné francouzské ochranářství vlastního zemědělství a koneckonců i na známou Sarkozyho kauzu vyškrtnutí volné soutěže jako jednoho z cílů Unie.

Díky Švédsku za podobnou aktivitu, které se snad Česká republika chytne a v čele s ODS se přihlásí k liberálnímu proudu v rámci Unie. Výraznější štěpění tohoto druhu by Unii jen a jen prospělo, státy by alespoň jasně vyložily karty, kdo na které straně stojí.

V Rusku je to zkrátka jinak

Velmi mě zaujal článek v sobotních Hospodářských novinách s názvem "Rusům se nelíbí žebříčky univerzit. Sestaví vlastní", vřele doporučuji! Teď jen drobnou ochutnávku, kterou žádný komentář nemůže vylepšit:

"Nejvíce se diskutovalo o potřebě publikování v zahraničních časopisech. Docent Dmitrij Peskov z prestižní moskevské školy pro diplomaty napsal, že ho nic nenutí psát do světových periodik. Někteří účastníci diskuse argumentovali, že publikovat v cizině je nepatriotické.
Kupodivu je podpořil i prezident Ruské akademie věd Jurij Osipov. V rozhovoru pro Rossijskou gazetu komentoval údajný výrok jednoho biologa, že nejdůležitější objevy je potřeba publikovat ve světových časopisech. "Myslím si, že člověk musí mít hodně nerad svou vlast a nevážit si jí, aby mohl říct podobnou hloupost," řekl Osipov."

To už je snad příliš, ne??

Srbský plavec Milodar Čavič vybojoval na plaveckém ME zlatou medaili (podrobnosti například zde), nicméně dalších úspěchů se v Eindhovenu již nedočká. Kvůli tomu, že si přišel pro nejcennější kov v tričku "Kosovo je Srbsko", byl z dalšího průběhu šampionátu vyřazen. Takže ze soutěže v plavání máme soutěž o korektní politický názor. Gratuluji, dobrý trénink na Čínu, pánové v kancelářích!

Klaus ve Wall Street Journal

S týdenním zpožděním se vracím k velkému komentovanému rozhovoru, který uskutečnil s Václavem Klausem renomovaný americký deník The Wall Street Journal. Přestože právě WSJ by mohl svými preferencemi (neokonzervativní zahraniční politika, liberální ekonomie) našemu prezidentovi zcela vyhovovat, Klaus neváhal tamní diskutéry konfrontovat se svým klasickým stylem nálepkování a předběžného vyloučení jiného než vlastního názoru.

Na druhou stranu, musím přiznat, že je to od Klause nejlepší mediální vystoupení, se kterým jsem měl možnost se seznámit. Přestože rozhovor není krátký, výborně se čte a VK skutečně neuhýbá. Oproti původním poněkud rozdivočelým klimatologickým vystoupením své postoje korigoval a v současnosti prezentovaná forma představuje skutečně nepominutelný a důležitý vklad do celosvětové diskuze. Zároveň se vyznává k odporu ke klasickému evropskému principu předběžné opatrnosti (a tedy cesty přísných bezpečnostních norem, všelijakých certifikací apod.) a vyslovuje sympatie k (spíše americkému) přístupu analýzy nákladů a výnosů. Klaus dále vyjadřuje pochyby ohledně uznávání samostatnosti Kosova, kárá odpůrce radaru a hlásí se k udržení významné transatlantické vazby.

Jako jedinou výrazněji problematickou pasáž rozhovoru shledávám vyprávění o Rusku, či spíše odhodlanou obranu současných poměrů a vedení v Rusku. Zvláště poté, co se tématem v nedávných měsících zabýval docela podrobně (a samozřejmě ne naprosto oslavně) například the Economist, po procedurálně "zajímavých" prezidentských volbách, po vraždách novinářů, opozičních politiků atd. atd.

Mimochodem, i "mistr deník" se utne - podle WSJ má Česká republika významnou maďarskou menšinu, jež je po desetiletí zdrojem vnitrostátního pnutí.

Fakulta ve skoro hlavní roli

Připojuji se k prominentnímu právnímu blogu Jiné právo a vyzývám náš přeširoký okruh čtenářů, aby se pokusil shromáždit záběry, díky kterým vešly naše fakulty (FSS a Právnická MU, Brno) do dějin světové kinematografie. Na PrF Univerzity Karlovy je to pořádný odvaz, já přidávám astrální hydru na brněnských právech.

Tomáš Sokol zcela bez zábran

Včera večer jsem přečetl a ještě dnes ráno mě kolemjdoucí nabádají, abych raději zavřel ústa. Extrémně čtivý příspěvek od bývalého ministra vnitra (odkaz)!!! Dalšího komentáře snad ani netřeba.

ČSSD provedla zásah v Sýrii

Tvrdí to alespoň na svém blogu předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek, jenž označuje setkání se syrským prezidentem za "nejvhodnější příležitost k humanitární intervenci za vězněného Riyada Saifa". Jde alespoň podle mých informací o zcela novátorskou událost, v případě předchozích významných humanitárních intervencí (Kosovo, Rwanda, Somálsko atd.) se jednalo většinou o akce mezinárodní, se snahou o utvoření koalice států. Že by se o vojenský zásah za účelem zabránění masového porušování lidských práv pokusila jediná politická strana, a to dokonce opoziční, považuji za zcela bezprecedentní. Bohužel, světová média tuto událost příliš nereflektovala, takže mi výsledek akce, spolu s případnými podrobnostmi (počet zasahujících sil, utrpěné škody apod.) stále zůstává zatajen.

I přes drobné terminologické škobrtnutí však Jiří Paroubek celkově zasluhuje za svou aktivitu na blogu pochvalu, publikuje často, poměrně rozsáhle a navíc přichází i se zajímavými informacemi a pohledy. Vadí mi ale zbytečně vyostřený jazyk při dosti frekventovaném napadání Mirka Topolánka. Český postup vyjednávání dohody k radaru například Paroubek charakterizuje jako: "směsici naivity, neumětelství a pohrdání demokratickými principy, že pro ni marně hledáme obdobu v dějinách české diplomacie (...)“. Nadpis k článku o udělení medaile bratrům Mašínům zní: "Totální úlet M. Topolánka". Korunu všemu nasazuje Paroubkova poznámka k setkání Topolánka s Bushem: "(...) splnil několikanásobný sen, dětský sen jednoho z nich, byť bývalého frekventanta komunistické důstojnické školy Mirka Topolánka. Jistě i v této škole měl rád jasná řešení a prostinké pravdy". Paroubek se samozřejmě může účinně bránit tvrzením, že podobně třaskavá střelba zaznívá i z druhé strany, nicméně mě by zajímalo, jak hluboko lze pod čtvrtou cenovou klesnout...

Na závěr jen přidám předpověď předsedy socdem ohledně výsledku amerických prezidentských voleb - s "největší pravděpodobností" zvítězí zástupce Demokratické strany. Že by tato predikce ovlivnila naši anketu, v níž raketově vystřelil Obama?

Proč nekupovat Právo

Pokud mám možnost, každou sobotu si kupuji všechny celostátní deníky, které lze formálně označit jako seriózní (s jejich reálnou podobou a obsahem je to složitější...). Tedy kromě Deníku Sport, ten čtu ze směsi nostalgie a masochismu... Mezi tyto takzvaně seriózní plátky patří taktéž Právo. Ač na hony vzdálen levicovému vidění světa, respektuji jeho slušnou řemeslnou úroveň a především asi nejlepší zahraniční rubriku ze všech českých novin. Vždycky se ale držím zásady nečíst v Právu za žádných okolností publicistiku a komentáře, a to včetně rozhovorů vedených hysterickým šiřitelem třídní nenávisti Alexandrem Kramerem, který považuje militantní ultralevicové násilníky za občanstvo hodné respektu, jelikož prý supluje práci policie (sic!!!). K této zásadě mě vedou obavy o mé duševní i fyzické zdraví - nerad bych propadl nekontrolovanému záchvatu zuřivosti či měl problémy s tlakem už v mladém věku.
Jenže od malička také trpím jistým sklonem k nepoučitelnosti a pokoušení osudu a v sobotu jsem tudíž zásadu po dlouhé době porušil...Kramer na mě sice nečekal, nahradil ho stravitelnější Mitrofanov, jenže interviewovanou byla Kateřina Jacques, která vydala za dva Kramery...A ta největší chyba přišla ve chvíli, kdy jsem se začetl do řádků napsaných jistým Martinem Hekrdlou, který se vždy sice stavěl ve svých cancech proti šíření rasové a národnostní nesnášenlivosti, ale o to více vždy šířil tu náboženskou a jako pokřtěného katolíka mě několikrát sprostě a nevybíravě urazil. Byl nejhlavnějším důvodem,proč jsem přestal "komentáře" v Právu číst. Hekrdla tentokrát ale nechal Vatikán Vatikánem a pustil se do komentování Topolánkova odvážného kroku udělit medaili jednomu z bratří Mašínů (druhý nemohl do Washingtonu na ambasádu přijet) a posléze po návratu z cesty Milanu Paumerovi. To mě zviklaloa začal jsem číst...
Na okraj dodám, že je to poprvé od nástupu do premiérského křesla, co mi Topolánek udělal radost. Do této doby mě jen zklamával svým sprostým a zbabělým podrazem na svoji dlouholetou manželku, svojí ústupností z programových zásad, svými sklony papalášskému chování, svojí nabubřelostí a arogancí, ovšem nějakou vyjímečnou intelektuální velikostí nepodpořenou (byť si nemyslím, že je až takový blb, jak o něm mnozí soudí a jak se sám prezentuje), svojí podporou neprůhlednému Dalíkovi, zdatnému to následovníkovi Miroslava Šloufa a dalšími alotrii.
Hekrdla se s Topolánkovým krokem vyrovnal takovým způsobem, že mi zůstal chvíli rozum stát. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jediné, co mohu udělat, je nejen že se vrátit k zásadě nečíst v Právu komentáře, ale že ho musím rovnou přestat kupovat, byť jen ten jeden pitomý den v týdnu. Představa, že dávám peníze na výplatu takovému sprostému bolševickému uječenci, který má jen slova hnusu a odporu pro hrdiny třetího odboje a neřekne slovo proti masovým vrahům desetimiliónů a jejich dědicům, je příliš odpudivá.
Tomáš Šmíd

Blýská se??

V poslední době se skutečně zajímavým rozhovorům v našich novinách překvapivě daří. Snad je to i tím, že se "dočunkovalo" a snad poprvé se média obrací soustavněji i na zástupce soudní moci.

Výtečným příkladem zdařilého rozhovoru budiž interview Tomáše Němečka s předsedou NSS Josefem Baxou, které ozdobilo páteční vydání Hospodářských novin. Jen malá návnada:

"HN: Říkáte, že dnešní výsledky budí rozpaky i v samotné justici. Ale kárné senáty jsou přesvědčeny, že stále přitvrzují?
Všimněte si, jaké argumenty zaznívají proti ne-soudcům v kárných senátech: "Naši práci nemůže posuzovat někdo, kdo jí nerozumí, průtahy může zhodnotit jen jiný soudce..." Už v tom slyšíte shovívavost, toleranci a přesvědčení, že my soudci jsme jiní než ostatní.
Byl jsem minulý týden u ministra na poradě předsedů soudů. Jeden se tam rozhořčoval nad tím, že jistý okresní soud dostal pokutu za porušení zákona o odpadech: nechali vyhodit do popelnice nějaké staré tonery z tiskáren. Argument zněl: "Přece nemůžou znát všechny zákony!" Tak to jsem se zasmál. Každý občan, každá firma by dostali pokutu, mohli by se soudit u Nejvyššího správního soudu - a my budeme shovívavěji posuzovat profesionála, soudního funkcionáře? Co to je za blbost?
HN: Co říkáte na situaci na Nejvyšším soudu, kdy kárnému řízení čelí současně předsedkyně Iva Brožová i místopředseda Pavel Kučera?
To je strašné. Představuji si předsedu kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, který má na starosti ty dva spisy: v jednom je obviněná Brožová a svědek Kučera, ve druhém obviněný Kučera, svědkyně Brožová. Co vezme dřív do ruky? To je absurdní divadlo, nevím, zda bychom našli obdobnou situaci v historii i ve světě. Dva nejvyšší soudci současně před kárným senátem - to nikdy nemělo tak daleko dojít.

(...)

HN: A Pavel Kučera? Sdílíte názor Otakara Motejla, že je to ostuda justice a že by měl Kučera rezignovat?
Ano. Doktor Kučera patří k inventáři české justice, ale v posledních letech ztratil soudnost ohledně toho, co soudce má a nemá dělat. Jsem soudce dvacet čtyři hodin denně: musím poznat, která pozvání je lepší odmítnout, s kterými lidmi se nemám stýkat, abych neohrozil důvěru v nestrannost a nezávislost justice.
Když prezident skládá přísahu nebo udílí státní vyznamenání, pak samozřejmě mají přijít i šéfové justice jako představitelé státu. Ale jít na prezidentskou volbu? To je přece ta nejsyrovější podoba politiky, kuloáry se hemží voliteli a lobbisty, co tam má soudce co dělat? Každý si řekne, že i on je součástí obchodů. Tady snad musí mít soudce vnitřní brzdu - aniž to má napsáno v nějakém zákoně. "

Se zajímavým rozhovorem se vytasila i sobotní MF Dnes, kde odpovídala Eliška Wagnerová. Opět drobné úryvky:

"A když už mluvíme o krutých dětských kauzách – dokázala byste soudit případ týraných chlapců z Kuřimi?

To je otázka! Ovšem zároveň velice těžká kauza, o jejíž skutkové podstatě zatím nevíme nic přesně. Uvidíme, co vyjde najevo. Neuvěřitelně těžké to však určitě bude. Zatím zde vidím spíš institucionální pochybení. Neprofesionální přístup Klokánku například. Informace, které o těch dětech poskytovali veřejnosti. Také že znemožnili styk dětí s otcem, u něhož od počátku nebyly žádné indicie, že by činil cokoliv protiprávního. O rodičovských právech přece nemůže rozhodnout nějaká zaměstnankyně dětského zařízení. Dokonce ani policie nemá co rozhodovat o tom, zda se rodič bude stýkat s dítětem. Takovou neúctu k základním právům jsem nečekala. Kdyby i existovaly jednoznačné indicie, že otec pochybil, pak je ovšem nutné jít nejprve k soudu, kde je třeba vyžádat si předběžné opatření o zákazu styku. A v Klokánku nic takového neměli. Selhala i média, která opakovaně zveřejňovala záběry toho týraného chlapce. Všude jinde by rodiče média zažalovali a vysoudili pro své děti velké odškodné. Venku se to možná s prudérií někde až přehání, ale jde přece o intimní sféru toho dítěte – a já znovu opakuji: to dítě je člověk. Byli by novináři, policisté, zaměstnanci v Klokánku rádi, kdyby je někdo svlékl a ukazoval v televizi? Ale z jejich spisů to uniklo. A ten týraný chlapec je přitom stejný člověk jako oni.
Společnost na podobnou kauzu nebyla připravená...

Určitě ne, ale život je velmi pestrý, pořád se v něm bude vyskytovat něco poprvé. A společnost si musí zakódovat základní respekt a úctu k osobnosti druhého, jejichž prizmatem k těm novým situacím bude automaticky přistupovat. Když jsem se vrátila do republiky a začala vysílat televize Nova, šokovalo mě, že zveřejňuje záběry ze silničních bouraček – těch ubohých zraněných nebo mrtvých lidí. Strašně mě to pobuřovalo, nebyla jsem na to ze zemí, kde jsem žila, vůbec zvyklá. Tam by si televize nic takového nedovolily, protože by je okamžitě příslušná rodina zažalovala – když už to tedy vezmu z pragmatické stránky – a vysoudila by velké peníze. Ale hlavně to – bráno eticky – zkrátka není lidské. Prodávat prekérní soukromé situace nezakládá na respektu k osobnosti člověka. No, ze západního způsobu života jsme si prvně vyďobli bulvár. Zbytek bohužel ne."

Jen tak dál!