Proč nekupovat Právo

Pokud mám možnost, každou sobotu si kupuji všechny celostátní deníky, které lze formálně označit jako seriózní (s jejich reálnou podobou a obsahem je to složitější...). Tedy kromě Deníku Sport, ten čtu ze směsi nostalgie a masochismu... Mezi tyto takzvaně seriózní plátky patří taktéž Právo. Ač na hony vzdálen levicovému vidění světa, respektuji jeho slušnou řemeslnou úroveň a především asi nejlepší zahraniční rubriku ze všech českých novin. Vždycky se ale držím zásady nečíst v Právu za žádných okolností publicistiku a komentáře, a to včetně rozhovorů vedených hysterickým šiřitelem třídní nenávisti Alexandrem Kramerem, který považuje militantní ultralevicové násilníky za občanstvo hodné respektu, jelikož prý supluje práci policie (sic!!!). K této zásadě mě vedou obavy o mé duševní i fyzické zdraví - nerad bych propadl nekontrolovanému záchvatu zuřivosti či měl problémy s tlakem už v mladém věku.
Jenže od malička také trpím jistým sklonem k nepoučitelnosti a pokoušení osudu a v sobotu jsem tudíž zásadu po dlouhé době porušil...Kramer na mě sice nečekal, nahradil ho stravitelnější Mitrofanov, jenže interviewovanou byla Kateřina Jacques, která vydala za dva Kramery...A ta největší chyba přišla ve chvíli, kdy jsem se začetl do řádků napsaných jistým Martinem Hekrdlou, který se vždy sice stavěl ve svých cancech proti šíření rasové a národnostní nesnášenlivosti, ale o to více vždy šířil tu náboženskou a jako pokřtěného katolíka mě několikrát sprostě a nevybíravě urazil. Byl nejhlavnějším důvodem,proč jsem přestal "komentáře" v Právu číst. Hekrdla tentokrát ale nechal Vatikán Vatikánem a pustil se do komentování Topolánkova odvážného kroku udělit medaili jednomu z bratří Mašínů (druhý nemohl do Washingtonu na ambasádu přijet) a posléze po návratu z cesty Milanu Paumerovi. To mě zviklaloa začal jsem číst...
Na okraj dodám, že je to poprvé od nástupu do premiérského křesla, co mi Topolánek udělal radost. Do této doby mě jen zklamával svým sprostým a zbabělým podrazem na svoji dlouholetou manželku, svojí ústupností z programových zásad, svými sklony papalášskému chování, svojí nabubřelostí a arogancí, ovšem nějakou vyjímečnou intelektuální velikostí nepodpořenou (byť si nemyslím, že je až takový blb, jak o něm mnozí soudí a jak se sám prezentuje), svojí podporou neprůhlednému Dalíkovi, zdatnému to následovníkovi Miroslava Šloufa a dalšími alotrii.
Hekrdla se s Topolánkovým krokem vyrovnal takovým způsobem, že mi zůstal chvíli rozum stát. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jediné, co mohu udělat, je nejen že se vrátit k zásadě nečíst v Právu komentáře, ale že ho musím rovnou přestat kupovat, byť jen ten jeden pitomý den v týdnu. Představa, že dávám peníze na výplatu takovému sprostému bolševickému uječenci, který má jen slova hnusu a odporu pro hrdiny třetího odboje a neřekne slovo proti masovým vrahům desetimiliónů a jejich dědicům, je příliš odpudivá.
Tomáš Šmíd