A co sochy? Budou mít kde stát?

Před nedávnem jsem se nádherně zabavil četbou rozsudku Nejvyššího soudu USA Pleasant Grove City, Utah, et al. v. Summum z 25. února 2009. Hledáte-li něco čtivého pro chvíle před usnutím, neváhejte a ponořte se do textu. 32 stránek uběhne stejně rychle jako třeba Harry Potter a ještě si můžete trochu zapřemýšlet.

Náboženská organizace Summum chtěla ve veřejném parku městečka Pleasant Grove vztyčit památník obsahující Sedm aforismů Summum, jakousi obdobu Desatera, jehož umělecké znázornění již v parku stojí. Město však nový památník odmítlo s tím, že připouští pouze artefakty úzce spjaté s historií obce nebo věnované skupinou s dlouhodobou vazbou na místní komunitu. Summum se v následné žalobě ohánělo porušením prvního dodatku k americké ústavě, jelikož Pleasant Grove povolilo sochu Desatera, ale zamítnulo Sedm aforismů. Soud první instance dal městským úřadům za pravdu, leč u odvolacího soudu již Summum uspělo. Nejvyšší soud však zvrátil celou věc opět ve prospěch města a monument Sedmi aforismů v Utahu jen tak stát nebude.

Nejvyšší soud se na rozdíl od soudu odvolacího domnívá, že umístění stálého objektu v parku není soukromým projevem, nýbrž projevem "veřejné moci" (government speech), byť placeným ze soukromých peněz, a proto se na něj nevztahuje posuzování svobody projevu podle prvního dodatku. Veřejná moc si může sama vybrat, jaké názory chce zastávat, a tudíž jaké památníky chce vztyčovat. Kdyby měly obce vztyčit každý památník, který jakákoliv soukromá osoba chce, pak by se z parku stalo odkladiště monumentů.

Soudce Alito se nádherně rozepisuje o "government speech", o poselství, které zvěstují monumenty na veřejných prostranstvích, a o jejich měnícím se významu. V dlouhých narativních pasážích se dozvídáme, jak se mění interpretace kolem Sochy svobody, která původně demonstrovala republikánskou solidaritu a přátelství mezi Francií a Spojenými státy, načež za prezidenta Clevelanda koncem 19. století měla ztělesňovat mezinárodní přátelství a dalekosáhlý vliv amerických ideálů, aby se za Reagana stala pochodní vítající imigranty do země svobody. Pak už snad ani nezarazí, že v rozsudku je ocitována celá píseň Johna Lennona Imagine spolu s elaborátem nad jejím poselstvím. Jaký to balzám po tortuře nad extrémně nečtivými rozsudky Soudního dvora EU.

Zmíním poslední pozoruhodnost - na výroku se shodla jasná většina soudců, ovšem jen o něco menší většina se také prezentovala svým zvláštním stanoviskem!

Ilustrace: summum.us.