Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

Dne 3. prosince 2009 se v Brně na Masarykově univerzitě uskuteční konference s názvem „60 let Rady Evropy - 50 let Evropského soudu pro lidská práva". Konference je organizována Centrem pro lidská práva a demokratizaci, které působí v rámci Mezinárodního politologického ústavu v Brně, ve spolupráci s Radou Evropy a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity.

Cílem konference je vícestranné zhodnocení dosavadní činnosti těchto významných evropských institucí a hledání největších výzev, které na Radu Evropy i ESLP v nejbližších letech čekají. V tomto smyslu bude také konference rozdělena do dvou panelů: Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP a Současné výzvy před RE/ESLP pohledem praxe. Tyto panely budou moderovar Hubert Smekal z FSS MU a ústavní soudce Josef Mucha, který dříve působil velvyslanec ČR při Radě Evropy.

Mezi účastníky konference budou nejen odborníci na právo z Masarykovy univerzity, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, ale i politologové nebo zástupci nevládních organizací. Na konferenci přijali pozvání například Vít Schorm (vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP), advokátka Klára Veselá Samková, prof. Dalibor Jílek či soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Konference se uskuteční 3. prosince 2009 od 13 hodin v aule Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10, Brno).

Jak na výzkum ve věku internetu

Cítíte se zaplaveni informacemi, nestíháte číst vše, co byste chtěli a už vůbec nevíte, jak cenná data spravovat a synchronizovat mezi více počítači? Cílem tohoto příspěvku je upozornit na několik praktických vychytávek, jež mohou usnadnit a zefektivnit sociálněvědní výzkum. Nejdříve nastíním, jak se informacemi zaplavit ještě víc, poté jak se v nich zorientovat a nakonec, jak je přehledně skladovat a sdílet.

krok první - co sledovat
Všichni tušíme, že naše specializace (jestli chceme znít světově, tak zásadně výzkumná nika) zahrnuje rostoucí množinu odborných časopisů, výstupů univerzitních pracovišť či think tanků, které bychom měli znát. Dnes už nemusíme scházet v pravidelných intervalech do knihovny, každý odborný časopis má své webové stránky, kde lze sledovat obsahy právě vyšlých čísel či vstupovat do archivů. Většinou se dá nastavit i emailové upozornění na právě vyšlé číslo.

Daleko rychleji na vývoj reagují blogy. Ty autoritativní se dnes už běžně citují v impaktovaných časopisech. Jestli ty ze svého oboru ještě nemáme podrobně zmapované, zde jsou způsoby, jak se jich dopídit. Každý blog obvykle obsahuje odkazy na další relevantní blogy, takže za chvíli máme více méně své výzkumné pole obsáhnuté.

krok druhý - jak držet prst na tepu doby
Jestli nechceme monitorováním všeho výše uvedeného strávit celý den, na jehož konci jsme sice nenapsali ani řádku vlastního textu, přesto to vydáváme za úspěšně prováděný research, potom je na čase zapojit čtečku rss. Díky technologii RSS lze na jednom místě sledovat aktualizace zpravodajských serverů, blogů či nových čísel odborných časopisů. Sama rss čtečka vás upozorní, že právě vyšlo něco nového.


Z mnoha čteček, které jsem v minulosti používal, jsem jako nejšikovnější vyhodnotil Google Reader. Protože se nejedná o instalovaný program, ale webovou aplikaci, můžete k ní přistoupit odkudkoli. Také vám nehrozí ztráta dat, všechna jsou umístěna na serverech googlu. To není všechno! Google Reader umožňuje vyhledávání naráz ve všech postech všech webů, co jste si do něj zavedli. Hledání ale umožňuje také zpětně. Čili i v historii webů z dob, kdy jste ještě netušili, že nějaké rss existuje! Píšete např. o počátcích války v Iráku, v čtečce máte uložené leading autory a v pár klicích se dozvíte, co na toto téma psali v roce 2003. Jak převratné! Jednotlivé posty můžete také tagovat, sdílet s ostatními uživateli, označovat k snadnému dohledání v budoucnu.

krok třetí - jak s daty snadno pracovat
Za pár dní máme rss čtečku plnou stovek článků, které nestíháme číst ještě víc než dřív, teď to ale nestíháme efektivně. Cítíme se dostatečně aptudejt. Co s tím? Na správu získaných dat se dá jednak využít vlastní čtečka pomocí tagů a třídění do různých kategorií. Jestli nás však trkne nějaká informace, citát, o kterých víme, že je budeme chtít v budoucnu využít, jak je uschovat? K sofistikovanému poznámkování mohu doporučit téměř neznámý program Microsoftu One Note, který je obsažený i ve studentském balíku stojícím 1990,-. Dokáže vskutku vše, na co by člověk mohl při zanášení poznámek narazit, data se dají všemožně třídit, strukturovat, obrázky lze přetahovat systémem drag'n'drop přímo z webových stránek.


Úplně zadarmo, zato ořezaněji funguje další googlovská aplikace - Poznámkový blok Googlu. Výhodou je opět přístupnost z jakéhokoli počítače, intuitivnost, žádná ztráta dat s krachem hardwaru, možnost sdílet s ostatními či neomezeně prohledávat.
Když už jsem se dal do propagace googlovských aplikací, nemůžu nezmínit Google Bookmarks - tagovatelné a všudypřítomné. V Google Books si zase můžete založit vlastní "knihovnu" volně prohlížitelných publikací, ze kterých můžete čerpat, aniž byste je kdykoli drželi v ruce (už třeba pro jejich horentní cenu).
Výšeuvedené aplikace lze navíc uložit na vlastní personalizovatelnou stránku - IGoogle. Z ní máte přístup k Google Bookmarks, Poznámkovému bloku, Google Readeru, Google Translatoru a dalším mnoha aplikacím včetně náhledů na různé zpravodajské servery domácí i zahraniční. Na jedné stránce hned několik nástrojů umožňujících efektivní výzkum. V pondělí ráno za deset minut z jedné stránky zjistíte, co se ve světě dělo v průběhu víkendu.

krok čtvrtý - revoluce ve výzkumu a zpracování dat
Taky jste zjistili, že za léta na škole máte nashromážděny desítky či stovky článků v pdf, které vám kdysi přišly zajímavé, ale teď pouze na základě jmen souborů netušíte, čím se zasloužily o pobyt na vašem harddisku? Odpověď zní - Mendeley. Jedná se o webovou aplikaci, která není první svého druhu, určitě ani nejpropracovanější. Vyvíjí se ale neuvěřitelně rychle a je jí aktuálně ve vědecké komunitě věnována velká pozornost. Mendeley usnadňuje uschovávání, třídění a tagování článků. Což o to, to dovedou i jiné programy. Mendeley to ale umí velmi rychle a jednoduše - u každého pdf automaticky vyhodnotí, kdo je jeho autor, v jakém časopise vyšlo, sami si pak můžete doplnit, čím je onen článek zajímavý, můžete si v něm zvýrazňovat a doplňovat poznámky. Stále nestačí? Články si umístníte na poskytnutý prostor na serveru, čili jsou dostupné odkudkoli, pracná synchronizace odpadá. A především - můžete v celé sbírce článků fulltextově vyhledávat. Mendeley také na základě uschovaných článků doporučí další podobné články, o kterých jste netušili (na způsob Last.fm či Itunes). Zároveň funguje jako sociální síť. S pomocí svého profilu se můžete napojit na výzkumníky pracující ve stejném výzkumném poli po celém světě. Zde jeden z mnoha oslavných článků, zde youtubové instruktážní video o tom, jak je to celé prosté.


S touto sadou nástrojů vám už neuteče nic podstatného, neztratí se žádné informace a s trochou snahy ani vy v nich.

Konference o americké zahraniční politice a T. Jeffersonovi

Na Fakultě sociálních studií v Brně se v pondělí 30. listopadu uskuteční mezinárodní konference o zahraniční politice USA a odkazu třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Konference se zúčastní řada historiků a politologů z USA a Velké Británie, například akademici z Edinburghu, Californie, Texasu či Rhode Islandu. Českými účastníky budou ředitel Občanského institutu Roman Joch a brněnští odborníci na mezinárodní vztahy.

Konferenci pořádá Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity společně s americkou institucí Robert H. Smith International Center for Jefferson Studies, Monticello, a ve spolupráci s Fakultou sociálních studií MU a Americkou ambasádou v Praze. Mezi témata konference patří jeffersonovské kořeny americké politiky během 19. století, americká zahraniční politika za studené války a její reflexe ze strany České republiky. Konference se koná pod záštitou rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy a úvodní projevy přednesou děkan FSS MU Ladislav Rabušic, ředitel Robert H. Smith International Center for Jefferson Studies Andrew J. O’Shaughnessy a ředitel Mezinárodního politologického ústavu Oldřich Krpec.

Tereza Kubíčková: Studovat se dá všude! I na Urale...

Minulý semestr jsem strávila studiem v oblasti, která pro nese pro Středoevropany hned po Sibiři a Bajkalu snad nejmagičtější z geografických označení. Omlouvám se všem, kteří v rámci studijních programů MU, vycestovali kamkoliv do EU a USA, Ural prostě zní tak nějak... mocně.

Pokud tento článek budou číst potenciální kandidáti pro studium na Uralské státní univerzitě (URGU) v Jekatěrinburgu, měla bych asi začít od toho, co je nezbytně nutné pro kvalifikaci na stáž. První věc, bez které to bude opravdu těžké, je jazyk. I když v podmínkách pro přijetí stálo: základní znalost ruštiny, myslím, že to příliš neodopovídá realitě. Rusky je potřeba umět, a to minimálně velmi dobře. Ve škole se student, který alespoň rozumí, i když moc dobře nemluví, ještě nějak chytí. Na přednáškách, které se vzhledem k malému počtu posluchačů podobají spíše seminářům, se přílišná aktivita nevyžaduje. Nicméně, je třeba myslet i na život mimo školu a vzhledem k tomu, že s Ruskou federací mají občané ČR zavedenou vízovou povinnost, studenti se nevyhnou zařizování registrací a propustek všech forem, včetně migrační karty, prodlužování víza, zápis na koleji, placení různých poplatků, návštěvy bank apod. Navíc, na ulici, v obchodech, vlastně všude mimo fakultu mezinárodních vztahů zní angličtina hezky... exoticky, ale moc se s ní nevyřídí. Registrace předmětů probíhá tak, že si ze seznamu na papíru vyberete předmět, prostě tam přijdete a zapíšete se vyučujícímu do seznamu. Učitelé z větší části anglicky neumějí (s výjimkou jednoho, ale to zjistíte až v půlce semestru), úroveň angličtiny spolužáků je naopak velmi vysoká, i když kurzů v tomto jazyce je asi tak... jeden: Teorie mezinárodních vztahů – podprůměrné bakalářské úrovně, navíc omezený jen na realismus a liberalismus. Ale abych zbytečně nemalovala čerta na zeď. Na URGU je i mnoho studentů hlavně z Koreje a Thajska. Jejich ruština sice není úplně z těch nejlepších, ale taky tam studují a dokonce celý magisterský program!

Za druhé je velmi důležité mít na paměti (a neustále si to připomínat), že se nejedná o ERASMUS. Obzvláště pro studenty, kteří už studijně vycestovali do jakékoliv země EU (snad s výjimkou Rumunska a Bulharska), bude Ural kulturním šokem. Ubytování rozhodně neodpovídá evropskému standardu. Lidé nejsou usměvaví a nevítají vás s otevřenou náručí. S odstupem času mi dochází, že jsem musela být ve zvláštním duševním rozpoležení podobném euforii, protože do dneška nechápu, jak jsem především první dva měsíce mohla s takovou lehkostí přežít a ještě z nich být nadšená. Nadšení je zřejmě ta nejdůležitější část cestovní výbavy. Mě osobně do Ruska vedla touha poznat a pochopit. Jako druhý obor na MU mám sice rusistiku, ale nejsem rusofil. S politikou ruské vlády nesouhlasím, ani ji nepropaguji, ale nemám ráda omezenost. Je snadné nějakou zemi kritizovat a hloupě se posmívat, když člověk podlehne stereotypům a své představy zakládá na informacích, jež mu předávají média. Už nějakou dobu v ČR pociťuji rusofobní nálady. Možná oprávněně, ale já jsem to prostě chtěla zažít na vlastní kůži. Ve výsledku jsem nepochopila nic, spíš se objevily další otázky, na které neznám odpověď. Možná je to pro leckteré neuspokojující závěr, ale už v 19. století řekl Fjodor Ťjutčev, básník, diplomat a politický publicista, že: „Rusko se rozumem pochopit nedá.“

Jestli vás dosavadní snad až příliš upřímné odstavce neodradily, slibuji, že teď už jen samá pozitiva. Mně osobně se studium na fakultě mezinárodních vztahů URGU líbilo a jsem moc vděčná MVES, že mě do Jekatěrinburgu vyslalo. Vzhledem k rozdílnostem vzdělávacího systému v Ruské federaci, jsem se ocitla mezi spolužáky, kterým bylo v průměru 19-20 let. Já jsem s tím ještě takový problém neměla, ale kolegyně Eva Bártová trpěla menší krizí středního věku. V podstatě jsem měla na výběr ze všech předmětů, které se na fakultě vyučovaly, dokonce napříč všemi ročníky. Brala jsem všechno, co se týkalo Ruska. Rozvrh byl sice mnohem náročnější než obvykle na FSS bývá, ale kurzy: Ruská zahraniční politika, Rusko v soudobém mezinárodním politickém systému, Politický vývoj v současném Rusku, Národní bezpečnost, Regionální bezpečnost a Diplomacie pro mě nebyly nijak náročné. Kromě ročníkové práce (rozsah naší bakalářské práce) jsem musela odevzdat ještě několik esejí. Všechno v ruštině.

Překvapením může být, že na URGU byla povinná školní docházka. Jinak, co se rozdílnosti týče, ruští studenti mají sice jakousi zadanou literaturu, její přečtení však nikdo nekontroluje. Testy, pokud vůbec jsou, se zakládají na přednáškách. Zkoušky jsou někdy ústní, někdy písemné, někdy nejsou. Nejlepší zkouška, jakou jsem kdy skládala, byla z předmětu Diplomacie. Studenti se totiž složili, zaplatili a zorganizovali banket, pozvali své pedagogy, a pak se všichni hezky oblékli a tvářili se, že jsou diplomaté a chovají se podle protokolu – skupinu zahraničních diplomatů jsem na banketu představovala já, takže plný počet bodů na improvizovaném Trasncript of record byl nevyhnutelný. Tento způsob výuky bych možná v Brně nevítala. Při studijním pobytu to však byla nejlepší forma, jak stíhat mnoho zajímavých přednášek, kombinovat je s návštěvami celkem dobře vybavené studovny (všechny knížky prezenční, kopírování nad síly pracovnic knihovny, skenování takřka nemožné), psát ročníkovou práci, pomáhat na Generálním konzulátě ČR, sledovat dění v zemi, cestovat, mluvit s lidmi a nechat se pohltit ruskou kulturou.

Na otázku: Jak se studují politické vědy v nedemokratické zemi? je jednoduchá odpověď. Na URGU snadno. Za celý semestr jsem se nesetkala se žádným druhem cenzury. Nikdo neměl strach kritizovat vládu v Moskvě. Věty jako „sovětizmy lezou všude“ nebo tvrdá kritika plánované policejní přítomnosti na ruských vysokých školách byly časté. Stejně tak jako usměvavé odpovědi na mé dotazy typu: Jak je možné, že výnos prezidenta Ruské federace má stejnou váhu jako federální zákon, a nikdo ho nemusí schvalovat? Mám pocit, že vyučující opravdu neváhali přednést pro Rusko nepříznivé hodnocení, pokud o tom samozřejmě měli informace. V tomto smyslu jsem z výuky měla opravdu dobrý pocit.

I ze studijního hlediska mnoho na Urale určuje klimat. Poslední sníh v sezóně až 1. května, únorové teploty v rozmezí -36° C až -20° C, zvláštní hnědé bažiny na místo chodníků, častá změna počasí... má opravdu silný vliv na psychiku Středoevropanky. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Sami Rusové na to mají spoustu triků, které vás rádi naučí, když se s nimi spřátelíte. Rusové jsou vůbec velmi přátelský národ. Jenom ne na první pohled. Oni na vás prostě nebudou uměle milí, když vás neznají – to platí všude: na ulici, v trolejbuse, v obchodě, ale i na přednášce a mezi studenty. Jakmile se však seznámíte, je to přátelství až za hrob.

V jednom z emailů v loňském semestru mě Martina Jazairi zdravil slovy: „Ahoj Terezo, zdravím tě do hnusného Ruska, na které stále s láskou vzpomínám...“ Do konce stáže jsem si ťukala na čelo a nemohla ten pozdrav pochopit. Teď je mi až niterně blízký. Ani já na tohle Rusko nemůžu zapomenout...

Poznámka autorky: Byla jsem požádána o článek z více studijního úhlu. Ten méně studijní (spolu s mnoha dalšími příspěvky o životě Češky 40 kilometrů na východ od hranice Evropy a Asie) je dostupný na zde.

Tereza Kubíčková je studentkou Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU, Ruského jazyka a literatury na Filozofické fakultě MU a stážistkou Centra pro lidská práva a demokratizaci Mezinárodního politologického ústavu MU.

Proč nevěřím Východnímu partnerství

Nikterak se nepovažuji za odborníka na sousedskou politiku a ostatně ani na vnitřní politiky zemí ležících na východ od Unie, ale nedávná zkušenost s parlamentním fórem věnovaným právě Východnímu partnerství mi nedá a musím se podělit o několik postřehů.

Do východního partnerství patří Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina. Pochopitelně též Unie, pro kterou jsou tyto státy partnerem. Za ideou celého projektu stáli především Švédové a Poláci a s nevelkou pompou, kdy se nedostavila značná část evropských státníků (z top kategorie dorazila pouze Angela Merkelová), bylo partnerství otevřeno v květnu tohoto roku v Praze.

Problémů, které jsou zjevné, je hned několik. Partnerství by mělo podporovat zlepšení vzájemných vztahů, nicméně mezi některými státy toho lze dosáhnout jen stězí. Typickou ukázkou jsou vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které jsou spíše než na bodu mrazu někde okolo absolutní nuly. Problematika Náhorního Karabachu, který Ázerbájdžánci berou jako své území okupované Armény, zatímco Arméni jako území s tradičně vysoko převažující částí arménské populace, efektivně brání spolupráci. A obě země se nezdráhají dávat vzájemné animozity na odiv na všech možných setkáních.

Problémem číslo dva je Bělorusko a jeho pozice, respektive opozice. Některé státy se domnívají, že by v rámci partnerství němelo být diskutováno s oficiální Lukašenkovou vládou, ale se zástupci opozičních sil, což postavení země v rámci partnerství dosti ztěžuje.

Problém číslo tři je pak pravděpodobně nejpalčivější. Samy partnerské státy partnerství příliš nevěří a staví se k němu podezřívavě. Pochopitelně z toho důvodu, že jej berou za určitou náhražku otevření přístupových rozhovorů, která je má dočasně uspokojit a oddálit je od proklamovaného cíle - tedy plnohodonotného členství v Unii jednoho dne. Přes ujišťování ze strany Unie, že tomu tak není, stále přetrvává jistá míra nedůvěry.

Východní partnerství je dle mého názoru hezká myšlenka, nicméně jeho fungování v praxi zůstává s otazníkem. Třeba budu mile překvapen a bude to fungující platforma, nicméně výše uvedené překážky (a jistě by se našly další, kterých si nejsem vědom) naznačují, že cesta k tomu bude nelehká.

Divoké metodologické leto 2010

„Words alone beat numbers alone.
Words with numbers beat words alone.
And numbers make sense, or much greater sense,
within verbal theory.“
Giovanni Sartori

Ešte ani poriadne nemrzne, a už sa objavujú nové programy letných škôl na rok 2010. A keďže niekedy treba takého akademické prázdniny plánovať okrem iného kvôli možným štipendiám so značným predstihom, a keďže mi práve prišiel mail o tom, že letná škola Európskeho konzorcia pre politologický výskum 2010 má svoju skupinu na Facebooku, podelím sa tu s dojmami z jej priebehu v lete 2009.

Letná škola Európskeho konzorcia pre politologický výskum (ECPR) sa koná každoročne v Lublani a ponúka približne dve desiatky kurzov s výlučne metodologickým zameraním, pričom sa hlási k metodologickému pluralizmu, rozdelenie na kvantitatívne a kvalitatívne prístupy ako aj na analytický a interpretatívny prístup považuje za zastaralé a jej kurzy sú zamerané ako na výlučne kvantitatívnu metodológiu a metódy, tak aj na prístupy kvalitatívne. V lete 2009 sa objavil aj kurz na „mixed methods“, relatívne horúci hit v sociálnovednom výskume kombinujúci, ako názov napovedá, oba prístupy.

Čo sa od tejto letnej školy dá očakávať? V prvom rade, hĺbka, do akej sa jednotlivé metodológie rozoberajú, podľa mojich dojmov aj podľa dojmov mnohých ďalších účastníkov, výrazne presahuje metodologické kurzy v rámci magisterských programov v Európe. Do istej miery to napovedajú aj názvy niektorých kurzov – málokde inde je asi možné absolvovať (v rámci politických vied) kurzy zamerané výlučne na fuzzy množiny, či expertné rozhovory. Ale aj kurzy, od ktorých by jeden mohol očakávať o niečo všeobecnejší záber, ako napríklad ten na prípadovú štúdiu, idú do veľkých podrobností – napríklad spomínaný kurz Case study mal zadaných približne tisíc strán literatúry a tomu zodpovedala aj miera podrobnosti.

ECPR nestanovuje prerekvizity v zmysle predchádzajúceho vzdelania, ale zdá sa, že minimálne prebiehajúce magisterské štúdium a určité nadšenie pre metodológiu je nutné na to, aby človek z tohto programu aspoň niečo vyťažil. Navyše treba dobre zvážiť vlastné možnosti, obzvlášť pokiaľ sa rozhodnete pre kvantitatívne zamerané kurzy. Ja som sa najprv rozhodla pre teóriu hier, aby mi po 48 hodinách na mieste došlo, že „high school calculus“, označený za prerekvizitu, rozhodne na komplexné pochopenie preberaného nestačí, a prešla k zakotvenej teórii. Každopádne ale treba spomenúť, že kurz na teóriu hier vedený Nolanom McCartym, takpovediac celebritou – prodekanom Woodrow Wilson School of Public and International Affairs na Princeton University – by bol určite veľmi zaujímavý pre niekoho, kto má za sebou aspoň semester – dva matematiky napríklad na Ekonomicko-správnej fakulte. Požadovaná úroveň matematiky ale prekvapila drvivú väčšinu účastníkov – spolubývajúca, ktorá v kurze pokračovala, denne referovala o približne päťhodinových bezvýsledných skupinových posedeniach nad „domácou úlohou“.

Oproti tejto skúsenosti – musím priznať, že dosť traumatizujúcej z hľadiska uvedomenia si okrem vlastnej kvantitatívnej neschopnosti aj fakt, aký významný metodologický prístup sa nielenže neteší priveľkej pozornosti v našich podmienkach, ale ani nie je do prezentovanej hĺbky príliš prístupný pre študenta s naším študijným zázemím z oblasti medzinárodných vzťahov (čitateľ odpustí generalizáciu mojej skúsenosti na celok a uzná, že kvantitatívna metodológia, ak sa niekde v ČR či SR na medzinárodných vzťahoch vôbec učí, pozostáva zrejme skôr zo štatistiky založenej na SPSS, ako na podnecovaní samotných matematických schopností) – bola voľba kurzu venovanému zakotvenej teórie výborným krokom.

Zakotvená teória, prístup usilujúci o abstrahovanie teoretického poznania z empirických dát, je oveľa používanejší v sociológii, ako v politických vedách, a možno aj preto bol vyučujúcim sociológ, profesor Jörg Strübing z Universität Tübingen. Napriek relatívne abstraktnému a na prvé počutie hrozivo znejúcemu obsahu danej metodológie šlo o veľmi praktický, ako povedal prof. Strübing, „hands-on kind of research course“, kde sa postupne preberal celý postup zakotvenej teórie, od stanovovania touto metodológiou vyskúmateľných otázok až po rôzne druhy kódovania a finálne tvorenie teórie. Nesmierne užitočný bol aj seminár zameraný na prácu s programom Atlas.ti, ktorý výrazne uľahčuje prácu s kvalitatívnymi dátami, a ktorý, napriek veľkej obľúbenosti u sociológov, v našom prostredí širšiu pozornosť pri výskume v politických vedách zrejme stále nevzbudil.

Počas letnej školy som nemala možnosť urobiť si prehľad o všetkých kurzoch, každopádne na základe toho, čo sa šuškalo cez prestávky, je určite možné odporučiť kurzy Case Study, Game Theory (za predpokladu solídneho matematického vysokoškolského základu) ďalej kurzy vedené Benoitom Rihoux, Bernhardom Kittelom, Brunom Cautrèsom, a samozrejme zakotvenú teóriu (Grounded Theory) s prof. Strübingom (aby som spomenula aspoň niektoré). Naopak protesty zo strany študentov sa vyskytli na kurze Mixed Methods, ktorý podľa mnohých z nich nebol dostatočne kvalitný.

Kurz na zakotvenú teóriu nielenže pomôže tým, ktorých zaujíma práve táto metodológia, ale je celkovo prínosný aj pre zlepšenie schopností analýzy kvalitatívnych dát a príjemný v tom, že po jeho skončení má človek pocit, že danú metodológiou vie prakticky použiť (a v zásade to tak do istej miery aj je). Oproti tomu kurz na teóriu hier si kládol za cieľ naučiť študentov pochopiť aplikovaný výskum v politických vedách založený na teórii hier, čo mnohých priviedlo na myšlienku, či by si za dva týždne 24/7 štúdia konkrétnej metodológie nemohli odniesť viac, ako schopnosť prečítať najnovšie číslo American Political Science Review (treba ale podotknúť, že v prípade teórie hier možno naozaj nemohli).

Jeden kamarát sa ma spýtal, či mu odporúčam letnú školu ECPR, keďže by namiesto toho mohol stráviť čas niečím tematickým. Pre tých, čo majú podobnú starosť, tvrdím, že podľa mňa otázka stojí opačne – prečo by mal človek tráviť čas vŕtaním sa na letnej škole v čiastkovom tematickom probléme, keď môže absolvovať dva týždne štúdia, ktoré mu – pri správne zvolenom kurze – pomôžu prakticky v akomkoľvek budúcom výskume. Naštudovať si prostredníctvom samoštúdia partikulárne otázky spojené s problematikou, ktorá vás zaujíma, je nepomerne jednoduchšie, ako naštudovať si doma s knihou v ruke axiálne kódovanie.

Záverom treba zmieniť, že letná škola ECPR je veľmi intenzívnym študijným zážitkom. Množstvo literatúry človeka pripúta k stoličke v niektorých kurzoch aj na celú noc a tí, čo sa rozhodnú pre aktívny sociálny život, zrejme z tejto letnej školy príliš nevyťažia. Na druhej strane, pre kohokoľvek s ideou, čo a približne ako chce skúmať či už v rámci diplomovej, alebo – nepochybujem – aj akejkoľvek ďalšej práce – je táto letná škola výhodnou investíciou do budúceho odborného rastu.

May we all see each other in Ljubljana 2010! ;)

Český pan Evropa - nešťasný kompromis...

Česká politika má za sebou další veletoč. Zástupcem ČR v Evropské komisi se stane člověk, z jehož úst jsme ještě před čtrnácti dny slyšeli, že je vyloučeno, aby do Bruselu mířil někdo jiný, než jeden ze čtyř tehdejších kandidátů - Svoboda, Švejnar, Špidla či Vondra. Štefan Füle, bývalý člen KSČM (přihlásil se do ní již z gymnazijních lavic) a absolvent nechvalně známého MGIMO - moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů.

Samotný výběr Füleho je příznačný pro evropský rozměr české politiky. Je volbou na poslední chvíli a minimálním společným jmenovatelem dvou největších politických stran (jakkoliv sám sebevědomě svoji volbu prezentuje jako shodu a silý mandát). Co je však dle mého soudu znepokující není proces, jakým se k volbě Füleho došlo, ale samotný jeho výsledek.

Pár dní před oslavou dvacátého výročí pádu komunistického režimu je naším zástupcem v EK nominován člověk, který má za sebou komunistickou minulost a prestižní sovětské vzdělání. A je přijatelný pro dva hlavní hráče na politické scény. Jiří Paroubek dokonce v právě proběhlé tiskovce reagoval, že není Pavel Žáček (ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů), aby jej zajímala Füleho komunistická minulost.

Já též nejsem Žáček, ale s minulostí budoucího eurokomisaře problém mám. Především ale s tím, že se nad ní nikdo výrazně nepozastavuje. V případě Pavla Teličky, který si své místo eurokomisaře "odedřel", byli lidovci právě vzhledem k členství KSČ proti. Füle, kterému prakticky spadlo do klína a který na evropskou politiku má až na poslední půlrok relativně malé vazby, prošel jako kompromisní řešení, které je přijatelné obě hlavní síly. Dle mého soudu řešení dosti nešťastné...

OSN, Gaza a unijní ministr zahraničních věcí

Tento týden vrcholí na obou stranách Atlantiku dva historické okamžiky. Na Starém kontinentě byla odstraněna poslední překážka pro vstoupení Lisabonské smlouvy po deseti letech vyjednávání v platnost. Hned poté se rozhořely debaty nad kandidáty pro dva nové posty - prezidentem EU a "ministrem zahraničních věcí" (přesněji vysokým představitelem pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku).

Na Novém kontinentě, ve Valném shromáždění OSN, byla schválena rezoluce podporující závěry Goldstonovy zprávy, jež posuzovala dodržování humanitárního práva při posledním zásahu izraelské armády v Gaze na přelomu roku 2008-2009. Jakkoli byla zpráva kritizovaná za svoji nevyváženost, předložila důkazy, že se obě strany konfliktu dopustily vážných porušení humanitárního práva na úrovni válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.

Co je tak historické na tomto hlasování? Goldstonova zpráva byla totiž předána Radě bezpečnosti a obě strany konfliktu byly vyzvány, aby do tří měsíců podnikly nazávislá vyšetřování těchto obvinění. Na takto vysoké úrovni se nikdy v minulosti dodržování humanitárního práva takto bedlivě nesledovalo. Proti všem očekáváním se Velká Británie, Francie a Rusko zdržely a Čína hlasovala dokonce pro. Velká pětka by se přitom mohla obávat, že toto založí precedent pro přezkum jejich vojenských operací v budoucnu. Díky tomu, že se jednalo o nepopulární Izrael, do kterého si na půdě OSN kdekdo rád kopne, bylo porušeno tabu, že se Rada bezpečnosti nezabývá "vnitřními záležitostmi" jednotlivých zemí. Zároveň padla obvinění i proti Palestinské samosprávě, která bude muset taky čelit nepříjemným otázkám.

Jaké má ale hlasování význam pro Evropu? Ukázalo, jak těžké je najít v zahraničních otázkách společnou řeč. Víc se už unijní pozice rozpadnout nemohla: část členských zemí hlasovala pro rezoluci, část se zdržela, část hlasovala proti (včetně ČR). Jaké reálné společné stanovisko bude v takovýchto případech zastávat budoucí unijní ministr zahraničních věcí, zůstává záhadou. Buď předloží vyprázdněný postoj představující nejnižšího společného jmenovatele, nebo bude při podobném hlasování potřebovat jednu ruku navíc.

America’s New Partnership with Central Europe

Na webu Global Politics je nová esej k současné americké zahraniční politice od Jeffa Lightfooda. Autor působí na Atlantic Council ve Washingtonu.

In his remarks in Bucharest, the US Vice President Biden celebrated the democratic and economic development of Central and Eastern Europe since the fall of Communism twenty years ago. The Vice President stressed that the United States now looks for what it can do with Central and Eastern Europe, rather than what it can do for the countries of the region. This important distinction by the Vice President demonstrates the growing normalization of U.S. relationship with Central Europe and further blurs the once profound divisions of the Continent.

Energy Security of the European Union

Editors of Global Politics web magazine in cooperation with International Institute of Political Science present the Symposium dedicated to the feverishly discussed issue of EU energy security. It is our great pleasure to publish the answers of experts from Russia, Czech Republic and Slovakia. The questions of GP were answered by Tatiana Romanova, Andrea Figuľova, Ivo Samson, Oldřich Petržílek and Filip Černoch. See Global Politics.