II. sympozium česká zahraniční politika: call for papers and panels

Přátelé, opět si dovoluji zneužít našeho fóra k propagaci, věřím však dobré věci.
Tudíž:



Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. (www.iir.cz) dlouhodobě usiluje o podnícení a kultivaci interdisciplinární, společenské i politické diskuse o české zahraniční politice.
Pro podporu takové diskuse připravuje již druhý ročník sympozia:

Současná česká zahraniční politika a její výzkum,
které je plánováno na čtvrtek a pátek 6. a 7. května 2010
v Praze (Černínský palác).

Sympozium si mimo jiné klade za cíl představit českou zahraniční politiku ve světle nejrozmanitějších vědních oborů, a zároveň i umožnit výměnu teoretických, metodologických a faktografických zkušeností a názorů na českou zahraniční politiku jak mezi výzkumnými a akademickými pracovníky, tak mezi širší odbornou veřejností, diplomatickými a politickými aktéry.

V této souvislosti Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. vyhlašuje

Výzvu k podávání návrhů na příspěvky a na panely
pro druhé sympozium:

„Současná česká zahraniční politika a její výzkum“

Návrhy na příspěvky s abstrakty v maximální délce 200 slov zasílejte nejpozději do 15. 3. 2009 včetně, v elektronické formě na adresu koordinátora konference koran@iir.cz, spolu s kontaktními údaji (telefon, pracoviště, elektronická adresa).

Návrhy na celé panely jsou obzvláště vítány, navržený panel by měl obsahovat již konkrétní abstrakty a panelisty, případně i diskusanty, přičemž počet panelistů by měl být 4 – 6.
Sympozium bude dvoudenní, první den bude probíhat formou panelů, přičemž u každého panelu bude zpravodaj-diskusant. Druhý den proběhne plenární setkání za mezinárodní účasti.
Vítány jsou návrhy na příspěvky a panely z co nejširšího spektra sociálních, právních humanitních a ekonomických věd, které jsou zakotveny v aktuálním výzkumu následujících témat:

Institucionální zázemí a tvorba české zahraniční politiky
Politický kontext a ideologické dělící linie v české zahraniční politice
Politické strany a česká zahraniční politika
Evropský rozměr české zahraniční politiky
Spojené státy v české zahraniční politice
Bezpečnostní rozměr české zahraniční politiky
Energie a česká zahraniční politika
Regionální, teritoriální, multilaterální a bilaterální rozměr české zahraniční politiky

Média, veřejnost a česká zahraniční politika
Sociální faktory v české zahraniční politice
Psychologické faktory v české zahraniční politice
Hospodářské faktory v české zahraniční politice
Mezinárodní a evropské právo v české zahraniční politice
Lidská práva, rozvojová politika, kulturní a veřejná diplomacie v české zahraniční
politice
Odkaz československých a českých dějin v české zahraniční politice
„Slepé skvrny“ v české zahraniční politice
Vědecké studium české zahraniční politiky: výzvy a úskalí akademického výzkumu, role
vědy v české zahraniční politice

O případném přijetí či nepřijetí návrhu na příspěvek a panel budou autoři informováni do
20. března 2010 prostřednictvím elektronické pošty.

Hotové příspěvky by měly mít rozsah 15 – 20 normostran a měly by být zaslány nejpozději 31. dubna na adresu koordinátora sympozia: koran@iir.cz.

Na tuto adresu rovněž prosím, adresujte jakékoli dotazy ohledně konference.

Těším se na Vaše návrhy i na květnové již druhé setkání,

Michal Kořan
koordinátor sympozia

No Comment

Zdroj Economist:)

Vyšel únorový bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci

V polovině února vyšel již třetí bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU. Obsahuje řadu aktualit, komentářů a článků k otázkám spojeným s lidskými právy (například otázky spojené s používání tělesných skenerů na letištích, využívání lidských práv v zahraniční politice Lybie, úmysl slovenské vlády přijmout vězně z Guantánama a nebo aktuality z oblasti mezinárodní trestní justice). V únorovém čísle bulletinu bysme vás rádi upozornili na rozhovor s Petrem Preclíkem, který působil v delegaci Evropské komise při OSN v New Yorku. Petr Preclík se zaměřuje na lidská práva v Ruské federaci a jeho diplomová práce s názvem „Culture Re-introduced: Contestation of Human Rights in Contemporary Russia" byla publikována v nakladatelství Marsilio. Rozhovor se dotýká témat OSN, Rady pro lidská práva, českého předsednictví EU či Ruska a jeho vzahu k dodržování lidských práv.

Co s Dělnickou stranou? (Aktualizováno)

Tento týden Nejvyšší správní soud konečně vyhlásí rozsudek v řízení o návrhu vlády na rozpuštění Dělnické strany. Poměrně dlouhá doba, která uběhla mezi lednovým jednáním a stanovením termínu k vyhlášení konečného rozhodnutí, svědčí o tom, že tentokrát měl rozhodující senát nelehkou úlohu. Jednalo se sice již o druhé řízení s DS, fakticky však o první "skutečné". Zatímco v prvním případě prezentovala vláda tak nekvalitní návrh, že o výroku NSS nemohlo být pochyb, tentokrát si lze reálně představit jak jeho zamítnutí, tak rozpuštění DS. Následující poznámky je nicméně nutno číst čistě jako mé osobní postřehy, nikterak si netroufám předjímat, jak to ve středu dopadne.

Předně je třeba uznat, že současné řízení je opravdu o něčem naprosto jiném, než to z minulého roku. Při předchozím řízení se zástupce vlády podivoval i nad tím, že soud po něm chce, aby svá tvrzení doložil nějakými důkazy. Tvrzené propojení DS s neonacistickým hnutím mělo být zřejmě tak evidentní, že nemělo význam ztrácet čas jeho dokazováním. Tehdejší ministr vnitra Ivan Langer se sice honosí titulem JUDr., avšak z návrhu připraveného jeho ministerstvem čišelo naprosté neporozumění rozdílu mezi racionalitou vlastní justici a světu každodenní politiky (jako je tomu ostatně i u mnoha návrhů, které čeští politici směřují k Ústavnímu soudu).

NSS tak mohl své rozhodnutí z března 2009 pojmout alespoň jako jakýsi „pilotní rozsudek“, v němž obecně vymezil kritéria možného rozpuštění politické strany. NSS zde zjednodušeně řečeno připustil, že za určitých okolností je možné politickou stranu pro její antidemokratičnost rozpustit, avšak zároveň stanovil velice striktní podmínky, které k tomu musí být naplněny. Přihlásil se tak spíše k liberálnímu přístupu k otázkám regulace "trhu politických idejí", který je ostatně dosti zřetelný již v jeho judikatuře týkající se shromažďovacího práva.

Aktuální ministr vnitra Martina Pecina před zahájením nového řízení ujišťoval média, že tentokrát udělala vláda maximum a rozpuštění DS by nemělo stát nic v cestě. S uvedeným tvrzením by se dalo polemizovat, i tento návrh měl své nedostatky. I tak se ale vládě, po mém soudu, podařilo uspět minimálně v prvních dvou bodech ze čtyřbodového testu vymezeného NSS v předchozím rozsudku – tj. v zjištěné protiprávnosti chování a jeho přičitatelnosti politické straně. Zejména výpovědi policejních expertů byly značně přesvědčivé, a tak podle mě nelze mít příliš pochybností o úzkém provázání DS s českým neonacistickým hnutím. Lámat chleba se tak zřejmě bude na posouzení dalších dvou bodů uvedeného testu – tedy zda daná strana představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a zda je zamýšlený zásah přiměřený sledovanému cíli, tzn. jestli není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot.

Při posouzení těchto dvou bodů bude evidentně velice záležet na hodnotovém a politicko-filosofickém zakotvení jednotlivých soudců. Za sebe bych v naší postkomunistické politické realitě určitě viděl větší hodnotu v poskytnutí ochrany svobodě politické soutěže proti vládním zásahům. Přeci jen Dělnickou stranu momentálně nevnímám jako sílu reálně schopnou čehokoli zásadního dosáhnout. Ať si její představitelé své názory, jakkoliv odpudivé, hlásají dál. Naše demokracie to unese.

AKTUALIZACE (18. 2.).
NSS nakonec návrhu vlády vyhověl a DS rozpustil (rozhodnutí je ke stažení zde). Rozsudek je velice precizní (už jen ten rozsah: 122 stran!), navíc psaný přístupným jazykem - spíše než typické rozhodnutí českého soudu připomíná místy politicko-filosofický traktát, opravdu doporučuji k přečtení (přinejmenším závěrečnou část). Podle očekávání se NSS dokázal přesvědčivě vypořádat s tím, zda je zkoumaná činnost protiprávní a zda je přičitatelná DS. Jako nejproblematičtější se však jeví ta pasáž rozhodnutí, v níž NSS dovozuje existenci bezprostředního rizika ohrožení demokracie (odst. 642-650).

"Zde Soud především konstatuje, že rizikem ohrožení demokracie v citovaném rozsudku nerozuměl pouze míru pravděpodobnosti, s níž strana získá parlamentní většinu a poté formálně „obrátí kormidlo“ státoprávního uspořádání směrem z demokratických vod. Rizikem ohrožení demokracie je třeba rozumět i stav, kdy je strana schopna třebas jen na lokální úrovni účinně destabilizovat stávající institucionální a právní systém, a zejména stav, kdy tak může činit či dokonce činí opakovaně a stát jen s vynaložením nepřiměřeného úsilí a prostředků garantuje ochranu práv a svobod obyvatel dané lokality. Pokud je výsledkem jednání politické strany v určité lokalitě nejen přímá destabilizace tohoto místa, ale i zprostředkované riziko destabilizace a případně společensky nežádoucích jevů (eskalace násilí) v jiných lokalitách, je již možné hovořit o bezprostředním nebezpečí ohrožení demokracie." (odst. 643).

Tak nevím, ale závěr, že politická strana bezprostředně ohrožuje českou demokracii, vyvozený v podstatě z jediné akce, v níž se DS skutečně podařilo takto destabilizovat poměry, navíc na lokální úrovni ("bitva o Janov"), na mě nepůsobí příliš přesvědčivě. Jsem velmi zvědavý, co na to řekně Ústavní soud, případně ESLP.

Petr Zelinka: Tam, kde to všechno začalo aneb mezinárodní vztahy v zemi červeného draka

Nenechte se mást názvem, nejedná se o Čínu, ale o Wales. Ve Walesu byla totiž založena první katedra mezinárodních vztahů (international politics) na světě. Proč, má Wales ve znaku červeného draka, bohužel řadový Velšan neví a neřekne Vám to ani informační centrum. Když je student konfrontován s novou problematikou, co udělá? Ano, správně, nakoupí/půjčí si knihy a stáhne odborné články a začne studovat. Ale to je jiný příběh.

Město, ve kterém byla katedra založena, se nazývá Aberystwyth. Aberystwyth je malé pobřežní městečko, které je považováno za oblíbené rekreační místo ve Velké Británii. Sídlí v něm i University of Aberystwyth, která poskytuje zázemí asi osmi tisícům studentům. Když uvážíte, že městečko samotné má patnáct tisíc obyvatel, dostanete určitou představu o charakteru a atmosféře v Aberystwyth. Aber, jak mu zde každý říká, a jeho univerzita se honosí hned několika zajímavými úspěchy. První zde založená katedra international politics je považována za vůbec nejlepší v celé Británii (RAE 2008), má vytvářet pro studenty jedno z nejpříjemnějších prostředí v Království (4. místo), je sídlem hned dvou prestižních profesur (Woodrow Wilson, E. H. Carr) a místní badatelé vytvořili vlastní myšlenkovou školu v mezinárodních vztazích a bezpečnostních studiích – tzv. Velšská kritická škola. Konečně můj nejoblíbenější údaj – Aber má nejvíce knih per capita na světě, protože je zde téměř deset knihoven z nich velšská národní knihovna archivuje každou knižní publikaci, která je vydána na území Velké Británie.

Malý princ právem zesměšňuje sklon dospělých vše převádět na čísla a studenti jsou vychovávání ke skepsi k číslům, netransparentním metodologiím a ke snaze komparovat nekomparovatelné, proto berte, prosím, výše uvedené s velkou rezervou. Raději tedy řeknu, že se tady opravdu dobře studuje a přejdu k popisu studijního (spíše než studentského) života v Aber.

Jsem tu na ročním magisterském studium bezpečnostních studií a s úspěšně zakončeným podzimním semestrem si mohu dovolit začít studium zde hodnotit. První co Vás zde zarazí je, že poměr bakalářských studentů vůči magisterským studentům je zhruba deset ku jedné. Celkově nás studuje program mezinárodních vztahů (v něm jsou zahrnuty dílčí specializace: bezpečnostní studia, studia terorismu či zpravodajství, ale také evropská či post-koloniální studia) asi šedesát studentů. Brzy se tedy vzájemně poznáte, což napomáhá atmosféře a průběhu seminářů. Na těchto šedesát magisterských studentů připadá necelých padesát vyučujících a výzkumníků, nepočítaje v to přibližně stejné množství doktorandských studentů, ti jsou ovšem zaměstnáni vlastním výzkumem a učí spíše výjimečně a výhradně v bakalářských kurzech. Z této jednoduché matematiky, Malý princ snad odpustí, vyplývá hned několik zajímavých skutečností. Tato instituce je velmi orientována na výzkum, místní výzkumná atmosféra je vyhlášena po celé Británii, k čemuž se ještě dostanu. Každý z akademiků učí obvykle jeden magisterský kurz a dva až tři bakalářské kurzy za rok. Jsou skutečnými kapacitami na tuto oblast a jejich sylaby jsou přímo nacpány k prasknutí literaturou. Dále z výše uvedeného vyplývá, že v seminářích je studentů kolem deseti, pokud se toto číslo překročí, automaticky se otvírá další seminář. Malý počet studentů má dopad na dynamiku semináře, nutnost vlastní aktivity a možnosti přednášejícího diskuzi smysluplně řídit.

Od struktury k vlastní činnosti. Jelikož výuka probíhá pouze formou seminářů (tedy žádné přednášky, což je myslím docela unikum i v kontextu Velké Británie), je nutné dostatečně studovat povinnou literaturu, jinak logicky nemáte o čem diskutovat. Průměrná zátěž se pohybuje kolem 200s anglického textu na kurz týdně, přičemž musíte studovat právě dva kurzy. Samozřejmě to nikdo nekontroluje a je Vám tak dána velká volnost, jak ke studiu přistupovat. U některých kurzů je zmenšen objem povinné literatury, ale očekává se, že se seznámíte s některými publikacemi v doporučené četbě. Většina kurzů je ukončena buď dvěma eseji buď na libovolné či častěji zadaný okruh témat či testem, kde si vybíráte tři témata z deseti a vypracujete na ně během tří hodin tři menší eseje. Z toho vyplývá, že nikdo netestuje Vaší celkovou znalost. Myslím, že je na místě zdůraznit jeden fakt, v Británii se bakalářské studium považuje za zcela plnohodnotný vysokoškolský titul a na magisterské studium tedy jde pouze ten, kdo má o dané studium opravdový zájem. Nikdo Vás zde vlastně ničemu neučí a ze studia dostanete, právě tolik, kolik do něj vložíte.

Skoro by se zdálo, že není potřeba se vůbec sem hlásit, když stejně se člověk učí sám. Musím říci, že bych asi dal někdy přednost tomu, abych toho více slyšel ze strany vyučujících už proto, jaké mají znalosti. Oni samozřejmě často vstupují do debat, vznášejí nové otázky či potrhávají některé body, ale málokdy vynášejí jakékoliv soudy nad tím, co bylo řečeno. To má samozřejmě pozitivní efekt na ochotu studentů diskutovat. Dále Vás to nutí formulovat své stanovisko, což je často přínosnější, byť méně hmatatelné, než zapamatované údaje. Hlavně je zde kladen důraz na zpětnou vazbu. Ať už ve formě studentů, kteří studují stejné materiály, ale mají často odlišné názory, či když navštěvujete lektory v jejich úředních hodinách. Ovšem zcela zásadní jsou zde eseje. Vychází se zde z předpokladu, že právě v eseji se pozná, jak jste pochopil/a studovanou literaturu. Každou esej Vám hodnotí dva lektoři a jeden z nich (vedoucí kurzu) Vám k ní napíše komentář na polovinu A4. Zpětná vazba tedy není pouze známka (zde v podobě čísla), ale především podrobná reflexe Vaší snahy, která se zaměřuje na argumentaci, práci se zdroji, schopnosti kriticky myslet, plnit základní akademické povinnosti. Pokud do toho zapojíte meta-teoretické úvahy a dobrou metodologii můžete si být jisti, že se to pozitivně odrazí v hodnocení.

Studijní život ovšem neprobíhá pouze v seminářích. Velmi často se pořádají přednášky pro akademickou obec, průměrně jednou za čtrnáct dní. Zde představují akademici svůj výzkum či reagují na světové dění. Často sem jezdí zajímavé osobnosti mimo akademickou obec (novináři, vysocí úředníci či vojáci) představovat své nové knihy. Doktorandskými studenty jsou pořádány výzkumné semináře, různě tematicky zaměřené, kde se diskutují buď publikace či současný politický vývoj. Místní atmosféra je tedy velmi výzkumně naladěna a tím, že všichni jsou v jedné docela malé budově, chodí na zmiňované přednášky a potkávají se na chodbách, dochází k volné fluktuaci myšlenek a názorů. Neustále střetávání názorů se nutně odrazí na výzkumné kreativitě podobně jako na činnosti studentů při seminářích. Vedoucí výzkumu na University of Cambridge (která je beze sporu známější) přijala stejný obor v Aber právě kvůli zvěstem o místní výzkumné kultuře…

Jsem si vědom, že výše uvedené řádky zní jako eulogie. V duchu kritické teorie jednoznačně přiznávám své značně pozitivní normativní hledisko. Zároveň bych rád zdůraznil, že se nesnažím podávat jakákoli srovnání. K předchozímu a podstatněji kritičtěji laděnému článku o studiu v zahraničí bych rád dodal, že velšská kritická škola, kodaňská konstruktivistická škola a právě pařížská post-strukturalistická škola patří mezi nejdynamičtější myšlenková centra v bezpečnostních studiích. Dále se nabízí srovnání s FSS. Srovnávejme ale srovnatelné. Upřímně doufám, že až bude FSS či katedra MVES či Politologie slavit své devadesáté výročí, jako katedra international politics letos oslavuje, budeme jí moci vystavit podobně lichotivé zrcadlo, jako já vystavuji nyní. Inspirací, která katedra v Aberystwyth nabízí, je celá řada.

Smlouva o SWIFT: Průzkum bojem ze strany Evropského parlamentu?

Asi málokdo se neshodne na tom, že jedním z největších vítězů Lisabonské smlouvy se stal Evropský parlament. Rozhodování kvalifikovanou většinou v rámci řádného legislativního postupu se rozlilo do spousty nových politik, kde byl dříve EP pouze konzultován. A události posledních dnů dávají najevo, že EP je připraven tyto nové pravomoci beze zbytku využívat.

V konkrétní rovině hovořím o sporu o takzvané smlouvě o SWIFT se Spojenými státy, která umožňuje americkým vyšetřovatelům za splnění jistých podmínek přístup k údajům z bankovních účtů občanů EU, respektive k jejímu prozatimnímu znění, které by mělo platit do října 2010, než bude uzavřena "pevná" smlouva.

Prozatimní dohoda byla dokončena narychlo 30. listopadu, těsně před tím, než začala platit Lisabonská smlouva a měla se začít uplatňovat od začátku února. Problémem je ale obsah článku 218 LS, který nově dává EP pravomoc vyslovovat souhlas mezi jinými i s mezinárodními smlouvami, které spadají do oblasti, ve které se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Bez tohoto souhlasu nemohou být smlouvy platné.

Zástupci EP byli přesvědčeni, že této nové pravomoci hodlají využít a dokument projednat, jak jim přísluší. Na druhou stranu vedli výrazný a ostrý spor o procedurální otázky a nakonec si dokázali vydobít to, že smlouva se do jejich rozhodnutí uplatňovat nebude. Do sporu vstoupli též předseda EP Jerzy Buzek a několik dalších vlivných europoslanců.

V minulém týdnu pak následovalo dopotučení Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a právo (LIBE), který se většinou členů postavil proti dohodě především z důvodu nedostatečné ochrany osobních údajů. Výbor byl tak konzistentní, problém měl již s obdobnými dokumenty souvisejícími s výměnou dat, například s "passenger name records" (PNR), tedy údaji cestujících v letecké dopravě.

Plénum parlamentu by o materii mělo jednat zítra a je dosti možné že soulad něudělí či celou věc odloží a bude se pokoušet vynutit si renegociaci. USA celou problematiku považují za velmi důležitou, o čemž svědčí například telefonát ministryně zahraničí Hillary Clinton předsedovi Buzkovi. Jakkoliv zítřek dopadne, SWIFT je praktickou ukázkou emancipace a posilování EP. Bude zajímavé sledovat další kroky parlamentu a především pak obsah meziinstitucionální dohody, která by měla být uzavřena v první polovině tohoto roku.

Brahms a Írán

V roce 1997 přijel německý Osnabrueck Symphony Orchestra do Teheránu a pomocí hudby Johannese Brahmse se pokoušel zmírnit napětí mezi Západem a Íránem. To se ovšem nepovedlo. Režim prezidenta Ahmadínežáda se podle některých pozorovatelů pomalu mění v militaristickou autokracii a směřuje k výrobě jaderné bomby. Brahmsova hudba však v (nepřímé) souvislosti s Íránem zazní znovu. Společně se čtvrtečními protirežimními demonstracemi v Íránu zazní v brněnském Janáčkově divadle Brahmsova symfonie č. 4. Uvidíme, jaký účinek bude mít tentokrát. :) Mimochodem, k Íránu jsem se rozepsal i v Revue Politika.

Nová kniha Lidská práva v Evropské unii

Pro ty, kteří by několikatýdenní odmlčení Huberta Smékala z blogu nestrpěli, nabízí IIPS MU jeho novou knihu Lidská práva v Evropské unii. Publikace se pokouší přijít s vysvětlením celého procesu začleňování problematiky lidských práv do působnosti Evropské unie.
Cílem je teoreticky popsat postupné prorůstání vlivu nadnárodní úrovně vlády do tradiční sféry zájmu národních států, a to v rámci problematiky lidských práv. Jak se do státního monopolu rozhodování o nakládání se subjekty v jurisdikci státu vměstná nadnárodní autorita? Jak je možné, že z původně převážně ekonomické organizace typu Evropské unie se po padesáti letech vyvine subjekt usilující o vlastní právně závazný katalog základních práv? A zejména - jací aktéři za tímto posunem stojí? Snaze porozumět integraci a vysvětlit, proč státy úzce spolupracují a vzdávají se rozhodovacího monopolu ve prospěch nadnárodního subjektu, se věnují klasické integrační teorie intergovernmentalismus a neofunkcionalismus, považované však již déle za překonané. Práce proto představuje i současné teorie evropské integrace, jež by měly lépe vysvětlit integrační proces. Publikace se přímo na aplikaci teorií nezaměřuje, snaží se nabídnout vlastní zobecňující schéma pro vysvětlení stálého rozšiřování působnosti Evropské unie. Knihu lze objednat zde.

Čtenářský kroužek

Do konce února se zřejmě z blogu odmlčím, takže jako náhradu za sebe posílám záživnější záseky:
Vztah mezi nezaměstnaností a oblíbeností prezidentů v USA.
Chicagská škola o krizi - Becker, Posner a spol. skrze odkazy na Freakonomics.
Hayek vs. Keynes Rap Anthem - vynikající!
Jared Diamond vysvětluje rozdíly mezi Haiti a Dominikánskou republikou.
Joseph Stiglitz radí EU, co s Řeckem.
Malcolm Shaw o právních debatách ohledně zásahu v Iráku.
Fareed Zakaria a Timothy Garton Ash o bitvě Google vs China.
Ronald Dworkin a Robert Reich o nedávném rozhodnutí Nejvyššího soudu USA na téma financování předvolebních kampaní.
Polemika o publikačním výkonu na stránkách SEPS - aneb Brno vs Praha, kolo 2.
Michal Kořan v Českém rozhlase o české zahraniční politice (a spolu s ním Hybášková a Pehe).
Naprosto dekadentní rozhovor se Slavojem Žižkem.
"How can you dismiss Buddhism so easily? It’s the fastest growing religion in the world.
In the West, Buddhism is the new predominant ideology. Things are so unstable and confusing that with one speculation you can lose billions of dollars in a minute. The only thing that can explain this is Buddhism which says that everything is an appearance. That’s why the Dalai Lama is so popular in Hollywood.
You have also been critical of Gandhi. You have called him violent. Why?
It’s crucial to see violence which is done repeatedly to keep the things the way they are. In that sense, Gandhi was more violent than Hitler." Uffff.

Poslední narozeniny íránského režimu?

V Íránu bylo v minulém roce nedaleko města Kóm odhaleno nové zařízení spojené s (nejspíš vojenským) jaderným programem země, v americkém Senátu byl před několika dny schválen další zákon uvalující na íránský režim sankce (Dodd-Shelby Iran Sanctions Bill) a nové sance připravuje i Rada bezpečnosti OSN. Téma íránského jaderného programu se patrně dostává do kritické fáze. Vevnitř Íránu to však vře také a íránský režim bojuje o přežití. Blíží se 11. únor - výročí islámské revoluce a nové masové protesty nespokojených Íránců. Íránský režim mezitím popravil dva demonstranty (Araš Rahmánípúr a Mohammad Rezá Alí-Zamání) a ke stejnému osudu odsoudil dalších devět lidí.

Podle mnohých pozorovatelů prochází režim ajatolláhů největší krizí od islámské revoluce před třiceti lety. Odborníci jako Ray Takeyh či Karim Sadjadpour vidí pád režimu jako výraznou možnost a americkou politikou hýbe diskuse o další politice po vypršení termínu konce roku 2009, do kdy chtěla Obamova administrativa problém řešit diplomaticky. Poté, co i předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii prohlásil spolupráci s Íránem za "bezvýslednou", probíhají diskuse mezi světovými metropolemi o nových sankcích, které by Rada bezpečnosti OSN uvalila i na ropné produkty a zemní plyn z Íránu.
Jak se k situaci postaví nové instituce Evropské unie? Únorové protesty a další vývoj okolo íránského jaderného programu budou významným testem pro nového stálého předsedu Evropské rady Hermana Van Rompuye a vysokou představitelku EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonovou. A co Česká vláda? Je schopna formulovat stanovisko země k této otázce?

Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Radikální islamisté jsou hlavně v období po 11. září 2001 prezentováni jako jedni z hlavních nepřátel Západu, kteří stojí svojí nebezpečností takřka na úrovni východního bloku v době studené války. Časy Bushovy křižácké rétoriky o „válce proti teroru”, „kdo nejde s námi, jde proti nám” jsou sice již pryč, navíc Al-Káida zřejmě postupně slábne, avšak radikální islamisté (hnutí Hamás, Tálibán, Hizballáh atd.) zůstávají nadále v očích mnoha lidí na Západě synonymem pro ty, kdož jsou úhlavními vyzyvateli Západu usilujícími o jeho zničení. Dnešní situace a rétorika zkrátka stále působí tak, že si ani není možné myslet, že by tomu snad někdy mohlo být jinak. Ale to je jistá iluze, která je mimo jiné dotvářena i propagandou některých západních států pro snadnější zdůvodnění jejich politik vůči Blízkému východu. Vždyť poukazovat na zlo, které páchají radikálně islamističtí teroristé a současně ho zjednodušujícími způsoby dávat do kontextu s některými rozporuplnými aspekty islámu, je tím nejjednodušším receptem jak to udělat. Pak je přece islamistické násilí logicky zdůvodněno a nepříliš zasvěcená veřejnost si nebude klást další zbytečné otázky. Realita je však výrazně složitější, neboť ještě v relativně nedávné době studené války byly pohledy západních politiků na radikální islamisty nezřídka výrazně odlišné od těch dnešních. Pokud by tyto skutečnosti byly dnes více diskutovány, nastolila by zřejmě tato debata některé nepříjemné otázky. Více v článku zde.

Bernd Posselt pro GP

Bernd Posselt je poslancem Evropského parlamentu, předsedou Panevropské unie Německo a členem Česko-německého diskusního fóra. Exklusivní rozhovor, který poskytl Global Politics, se týká jeho pohledu na současný stav integrace Evropské unie, na její další rozšiřování nebo na pozici Turecka jako kandidátské země. Příjemným překvapením rozhovoru je poměrně otevřené představení názorů Bernda Posselta na budoucí podobu EU a na časový horizont jejího dalšího rozšíření. Rozhovor vedl Michal Vít ze Studentské sekce IIPS MU a můžete jej najít na webu Global Politics.