Palestina: šachy bez černých a bílých

V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle. Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé nedávné kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.
Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Pokračování zde.