V každém případě, pro komentář této pasáže moderní ruské politiky nepostačí zjednodušující optika, občas užívaná při hodnocení přechodového vývoje v soudobých sovětských satelitech, český nevyjímaje; optika, která bere rozklad bloku jako vnější a neovlivnitelnou záležitost, a proto se soustřeďuje především na vnitropolitickou dimenzi. Při pohledu na Rusko je naopak nutno pád komunismu jako osobitě legitimního režimního typu provázat právě s rozpadem sovětského impéria, je nutno vnímat tyto procesy jako paralelní a vzájemně se ovlivňující.
Ostatně, ne nadarmo se právě o problému, zda je pochopení současné ruské politiky podmíněno koncentrací na sféru vnitřní politiky, nebo spíše na cíle a metody její zahraniční policy, vedou dnes v ruských studiích snad nejvášnivější spory. Naznačené propojení je pak pro nemalou řadu komentátorů a odborníků oním kýženým vševysvětlujícím prvkem, činícím srozumitelnou ruskou politiku nejen v její moderní éře, ale v podstatě ve všech etapách jejího vývoje; spor je pouze pak veden o to, zda je ruská imperiální ambice v pořádku a žádoucí, či nikoli, popř. také, zdali vlastně tomu může být jinak, než aby tato ambice byla Ruskem naplňována.
Připomeňme i existenci opatrnějšího stanoviska, nevidícího v ruských imperiálních tradicích historickou nevyhnutelnost, nemajícího je za „objektivní nutkání“. Není ovšem takřka sporu o tom, že zisk legitimity není pro ruské politické aktéry vázán pouze na vnitřní proces. Proto se jako zajímavé jeví být především motivy, kterými ruské politické elity v rozmanitých momentech své imperiální ambice ospravedlňují. Stačí se mimochodem soustředit na XX. století a zjistíme, že je sice řada těchto motivů známa a dobře popsána – mám na mysli vstupní ideologickou motivaci bolševického hnutí přelomu desátých a dvacátých let (Vladislav Zubok přímo hovoří o revolučně-imperiálním paradigmatu, určujícím soudobé ruské politické cíle). Ale jsou i mnohem méně známé, resp. komentované, viz např. oživení po druhé světové válce, postrádající čistě ideologický rozměr.
I v dějích léta 1991, o kterých jsem vlastně měl/chtěl psát, se odrážejí tyto dvoj-náměty: rozklad impéria a zrod státu, resp. rozklad starého režimu a vzestup nového. A jakkoli tehdejší jednotlivé události měly buď povětšinou svůj převážně interní, nebo naopak externí rozměr, jejich pochopení se dostaví pouze v celkovém kontextu.
Pokud jsme tedy vzpomenuli v minulých dnech dvacátého výročí tzv. srpnového puče, zdánlivě čistě vnitropolitického fenoménu, je namístě připomenout již také ústup sovětské moci z jednotlivých satelitů, symbolizovaný nejlépe pádem Berlínské zdi, či březen 1990, kdy se Komunistická strana Sovětského svazu (KPSS) vzdala monopolu moci. Je dále nutno hovořit o nacionálních hnutích ve většině republik, regionů a oblastí SSSR i Gorbačovem posvěceném zásahu speciálních vojsk v Pobaltí v lednu 1991, který vlastně zahájil ústup Michaila Sergejeviče z rozhodujících mocenských pozic.
V jejich kontextu se již samotný pokus o „získání mimořádných pravomocí“ v srpnu 1991 (19.-22. 8.), zvaný též pokusem o převrat či puč, nejeví být jevem s čistě vnitropolitickou povahou. Jeho účastníci totiž zaznamenání hodným způsobem reprezentovali především sovětskou, a nikoli národně-ruskou mocenskou elitu (viceprezident SSSR Gennadij Janajev, premiér SSSR Valentin Pavlov, předseda KGB Vladimir Krjučkov, ministr obrany maršál Dmitrij Jazov, první náměstek předsedy Bezpečnostní rady Oleg Baklanov), a zároveň pravou elitu „revolučně-ideovou“ (viz ministr vnitra Boris Pugo, předseda rolnických odborů Vasilij Starodubcev a předseda Sdružení státních podniků Alexandr Tizjakov).
Skutečnost, že v tehdejším střetu byly přítomny motivy jak imperiální, tak ideologické rekonstrukce, potvrdily výsledky srpnové krize. Jejím symbolem se stal Boris Jelcin, jehož kredit vzrostl prokázanou schopností převést na sebe velení vojenských jednotek na území Ruska, ale především projektem dekonstrukce stávající svazové struktury a ochotou opustit dosavadní ideologický kánon. O tom, že se skutečně jednalo o paralelní dva procesy, svědčí ostatně následný vývoj. Dne 29. 8. 1991 je zakázána KPSS a M. S. Gorbačov rezignuje na funkci generálního tajemníka (v prezidentské funkci oficiálně zůstal až do 25. 12. 1991, kdy podepsal dekret o vzdání se funkce). Výkon moci včetně vládní následně přechází na Jelcina (fakticky 6. 11. 1991) a vůdce ostatních republik, čím nastal reálný rozklad moci na svazové úrovni, stvrzený v prosinci 1991 bělovežskými dohodami.
Události srpna 1991 bývají interpretovány jako konečný neúspěch snah o zastavení soudobých změn uvnitř SSSR. Tento přístup odrážel především vývoj v devadesátých letech XX. století, kdy se Rusko jevilo jednak jako zbavené svých imperiálních ambic, jednak (že by dokonce) jako hledající nové, minulostí nezatížené zdroje legitimity svého politického řádu. Toto vnímání imponovalo především těm vnějším i vnitřním pozorovatelům, kteří doufali v demokratický potenciál ruské politiky.
Ovšem již u příležitosti 5. výročí puče v srpnu 1996 se objevily pochybnosti o „čistotě“ Jelcinova úspěchu, resp. spekulace o variantě, podle níž celý slavný „puč“ nebyl ničím jiným nežli zinscenovanou provokací, která Jelcinovi umožnila zlikvidovat Svaz. Poukazováno v této souvislosti bylo na stěží uvěřitelný diletantismus organizátorů převratu, především nezajištění podpory armády, ale také na detaily typu nezabránění Jelcinovi v nutné komunikaci (na druhé straně se dnes jeví jako podivuhodné, jak se vůbec kdysi organizovaly občanské revolty či puče bez mobilů, internetu a facebooku…).
Jenže konspirativní interpretace prostě neberou na vědomí, že historické události nemívají předem nalinkovaný a předpověditelný děj, že se v nich většina jejich aktérů příliš neorientuje a neumí si představit všechny možné směry dalšího vývoje. A tak i v ruské politice nastal na počátku XXI. věku obrat, který obnovil spojení legitimity politického režimu s obranou vnějších interesů Ruska. Toto spojení se jeví být pevnou ligaturou ruské politiky. Ligaturou, vůči níž nebyly imunní ani aktéři střetu v srpnu 1991; ať již tehdy skončili v poli poražených, nebo jako soudobí vítězové.
Jan Holzer je docent na Katedře politologie FSS MU.
obr: AP
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat