Rozhovor s izraelským historikem Tomem Segevem o arabském jaru, proč může premiér Netanjahu říct „Moji lidé mě mají rádi“ či třeba o tom, jaké nebezpečí přináší stávající ministr zahraničí Avigdor Lieberman pro budoucnost izraelské demokracie.
Vyšlo v MFDnes-Kavárna, 14. 4. 2012
V České republice, konkrétně v nakladatelství Paseka, mu v dohledné době vyjde objemná monografie o proslulém lovci nacistů Šimonu Wiensenthalovi. Tom Segev (1945) patří mezi nejznámější izraelské dějepisce. Řazen bývá k takzvaným novým historikům. Ti začali v osmdesátých letech svým způsobem přepisovat dosavadní izraelské dějiny. Na jejich hlavu se tak snesla řada chvály i kritiky. Segev debutoval roku 1984 knihou nazvanou 1949: První Izraelci. Jeho publikace Sedmý milión: Izraelci a holocaust (2000) či Jedna Palestina, kompletní: Židé a Arabové pod britským mandátem (rovněž 2000) se staly ve svém odvětví světovými bestsellery.
Jak nahlížíte změny v arabském světě, jimž se začalo říkat arabské jaro – spíš pozitivně, nebo jste k arabskému jaru skeptický?
Spíše to druhé, protože to, co vidíme nyní, to již není žádné „arabské jaro“. Víceméně se ztotožňuji s hlavní názorovou linií: „Kde je jaro? Kde je demokracie?“. Možná v Tunisku, OK, ne však v Egyptě, Jemenu, Maroku. Možná opravdové jaro teprve přijde. Nemyslím si, že by nové arabské režimy vyvolávaly více sympatií než ty svržené – třeba takový egyptský maršál Tantáwí rozhodně není zásadně lepší než Mubarak. Mám obavu ze záměny jedné diktatury za druhou. Nazírám na arabské jaro z pohledu Izraelce, který vidí, že nové režimy nebudou Izraeli rozhodně nakloněny víc, než ty předešlé. Mubarak byl diktátor a ani v dalších okolních státech Izraele není situace o mnoho lepší, na druhou stranu jsme se naučili s těmito režimy žít. Ale je asi ještě brzy na hodnocení.
Co říkáte postoji izraelské vlády vůči arabskému jaru? Zachovala se prozřetelně, když změny v arabském světě nepodpořila a spoléhala na zavedený status quo v oblasti? Nemohla si svou podporou změnám více naklonit nové režimy a také prosté lidi v arabských zemích?
Nejlepší skutečně bylo dění nekomentovat - a čekat na to, co bude. Jinak izraelští politici obecně mluví až příliš často, ke všemu mají potřebu se vyjadřovat. Pro izraelskou diplomacii bylo arabské jaro těžkou zkouškou – nešlo prostě ihned ukázat Mubarakovi záda, neboť dlouho nebylo jasné, jestli bude zbaven moci. V arabském jaru je obtížné vystopovat hlavního vítěze a v blízkovýchodní politice platí, že byste měli podporovat vítěze. Kdo je ale skutečným vítězem arabského jara – Lid? Armáda? Islamisté?
Jak vidíte směřování izraelské demokracie? Posiluje, anebo ztrácí svůj demokratický duch? Mně třeba zaráží, že nedávno se dostaly do Knesetu k projednávání některé nepříliš demokratické návrhy zákonů omezující například činnost nevládních organizací.
Mám velké obavy o osud izraelské demokracie. Ne nadarmo se říká, že naším největším nepřítelem jsme my sami. Podle mě se dokonce jedná o větší nebezpečí, než které nám hrozí od Íránu, Hizballáhu a palestinských radikálních skupin. Mám za to, že demokratický duch u izraelské společnosti během uplynulých let silně poklesl. Izraelci se politicky velmi posunuli doprava. To je samo o sobě zcela legitimní, pokud se tak děje v rámci demokracie. Jenže některé ze zákonů, které jste nastínil, jsou již antidemokratické. Naštěstí řada z těchto kontroverzních návrhů nakonec Knesetem neprojde. Ale i tak se atmosféra v Izraeli v některých ohledech stává antidemokratickou a má spíše tendenci ke zhoršování. Izraelská demokracie je nyní daleko vratší, než tomu bylo třeba ještě před deseti lety.
Příspěvky
