Konference po americku

Přihodím pár slov o formátu konference, jíž se v Berkeley účastním, protože to je asi věc, která by českého čtenáře z akademického prostředí mohla nejvíce zaujmout. Jsem členem Berkeley study-group k tématu Antidiskriminace, jež se fyzicky schází jednou za rok, jinak seance probíhají přes videokonference. Loni jsem v Paříži prezentoval příspěvek (spolu s Katkou Šipulovou), letos jsem si dopřál komfortní roli diskutujícího. Na abecedním seznamu účastníků to vypadalo asi následovně: Harvard, Berkeley, Masaryk, Yale, tak jsem ani moc po vlastním vystoupení netoužil. A jak to tedy vypadá? První den se prezentovalo šest příspěvků, přičemž všechny byly rozeslány předem, aby se s nimi účastníci seznámili (v publiku nás sedí asi 25). Každý paper má vyhrazenu jednu hodinu, přičemž 15 až 20 minut má k dispozici autor textu, 15 minut oponent a po zbytek času se vede obecná rozprava. Protože se v rámci skupiny lidé většinou znají, panuje příjemná atmosféra a poznámky se nesou v kooperativním a nápomocném duchu. Od kamaráda vím, jak to chodí na místní ekonomce, nejbizarnější prý byl případ, kdy hostující přednášející byla zastavena po prvním slajdu asi po minutě a od té doby strávila více než hodinu v potu těžké defenzívy. 

Takový formát samozřejmě moc nenahrává správným tuzemským konferenčním matadorům, kteří dvě minuty děkují za pozvání, tři minuty vysvětlují, že sice jejich příspěvek se úplně nezabývá tématem konference, ale to až tolik nevadí, protože s ním taky trochu souvisí. Další dvě minuty zabere nastartování powerpointu, který čítá třicet slajdů, ale po dvouminutovém shrnutí prvního se dozvíte, že jak všichni vidíme, o tématu lze vyprávět dlouhé hodiny, ale pro dnešek to akorát tak stačí. 

Kvalita příspěvků je velmi solidní, každý se snaží něco říci a přijít s vlastním neotřelým pohledem na věc. Převažují kritické příspěvky volající po rekonceptualizaci, pouze jeden je založený na kvanti, což může být dáno hodně mezinárodním složením vystupujících, mezi nimiž rozhodně nedominují Američané.