Obamův velký stát

Před volbami Obama voliče přesvědčil, že ví jak vrátit hospodářství na správnou cestu, jak zajistit férovou zdravotní péči a jak zajistit bezpečnost proti vnějšímu nebezpečí. Obamův program je založen na důvěře, důvěře ve schopnost státu, a to v zemi, kde je naopak nedůvěra v centrální vládu silně zakořeněna. Série skandálů z poloviny května má proto potenciál nechat zapomenout na Obamovo nedávné vítězství z prezidentských voleb a značně mu zkomplikovat cestu za ovládnutím Kongresu v roce 2014. Výsledkem může být bez přehánění konec Obamových nadějí na úspěšné prezidentství.  

Více na Finmag.

Michael Brtnický: Co stojí za ofenzívou syrských vládních sil?

Mezinárodně zprostředkované řešení krize v Sýrii zůstává v nedohlednu. Přes očividné sblížení pozic Ruska a Spojených států – nutno podotknout, že na linii dlouhodobě zastávané ruskými představiteli – je syrská občanská válka stále více konfliktem regionálním. Američtí partneři, Turecko a svobodomyslné monarchie Arabského poloostrova, nechtějí ustoupit z maximalistického požadavku likvidace syrského prezidenta a režimu, jenž zastupuje. Jejich skutečným cílem je však Írán, který chtějí zbavit jeho jediného arabského spojence. Podporovatelé Sýrie, jmenovitě libanonský Hizbulláh, zmíněný Írán a také Irák, se naopak jasně postavili proti tomuto plánu. Evropské státy tradičně stravují energii vnitřními spory, tentokrát o zrušení zbrojního embarga, kdy Francouzi a Britové by rádi vyzbrojovali „správné“ rebely. Němci, Nizozemci, Češi a další členské státy Unie jsou proti.

Avšak zatímco paralýza světové diplomacie a rozdílné pohledy velmocí na žádoucí řešení krize nadále přetrvávají, na frontách syrské občanské války dochází k důležitým změnám. Před několika měsíci se zdálo, že syrští povstalci utahují smyčku kolem Damašku, nemluvě o územních ziscích na severu a východě země. I sympatizanti syrské intifády v dalších arabských zemích byli mimořádně optimističtí, autor tohoto textu navštívil v prosinci minulého roku mohutnou islamistickou demonstraci v Káhiře, kde syrské opoziční vlajky vlály vysoko a kde převažoval pocit, že vítězství je na dosah. Tuto iluzi živily televizní stanice z Kataru a Saúdské Arábie, jejichž scénář přejaly i mnohá evropská a americká média. Faktem bylo, že povstalci ovládli řadu předměstí hlavního města, útočili na letiště i na cesty spojující metropoli se zbytkem Sýrie a také s Libanonem. Damašku hrozil osud Aleppa, obchodního a průmyslového centra severní Sýrie, které je od léta 2012 devastováno pouličními boji mezi oběma tábory.

V průběhu jara však syrská armáda odrazila útoky na hlavní město, poprvé za několik měsíců otevřela dálnice spojující Damašek se střední Sýrií a středomořskými přístavy Tartúsem a Latakií a podnikla rozsáhlou ofenzívu, která má zabezpečit Damašek, upevnit vládní kontrolu nad střední Sýrií a uzavřít průchodnou hranici s Libanonem, kudy proudí posily a materiál pro milice rebelů. Této ofenzívě zatím nedochází dech, hlavní boje se nyní vedou kolem města Qusajr, které leží na hlavní zásobovací cestě povstalců mezi Homsem a libanonským zázemím. V těchto dnech probíhají v Qusajru těžké pouliční boje, ve městě je kromě syrských rebelů údajně obklíčeno až tisíc zahraničních bojovníků, z nichž mnozí přišli z Libanonu. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy na syrském území spolu válčí libanonští sunnité v řadách povstalců proti libanonským šíitům z hnutí Hizbulláh, které podporuje ofenzívu syrské armády.

Obrozená armáda

Z čeho pramení současný efektivnější postup vládních ozbrojených sil? Tak jako povstání proti režimu Bašára Asada proměnilo za více než dva roky výrazně svůj charakter, ani vládní strana není statická, má vlastní vývojovou dynamiku. A dokáže se učit z vlastních chyb. Jak informoval britský novinář Robert Fisk, syrská armáda se v posledních měsících zbavila všudypřítomné kontroly a represe tajné policie a nyní sama jakožto hlavní opora režimu vede boj proti povstaleckým milicím. Obávané zpravodajské služby (muchabarát), opory vlády Háfize i Bašára Asada a tmel brutálního policejního státu, ztrácejí svůj vliv, neschopné potlačit povstání a jen málo použitelné proti stále lépe vyzbrojeným a vycvičeným formacím rebelů.

Armáda má nyní možnost samostatného operačního plánování, sama si volí taktiku v boji proti milicím, velitelé se nemusejí tolik obávat čistek a obvinění ze sabotáže v případě neúspěchu. Zároveň je armáda mnohem lépe než zpravodajské služby nebo zdiskreditovaná strana Baas schopná vzbudit pocit sounáležitosti obyvatelstva se státem, u té části Syřanů, pro kterou je pokračování Asadova režimu přijatelnější alternativou než vítězství povstalců. Slovy obyvatele východního města Dejr az-Zaur, které je převážně pod kontrolou rebelů: „Syřanům se dnes nabízí jasná volba, buď režim verze 2.0 nebo saláfistická islámská banánová republika.“ Povstalecké milice, mezi kterými se rozmohl banditismus a obskurní výklady islámské tradice, posíleny o internacionalisty džihádu nahrávají svým chováním tomuto vývoji a diskreditují ozbrojený odpor proti režimu.

Ukazuje se, že ztráty režimu na severu a východě země byly do jisté míry selektivní a předem promyšlené, vedené nutností koncentrovat síly. Syrská armáda, vyzbrojená těžkopádnou sovětskou technikou, nemá kapacitu vést boj na mnoha frontách, proto se nyní soustředí na zabezpečení hlavního města a kontrolu střední Sýrie, především Homsu, který spojuje Damašek s jádrovými alawitskými oblastmi u Středozemního moře. Armáda také mění taktiku, při bojích mezi Homsem a libanonskou hranicí se opřela o místní šíitské obyvatele, kterým poskytla zbraně a výcvik. Tyto lokální provládní milice, budované především v oblastech obývaných menšinami a nazývané Národní obrané síly, účinně znemožnily sunnitským povstalců volně se pohybovat v širším okolí nyní obklíčeného Qusajru.

Guerilla proti guerille

Vládní síly také rozpoznaly, že mobilní, takřka guerillová taktika, může být proti povstalcům účinnější než rozsáhlé odstřelování a zdlouhavé obsazování území, které mění města v ruiny a nemá patřičný efekt. Proto nyní armáda sestavuje pohyblivé, úderné jednotky o 60 až 80 mužích, přičemž údajně klade důraz na multikonfesní složení těchto formací. Je otevřenou otázkou, nakolik má na nejnovějších úspěších vládních sil podíl libanonský Hizbulláh, jehož podíl absolutizuje exilová opozice. Toto šíitské hnutí bezpochyby podporuje armádní ofenzivu uvnitř Libanonu, kde útočí na logistické sítě povstalců. Je potvrzené, že určitý počet členů Hizbulláhu (stovky?) operuje i v Sýrii, ovšem tvrzení opozice, že v oblasti Qusajru čelí takřka výhradně bojovníkům libanonského hnutí, je absurdní.

Mnohdy opomíjenou stránkou debat o syrské intifádě je sociální konflikt. Oprávněně, ale poněkud jednostranně, se většina akademiků, expertů a žurnalistů soustředí na náboženské a ideologické štěpné linie. Přitom konflikty mezi privilegovanými a utlačovanými, mezi městem a venkovem rozeběhly vražednou dynamiku občanské války stejně mocnou silou jako sektářské předsudky. Rozklad státu, násilí a boje sebou samozřejmě přinášejí i možnost sociálního vzestupu. Na straně povstalců, takřka bezvýhradně chudých sunnitů z venkova a neutěšených předměstí, vyrostla v uplynulých dvou letech slušná řada obratných podnikatelů s násilím. I to je poučením pro vládní stranu, která nyní v podobě prorežimních milicí a změn ve struktuře armády rovněž nabízí „karierní postup“. Na obou stranách samozřejmě působí i čistě kriminální elementy, pašování, černý trh, vyděračské ceny základních potravin a únosy pro získání výkupného jsou smutnou součástí života v současné Sýrii.

Co na to silná armáda?

Zatím se zdá, že současný vývoj přináší režimu Bašára Asada ovoce v podobě naděje na částečné vojenské vítězství. Damašek by mohl spojit s loajálním a konfliktem dosud nepříliš zasaženým pobřežím a získat pevnou půdu pro budoucí reconquistu severních a východních oblastí. Úpadek moci zpravodajských služeb a emancipace armády však mohou syrského prezidenta ohrozit více než tlak rebelů a výhružky ze zahraničí. Většina vojáků a důstojníků nemá důvod vzpomínat na režim s nostalgií, můžeme předpokládat, že loajalita mnohých z nich se váže k Sýrii, nikoliv k rodině Asadů. Důsledná, či spíše dusivá kontrola armády chránila Bašára i jeho otce před možností vojenského puče, častého jevu v syrské politice do posledního, Asadova převratu r. 1970. Bez opory v podobě zpravodajských služeb se syrský prezident snadno může stát loutkou armádního velení nebo může být i sesazen, pokud by naznalo, že Bašár není součástí řešení, ale problému.

 

Autor je interní doktorand na Katedře politologie a evropských studií, FF UP, Olomouc. Část tohoto textu vyšla v deníku Právo.

V roce 2010 autor v Damašku pobýval na studijním pobytu, více viz jeho text pro Politica Mundi.

Obrázek: Flickr, Wiki

Nové sympózium Global Politics

Je to už síce nejaký piatok od kedy svetom otriasla správa o úmrtí venezuelského prezidenta Huga Cháveza, ale stále nie dosť dávno na to, aby sa neoplatilo zamyslieť sa, čo táto udalosť z dlhého obdobia znamená pre politický vývoj v latinskej Amerike. Nové sympózium Global Politics s titulom Hugo Chávez and the future of Latin America sa zaoberá práve tým, aké bude mať smrť Huga Cháveza mocenské a ideologické dopady v latinskej Amerike. Ako obyčajne, svoje odpovede na dve otázky predstavujú profesori z rôznych svetových univerzít - Boston University, McGill University (Montreal), University of Essex, University of Lisbon, Stockholm University a Mendlovej Univerzity v Brne.

Michal Vít: Zápisky z cest - právnické a politologické CEE Forum na Baltu aneb metodologie kam se podíváš

Na počátku května jsem se zúčastnil již popáté konaného CEE Forum for Young Legal, Political and Social Theorists, které se letos konalo v severoněmeckém Greifswaldu. Rozhodujícím kritériem je odborný zájem střední Evropu. Fóra se účastnilo přibližně 60 účastníků, kteří zároveň vystupovali v rámci jednotlivých panelů. Ačkoli se celá akce zaměřovala spíše na právníky, přesah do jiných blízkých disciplín byl více než vítaný. Celé dvoudenní fórum probíhalo ve třech paralelně probíhajících částech, proto vždy byl dostatek prostoru pro diskuzi vedenou ve velmi věcném duchu. 

V průběhu akce bylo možné vysledovat klasicky opakující se problémy: místy až pedantský důraz na metodologii, což mi nebylo příliš jisté proč, neboť těžko lze v normativní disciplíně věnovat polovinu času představení metodologie; a „armáda“ doktorandů poněkud emocionálně se vrhajících se na hodnocení současnou polskou právní vědu. Na to poznamenal jeden z panelistů, že není vhodné si vytvořit vlastního fantoma a pak nevědět, jak jej porazit v narážce na přílišnou uzavřenost polského akademického právnického prostředí.

Společně s Honzou Husákem jsme představovali model zkoumání politických stran v transnacionální perspektivě, na kterém jsme pak celkem věcně diskutovali. K našemu štěstí se panelu zúčastnili studenti nebo absolventi politologie z celé Evropy, tudíž jsme mohli jejich odstup následně reflektovat v dolaďování modelu. 

Na akci zazněla celé řada zajímavých příspěvků (nebo i trochu bizarních), např. role makedonského parlamentu v současném procesu evropské integrace, kdy se následná diskuze věnovala přemítání nad slabinami prací Simona Hixe v oblasti politizace Evropského parlamentu. 

Je rozhodně přínosné, že fórum nabízí setkání a konfrontaci akademického přístupu/náhledu na CEE region. Osobně nejsem zastánce slepé absolutní metodologické čistoty, nicméně některé případy neznalosti/nedbalosti byly do očí bijící. Účast rozhodně doporučuji už z toho hlediska, že fóra se většinou účastní ti, kteří chtějí diskutovat nad svými tématy a ne si pouze splnit akademickou povinnost. A právní dominance není rozhodně na škodu. Jistě by stálo rozšířit řady českých účastníků, neboť jsme byli zcela osamoceni, což je velká škoda.

Foto: http://www.cee-forum.org/, Michal Vít je zcela vpravo.

Michal Vít je interní doktorand na KMVES FSS MU, t.č. na studijním pobytu v Německu.

Izraelské útoky v Sýrii a širší souvislosti izraelsko-syrských vztahů

Je zjevné, že prostřednictvím útoků proti vojenským zařízením a konvojům v Sýrii hájí Izrael především svoje zájmy a ochranu svého území, nikoliv zájmy povstalců. Politicky mohou izraelské útoky povstalcům dokonce uškodit, byť by zničily třeba nejddůležitější zbraně Asadova režimu. Řetězec aktuálních událostí v syrském dění  totiž velmi nahrává Asadovi: Část povstalcůse stala podezřelá, že používá chemické zbraně a jedna z povstaleckých frakcí (Fronta an-Nusra) nedávno také potvrdila loajalitu Al-Káidě. To vše ve spojení se současnými izraelskými nálety dává Asadovi dobrou šanci upevnit svoji pozici:

Od začátku revoluce totiž hraje – podobně jako jeho zesnulý kolega Kaddáfí – na notu konspiračních teorií, že povstalci jsou podporovaní Al-Káidou, Západem a sionisty. Je pravda, že v historii moderního Blízkého východu není o podivná spojenectví nouze – podle amerického historika Roberta Dreyfusse například v 80. letech Izrael skrytě podporoval syrské Muslimské bratrstvo proti Asadovu režimu. Je ale zřejmé, že pokud by některá ze současných povstaleckých frakcí začala otevřeněji spolupracovat s Izraelem, dostala by se do obrovských problémů a obecně by to ještě více rozložilo spolupráci syrských opozičních sil.

Je velmi pravděpodobné, že Izrael nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Přestože nelze ověřit podrobnosti o izraelských útocích a samotný Izrael tyto věci tradičně příliš nekomentuje, jednalo se pravděpodobně o zamezení dodávek syrských zbraní (zřejmě raket) libanonskému Hizballáhu. Šíitské militantní hnutí totiž nedávno zcela oficiálně potvrdilo své spojenectví se syrským režimem a Izrael má obavy, že by se mohl opakovat rok 2006. Tehdy byl Hizballáh schopen zaútočit raketami na severoizraelská města a vypálit kolem 4000 raket – hlavně syrské, íránské, ruské a čínské provenience. Syrský režim i Hizballáh se navíc dnes v důsledku revoluce v Sýrii nachází pod daleko větším tlakem než dříve a je tak vyšší pravděpodobnost, že se zachovají nevypočitatelně. Bylo by naivní domnívat se, že nynější izraelské útoky dodávky a spolupráci na ose „Assad–Hizballáh“ zastavily. Není tak vyloučené, že Hizballáh má dnes už k dispozici i syrské chemické a biologické  zbraně (které ale mohl mít i dříve, avšak dosud je nepoužil).    
 

Vliv Arabského jara

Útoky Izraele na vojenská zařízení v Sýrii mají řadu hlubších souvislostí – a nejedná se pouze o nejzjevnější: Dlouholetá spolupráce režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho otce Háfize Asada (prezidentem Sýrie byl v letech 1971–2000) s libanonským hnutím Hizballáh a Íránem. Současné útoky mohly být v této souvislosti i vážnou výstrahou Íránu, že to Izrael myslí s hrozbou protiíránských vojenských operací vážně.  
 

Důležitou konsekvencí je také proměněná geopolitická situace na Blízkém východě, která souvisí se stále probíhajícím sledem událostí nazývaných Arabské jaro. Nebylo těžké si všimnout, že Izrael sledoval proměny ve svém okolí s velkou podezřívavostí a zdrženlivostí. Stěžejní pro izraelskou pozornost se pak stalo především dění v Egyptě a v Sýrii, kteří jsou jeho bezprostředními sousedy.

Teoreticky vzato, Izrael by měl mít zájem o to, aby autoritativní režimy v jeho okolí padly a vystřídaly je režimy demokratičtější. Ty by pak přeci měly mít zájem na spolupráci s další demokracií v oblasti a na mírovém vyřešení vleklých blízkovýchodních sporů. Jenže reálná politika na Blízkém východě je poněkud jiná: Své limity ve vztahu k Arabům má jak izraelská demokracie, tak na straně druhé i samotné svržení autoritativních arabských režimů – byť provázené touhou arabské veřejnosti po větší svobodě a demokratizaci – neznamená automaticky stabilitu a dobré vztahy s Izraelem. Může tomu být dokonce naopak.

Život s diktátory

Obava z přílišné demokratizace Blízkého východu a podpora tamních autokratů byly příznačné i pro přístup Západu, hlavně USA, k Blízkému východu během Studené války. Bylo zkrátka lepší mít „svého“ zkorumpovaného diktátora (ať už monarchu, nebo prezidenta s monarchickými pravomocemi), který bude daleko jednodušeji úplatný, kontrolovatelný a odhadnutelný, než mít vratkou demokracii, která se mohla v době Studené války proměnit v nepřehledný chaos či dokonce přivést k moci prosovětský režim ...nebo v dnešní době radikální islamisty. 

Izrael se do značné míry naučil se sousedními autokraciemi žít. Ta egyptská s ním dokonce v roce 1979 uzavřela mírovou smlouvu. U syrské však bylo vše výrazně komplikovanější. Syrsko-izraelské vztahy byly a jsou tradičně velmi špatné. Sýrie Izrael opakovaně napadla v několika konfliktech. Ten poslední velký se ale odehrál už hodně dávno, v roce 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 také Sýrie ostřelovala izraelské území z Golanských výšin a Izrael ji dával tvrdě pocítit odvety. Od roku 1973 je ale na izraelsko-syrských hranicích relativní klid. To platí i na okupovaných Golanských výšinách, které Sýrie považuje za své integrální území a nedokáže si představit jakoukoliv mírovou smlouvu s Izraelem bez jejich navrácení. Etapa dlouholetého „klidu v rámci válečného stavu“ souvisí jednoznačně s vládou dynastie Asadů. Ani ta s Izraelem sice formálně nikdy neukončila válečný stav a nadále posilovala protiizraelskou rétoriku, ale z praktického hlediska se stala syrsko-izraelská hranice za Asadů dlouhodobě stabilnější a klidnější než kdykoliv dříve. I samotný syrský režim se stal v průběhu času pro Izrael poměrně čitelný a odhadnutelný, neboť si Asadové uvědomili, co si mohou a co už nemohou dovolit.  

Pochmurný klid mezi Izraelem a Sýrií však nebyl absolutní ani za vlády dynastie Asadů. Izrael v minulosti několikrát zaútočil na podezřelé objekty na syrském území. Nejznámější byla izraelská letecká operace „Ovocný sad“ z roku 2007 namířená proti jadernému reaktoru v oblasti Dejr az-Zor. V útocích na Sýrii hrála pravděpodobně roli i v té době stále velmi dobrá izraelsko-turecká vojenská spolupráce. Ta v posledních letech zaznamenala vážné trhliny. Asadův režim ale otevřeně proti Izraeli nikdy nezareagoval. Tím méně se dá předpokládat, že by v době, kdy má obrovské problémy doma, chtěl otevírat izraelskou frontu. Toho si je určitě vědom i izraelský premiér Netanjahu, který by jinak stěží odjel v tak závažné situaci na státní návštěvu Číny.
 

vyšlo na iHNed, 7. 5. 2013 

Remote-controlled freedom magic for Syria?

Zatím co se Obama propadá do "even deeper sh.t" po série skandálů, které připomínají tradiční kletbu druhého prezidentského období, tak debata ohledně Sýrie se moc neposouvá. Obamovo vyhlášení "red line" se změnilo spíše na "pink line" a občanská válka pokračuje. Přesvědčivý argument proti intervenci jsem četl od Fareeda Zakarii v jeho sloupku pro TIME:

Joshua Landis, the leading scholar on Syria, points out that it is the last of the three countries of the Levant where minority regimes have been challenged by the majority. In Lebanon, the Christian elite were displaced through a bloody civil war that started in the 1970s and lasted 15 years. In Iraq in 2003, the U.S. military quickly displaced the Sunni elite, handing the country over to the Shi'ites--but the Sunnis have fought back ferociously for almost a decade.

Menšinoví vládci bojují o přežití a to brutálně, protože vědí, že když prohrají, noví vládci je šetřit nebudou. Vnější intervence (např. no-fly zones, etc.) podle Zakarii spíše vyděsí Assadův režim, který bude bojovat ještě brutálněji.

If the objective is actually to reduce the atrocities and minimize potential instability, the key will be a political settlement that gives each side an assurance that it has a place in the new Syria. ... If some kind of political pact can be reached, there's hope for Syria.

Ale jak dosáhnout politické dohody? To je právě hlavní argument zastánců intervence. Např. Anne-Marie Slaughter (bývalá šéfka policy planning na US State Dept. za Obamy) říká, že teď Assada k jednání nic nenutí, když má za zády Rusko, Čínu a Írán. Je třeba ho přitlačit. Ale jak intervenovat? Zakaria cituje Jona Stewarta a jeho The Daily Show, který si ze zastánců intervence utahoval s tím, že není jasné, jak intervenovat a zároveň se nezaplést do války. Snad použít "remote-controlled freedom magic"?

Jednou z možností by bylo např. vyřazení některých vojenských schopností režimu (např. zničit letectvo použitelné k širšímu použití chemických zbraní, atd.) nebo podpora "těch správných" povstalců. Zřejmě to není zas tak nemožné. Slaughter říká, že je vcelku jasné, kteří jsou ok, a kteří ne. Jde o Syrian Support Group. To jsou ti, o kterých zastánci intervence mluvili jako o těch "dobrých" už před rokem a půl. Až teď jim ale Obamova administrativa začala posílat nevojenskou pomoc.

Hlavní otázka tedy zůstává... je vůbec možná politická dohoda? Z mého pohledu je tuto otázku možné přeformulovat následně. Dojde dřív k masivnímu použití chemických zbraní (předpoklad intervence dle Obamy) nebo k nějakému sjednocení syrské opozice (předpoklad vytvoření politického dialogu s režimem)? Pokud se nestane nic z toho, Sýrii zřejmě čeká dlouhá a krvavá občanská válka vzor Libanon, kde za 15 let bojů zemřelo 120 tisíc lidí a asi milion jich utekl ze svých domovů, přičemž konflikt se přelil i do sousedních států... Dnešní Sýrie je ale horší, žije v ní asi pětkrát víc lidí než v Libanonu a v regionu je mnohem větší napětí.

In the Line of Fire

Photo: Filmwerk

Zdá se mi to, nebo se v souvislosti se zbraněmi z 3D tiskáren zatím nemluví o bezpečnosti v letadlech a dalších prostorách, kde je dnes nošení zbraní omezeno (např. veřejné budovy, banky, atd.). Při pohledu na obrázek "3D pistole", jejíž plány si za dva dny prý stáhlo asi 100 tisíc lidí, se mi vybavil dvacet let starý film In the Line of Fire (1993), kde si padouch John Malkovich vyrobil podobnou zbraň ještě starým způsobem, a to odlitím z formiček, do kterých vylil kompozitní materiál. Šlo o jakousi "umělou hmotu", kterou nezachytily detektory kovu. Propašovat dva náboje na recepci s prezidentem USA, kterého chránil starý dobrý Clint Eastwood, pak bylo poměrně snadné. Zastřelit prezidenta pak zamozřejmě byl problém, když byl poblíž Clint...

Na iDnes se spekuluje, že 3D tiskárny jsou příliš drahé (asi 150 tis. CZK?), takže pro padouchy prý bude jednodušší si prostě sehnat nějakou nelegální zbraň. Za prvné, ale co ty letadla? Za druhé, nevím odkud čerpá informace iDnes, ale podle jednoho seznamu nejúspěšnějších crowdfinancing projektů existuje jistý FORM1 projekt, který již nabízí k pre-order (early in 2013) pěknou 3D tiskárnu za asi 3000 dolarů. Je jen otázkou času, kdy se ceny sníží a dostupnost zvýší...

Souboj gigantů

John McCain pro intervenci do Sýrie, Zbigniew Brzezinski proti.

Kristina Mikulova: Central Europe's Pivot to Germany

Dim memories of wartime protectorates have faded in Central Europe. Some states, like tiny but perky Slovakia, would now gladly nominate Germany, the EU's guardian of austerity and paymaster-of-the-last-resort, as their "protector." Speaking at one of Europe's leading strategic forums, GLOBSEC in Bratislava, Slovakia's foreign minister Miroslav Lajcak sparked controversy last week when he said that Slovakia would not have a problem with becoming a part of a "greater Germany."

 

Pundits on both sides of the Atlantic should take due note. But rather than evoking sinister historical parallels, they should draw more attention to round two of a broader strategic realignment that is underway inside the European Union, its implications for the transatlantic relationship and opportunities for U.S. foreign policy.

Celý text viz Huffington Post.

 

Kristina je Transatlantic Policy Fellow v Center for Transatlantic Relations ve Washingtonu, D.C. Vystudovala na UK a Oxfordu a nedávno byla na GLOBSEC v Bratislavě. Její text podle mě ukazuje, co je aktuálně a následující dekádu bude hlavní zahraničněpolitické téma pro střední Evropu. Nedávno jsem o tom rozepsal článek, který třeba někdy vyvěsím. Jde o to, že Polsko směřuje do jádra EU, zatímco VB (úplně) ven. Společně s rostoucí mocí Německa v EU, se škrty v americkém vojenském rozpočtu a úvahách o odsunutí amerických vojsk z Evropy jde o zásadní posuny, které budou formovat geopolitiku Evropy pro následující dekády. Co udělá ČR?