Nové texty v Global Politics

Na webu Global Politics byly publikovány nové texty o energetické bezpečnosti, evropské unii a dalších tématech. V rubrice Zaměřeno na EU se autoři zamysleli nad otázkou konstitucionalismem EU. Jednotliví autoři a autorky se zabývají otázkou existence politického systému na úrovni Evropské unie (Zbyněk Smetana), otázkou existence a podoby evropského „ústavního“ pořádku (Katarína Šipulová) a konečně problematikou tzv. demokratického deficitu, které jsou věnovaný hned dva články. K energetice byly publikovány dva rozhovory. Jeden s Altaiem Efendievem z ázerbájdžánského ministerstva zahraniší a druhý s Timem Gouldem z Evropské energetické agentury. Dále v GP můžete najít texty o tzv. human development indexu, o čínsko tchajwanských vztazích či o íránském jaderném programu.

Je prezidentův život cennější ostatních?

Čí život je cennější? Život politiků a generálů, kteří zahynou v letadle, nebo životy prostých lidí, kteří zahynou při dopravních nehodách velmi často, avšak nejsou natolik známí, aby jejich jednotlivé životy stály za hlubší pozornost? Jistě, politici, generálové a duchovní nesou svým způsobem větší odpovědnost za životy více lidí. Jejich osud jim přisoudil práci, díky které se stali obecně známými (podobně jako televizním moderátorům). Ale nemění nic na tom, že „bezejmenní“ lidé zabití v leteckých haváriích mohou ve skutečnosti provozovat mnohem záslužnější práci či být charakternějšími lidmi, než mnozí politici, sportovci či tzv. celebrity. Nemyslím si tak, že by tu byl nějaký závažnější důvod, abychom smrti blíže nespecifikovaných politiků a jim podobných měli litovat více, než pasažérů airbusů, kteří dopadli z desetikilometrové výšky na hladiny oceánů, kteří byli seškvařeni na uhel nárazem do mrakodrapu či výbuchem bomby, nebo kteří byli „omylem“ sestřeleni křižníkem demokratické velmoci. Ale žijeme holt v mediální době, která některé věci nepřiměřeně a účelově zveličuje a jiné důležité naopak staví z nejrůznějších důvodů do pozadí. Lítost Poláků a mnoha dalších lidí samozřejmě chápu, a chápu ji ještě víc, když víme v jaké historické souvislosti k havárii polského letadla došlo. Pokračování zde.

Vyšel dubnový bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci

Uplynulý měsíc přinesl mnoho novinek ze světa lidských práv. Česká republika se dostala opět do hledáčku mezinárodních institucí (tentokrát OSN) v souvislosti s otázkou postavení Romů. Aktuální případ ESLP vůči Chorvatsku ale ukázal, že s jejím řešením se nepotýkáme zdaleka sami. K nebývalému pokroku došlo v oblasti mezinárodní trestní justice, kdy Mezinárodní trestní soud posvětil vyšetřování nové situace, tentokrát povolebních násilností v Keni. V neposlední řadě musíme pogratulovat studentům Masarykovy univerzity a zároveň členům Centra pro lidská práva a demokratizaci, kteří uspěli v náročném klání na poli mezinárodního práva, kdy se na prestižním moot courtu ve Washingtonu úspěšně střetli se studenty z celého světa. O tomto a mnoha dalších novinkách se dozvíte z našeho pátého bulletinu, přejeme příjemné čtení. Bulletin si můžete přečíst na stránkách IIPS.

Michaela Bendíková: Několik poznámek k nové odzbrojovací smlouvě START

Ráda bych poukázala na několik zajímavých aspektů diskuse o smlouvě mezi USA a Ruskem, která je poněkud optimisticky nazývána “nejrozsáhlejší odzbrojovací smlouvou za posledních dvacet let". Celou diskusi je nutné vidět v kontextu nové Nuclear Posture Review (strategického konceptu americké vlády v oblasti jaderných zbraní), která byla s několikaměsíčním zpožděním publikována krátce před podpisem smlouvy. V následujícím textu ukáži problematické body nové smlouvy.

Na první narazíme hned u pravidel počítání arzenálů obou států. Kvůli pravidlu jednoho bombardéru a nestanovení jakýchkoliv podlimitů pro strategickou triádu (mezikontinentální balistické střely, bombardéry, střely odpalované z ponorek) bude možné během platnosti smlouvy rozmístit více hlavic, než je současný limit stanovený Moskevskou smlouvou z roku 2002.

Problémem bude také přesná definice pojmů. I přes poměrně obsáhlý Protokol, který je součástí smlouvy, není například jasné, co se rozumí pod pojmem současná protiraketová obrana. V tomto kontextu je zajímavé, že přestože současná administrativa opakovaně tvrdila, že ve smlouvě nebude žádná spojitost mezi strategickými útočnými zbraněmi a protiraketovou obranou, ve skutečnosti je to jinak. Nejen, že je tato spojitost vyjádřena v preambuli smlouvy, ale paragraf 3 článku V omezuje rozmístění interceptorů protiraketových balistických systémů. Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem budou tyto limity vysvětleny.

Poměrně diskutovaná je také otázka verifikace. Nesmíme zapomínat, že platí nepřímá úměra – čím méně zbraní, tím důležitější se stává verifikační režim. V tomto směru nový START nabízí dva způsoby: verifikaci pomocí tzv. Národních technických prostředků, a pomocí inspekcí na místě. Inspekce musí být předem nahlášené a zároveň nikdy nesmí probíhat více než jedna současně. Z hlediska verifikace jsou tak bezcenné.

Poté, co se Američané podvolili ruskému tlaku a stáhli své inspektory z továrny na střely dlouhého doletu ve městě Votkinsk, nemají efektivní způsob, jak kontrolovat modernizaci strategických sil. Národní technické prostředky Spojených států jsou ve špatném stavu a mají nedostatečné kapacity vzhledem k tomu, že jsou zaměstnány sledováním Severní Koreje a Íránu. Připomínám také, že do roku 2015 by Rusko mělo mít zmodernizováno 85 procent svého nukleárního arsenálu.

Není bez zajímavosti, že stejná osoba, která byla hlavním vyjednavačem smlouvy za Spojené státy, bude zodpovědná za přípravu zprávy pro americký Kongres. Tato zpráva má objektivně hodnotit smlouvu. Necítíte konflikt zájmů?

Kolem a kolem – smlouva, která možná nic neomezuje (možná s výjimkou budoucí americké protiraketové obrany, o čemž měla administrativu od počátku dobré důvody neříkat pravdu), není přesně definována, neobsahuje žádný účinný verifikační režim a zbavuje Spojené státy jednoho z nejcennějších zpravodajských zdrojů o postupující ruské modernizaci, podle mého názoru není v zájmu USA a neměla by být Kongresem odsouhlasena.

Autorka vystudovala mezinárodní vztahy na FSS MU, v současné době studuje Bezpečnostní a strategická studia na Missouri State University a v rámci stáže pracuje pro Missile Defense Advocacy Alliance.

Něco na víkend

Začneme něčím zajímavějším: lehce sociologická sonda do těžkostí amerických černošek, které se chtějí vdávat, ale bohužel se na ně dost možná nedostane, protože každý devátý Afroameričan v příslušném věku sedí za mřížemi.
Tip Luba Majerčíka - úvaha o postavení sociálních věd, přidávám kousek ekonomického hlavouna z Financial Times Johna Kaye o tom, že ekonomie není věda.
O víkendu by si člověk mohl i odpočinout, třeba hrou - zachraňte svět s Institutem Světové banky, zkuste si řízení u amerického Nejvyššího soudu. Ani jednu hru jsem nehrál, ale vypadají pěkně...
Joseph S. Nye, klasik z Harvardu, o těžkostech americké politiky, doporučuji.
Soudce NSS Zdeněk Kühn o tom, jak je důležité míti na kole přilbu. Pro cyklisty naprostá nutnost!
Asi to nejlepší ze záplavy článků ohledně konce soudce Stevense jsem četl v Newsweeku, nicméně stará pravda říká, že jeden obrázek řekne víc než tisíc slov.
Krátká, ale zajímavá zpráva: strana musí připustit ženy na kandidátku, řekl nizozemský soud.
Zajímavá poznámka Billa Schabase k případu Baltasar Garsón.
Vliv globalizace na voličskou účast; Edward L. Glaeser, profesor ekonomie z Harvardu, vysvětluje, proč lidé žijí ve městech; fotopříběh polského smutnění; docela zajímavé příspěvky harvardského realisty Stephena Walta a TG Ashe k polské tragédii; J. Stiglitz o biografii Keynese od Roberta Skidelskyho; Paul Krugman: The New Economic Geography.

Sanctions, diplomatic engagement, or force?

"Sanctions, diplomatic engagement, or force? How best to end the Iran nuclear impasse" je téma dnešní přednášky amerického odborníka na Írán Dr. Patricka Clawsona. Dr. Clawson na téma napsal řadu knih a bezpočet článků, mluví Farsi a je ředitelem Iran Security Initiative na The Washington Institute for Near East Policy.

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 15. dubna v 10 hodin na FSS v učebně P 52.

Pavel Kotrbáček: Směřuje Pákistán k demokracii?

Od všeobecných voleb v únoru 2008 se Pákistán a valná část jeho politické elity snaží oprostit od téměř jednoho desetiletí vlády generála Parvíze Mušarrafa. Po vítězství protimušarrafovských sil ve volbách se tak Pákistán vydal na deklarovanou cestu demokratizace. Přestože se po volbách podařilo sestavit vládní koalici, na jejíž činnosti se podílely dosud dvě nejsilnější opoziční strany - Pákistánská lidová strana (PPP) a Pákistánská muslimská liga - Nawáz (PMLN), došlo po krátké době k odchodu zástupců PMLN z kabinetu. Představitelé obou strany přesto deklarovali svou konstruktivní podporu vládě vedené Yousufem Razou Gilaním (PPP).

V případě odstoupení Parvíze Mušarrafa z postu prezidenta v srpnu 2008 se jednalo o první dobrovolné odstoupení prezidenta-diktátora v historii Pákistánu. Na jeho místo byl zvolen manžel zavražděné Benázír Bhuttové - Ásif Ali Zardari. V očích obyčejných Pákistánců volba nevzbuzovala mnoho nadějí, neboť osoba nového prezidenta byla spojována s korupčními skandály 90. let minulého století. V březnu 2009 prezident Zardari vystoupil s poselstvím k oběma komorám parlamentu, ve kterém navrhnul vytvoření parlamentní komise za účasti všech parlamentních stran s cílem vytvořit návrh ústavního zákona, který by Pákistán opět navrátil mezi demokratické státy. Ke konci dubna téhož roku byla komise o 26 členech z patnácti politických uskupení představena předsedkyní Národního shromáždění Fehmidou Mirzou. Na prvním zasedání Parlamentní komise pro ústavní reformy (Parliamentary Committee on Constitutional Reforms, PCCR) v červnu 2009 si členové zvolili předsednictvo, schválili status a jednací řád komise. Jednání byla velice složitá, přičemž na znění konečného textu se musela shodnout v každé komoře dvoutřetinová většina. Dvě nejsilnější strany však nedisponovaly dostatečnou silou, aby změny prosadily samy. Bylo proto nezbytné získat široký konsensus skrze celý stranický systém.

Konečná podoba dokumentu označovaného jako 18. dodatek byla schválena na konci března 2010 (podrobnosti viz 1, 2, 3, 4). Dodatek obsahuje 102 pozměňovacích článků k ústavě z roku 1973. Mezi nejvýznamnější změny patří zrušení 8. a 17. dodatku, jež zavedl generál Zia ul-Haq a generál Parvíz Mušarraf. Jméno prvně jmenovaného mělo být vyškrtnuto ze všech článků ústavy. Návrh obsahoval vypuštění článku 58(2)(B), podle kterého prezident země mohl kdykoliv dle svého rozhodnutí rozpustit Národní shromáždění a vypsat nové volby. Regionální strany prosadily decentralizaci země a posílení pravomocí jednotlivých provincií, které by se měly více zapojit do rozhodování o národních otázkách. Nejproblematičtější otázkou se stalo přejmenování jedné z pákistánských provincií. Severozápadní pohraniční provincie měla získat nové označení (Khyber-Pakhtunkwa), které by ve svém názvu odráželo dominantní etnickou skupinu, která oblast obývá. V dodatku nalezneme mnoho dalších změn, obzvláště směřujících do oblasti lidských a občanských práv. Ústava má být doplněna o právo na spravedlivý soud, svobodu sdružování, právo na přístup k informacím, právo na vzdělávání a také nově definuje podmínky pro vypsání referenda. Politická elita si vyhrazuje právo na kontrolu armády. Jmenování generálního štábu zůstává v rukou prezidenta, avšak na doporučení ministerského předsedy.

Návrh ústavního dodatku byl předložen ihned Národnímu shromáždění, které se jím zabývalo na svém zasedání 8. dubna 2010. Tento velice důležitý dokument pro další směřování Pákistánu byl při konečném hlasování přijat nebývalou jednomyslnou většinou, když se pro návrh vyslovilo 292 přítomných poslanců. Nikdo nehlasoval proti. Čtyřicet osm poslanců nebylo hlasování přítomno. Jednalo se především o poslance PMLQ, která v minulosti stála za bývalým prezidentem Mušarrafem.

Široká stranická podpora v Národním shromáždění svědčí o snaze politické elity změnit charakter politického systému a můžeme tak předpokládat, že podobné podpory se návrh dočká i v Senátu. V okamžik podpisu prezidenta pod 18. dodatek se Pákistán změní z kvazi-prezidentského systému na klasický westminsterský parlamentarismus, v němž hlavní roli budou hrát ve svobodných volbách zvolení zástupci občanů. I když se může ústava de iure jevit jako demokratická, zkušenost nás nabádá k obezřetnosti, neboť v mnoha oblastech může být situace de facto diametrálně odlišná. Pákistán má před sebou ještě dlouho cestu demokratizace.

Autor vystudoval politologii na Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se komparativní politologií a problematikou Pákistánu.

Výběr z tisku

Tento týden v mediální pasti uvízly zejména události americko-ruského televarieté v Praze, proto vás upozorním i na některé další pozoruhodné publikační počiny.
Ve Foreign Policy vyšel článek o případu Cetina Dogana, bývalého prominentního generála, který je v Turecku obžalován za pokus o svržení vlády. Autory jsou generálova dcera a zeť, což článek činí zajímavým samo o sobě, do kategorie "hot" jej však posouvá skutečnost, že onou dcerou a zetěm jsou Pinar Dogan a Dani Rodrik, oba profesoři z Harvardu.
Trocha propagace naší katedry: vedoucí KMVES Petr Suchý v Lidovkách a v rozhovoru v Českém rozhlasu.
Čarokrásný fotoreport z Čečenska.
Minulý týden přišlo v Economistu na přetřes téma vztahu Velké Británie a Evropské unie, jeden kratší kousek s přiléhavým názvem "David Cameron's splendid isolation" a jeden komplexnější delší kousek (nicméně doporučuji spíše tento, kdybyste si chtěli vybrat). A konečně TG Ash o tomtéž.
Guénaël Mettraux a Tim Judah o srbské omluvě za Srebrenicu. Michael J. Glennon z Tufts University o problémech s definicí agrese.
Daniel Münich kritizuje způsob financování vědy.
Nová americká nukleární strategie ústy Baracka Obamy, Obamova pražská řeč, text STARTu.
Při příležitosti druhé Obamovy návštěvy v srdci Evropy se vyrojily ve světovém tisku i články o vztahu USA a střední/východní Evropy - v Economistu a Brzezinski s Mitchellem v IHT.
V aktuálním čísle Economistu se skutečně zajímavých článků urodilo: kolik je vlastně na světě států?, válečná kořist a právo, zvýšení výdajů na vzdělávání jako efektivní boj proti kriminalitě, blížící se volební sezóna ve střední Evropě, rizika stárnoucího evropského elektorátu.

Stabilizace a demokratizace Iráku

Jeden americký konzervativní komentátor v reakci na nedávné parlamentní volby v Iráku napsal, že v dnešní situaci měla být země již v roce 2005, kdy proběhly první řádné volby do iráckého parlamentu, které menšinoví sunnitští Arabové zcela nebojkotovali. Přesto tehdy k volebním urnám masově nepřišli a s následným vývojem se nesmířili. Další tři roky násilí a chaosu ukončené až navýšením amerických vojenských sil, změnou taktiky stabilizačních sil a vojenskou porážkou sunnitů a al-Káidy umožnily cestu k druhým řádným parlamentním volbám, které proběhly 7. března tohoto roku.
Více na Revue Politika.

Photo: FPR

Četba na Velikonoce

Pár zajímavých článků, které by vám mohly zpříjemnit rekonvalescenci po nadcházejícím pondělním dopoledni.
Timothy Garton Ash a Joschka Fischer o proměně německé role v Evropě (aneb z motoru integrace v normální zemi).
Krásný rozhovor s Garym Beckerem, spolu s Friedmanem nejvýznamnější tváří chicagské školy, o americkém zdravotním pojištění, krizi, kapitalismu a budoucnosti. Držitele Nobelovy ceny se ptal bývalý Reaganův speechwriter Peter Robinson z Hoover Institution na Stanfordu.
Velmi povedený a zajímavý článek o čečenských "černých vdovách", který vyvrací mnohé mýty. Tým profesora Papeho z University of Chicago analyzoval všechny čečenské sebevražedné útoky po roce 2000 a došel k zajímavým závěrům - například že ženy jsou co do počtu obětí mnohem lepší útočnice než muži. Pokud by vás téma sebevražedných misí a jejich motivací zajímalo, již dříve jsem do knihovny FSS obstaral publikaci Diega Gambetty: Making Sense of Suicide Missions.
Na odlehčení něco pro pobavení: nejdivnější daňové zákony na světě, ČR překvapivě chybí.
Uvnitř Amnesty International se žhaví mozky.
Rozhovor s loňskou nobelistkou Elinor Ostromovou, která má mimochodem doktorát z politologie, nikoliv ekonomie.
Generální sekretář NATO A. F. Rasmussen přichází se širokým projektem raketové obrany, která by měla zahrnovat vedle celého NATO i Rusko. Tak si to asi představovali sociální demokraté.
Profesor bioetiky z Princetonu P. Singer o Googlu a internetu vůbec.
Enviroskeptik Bjorn Lomborg o mizivém reálném přínosu "Earth Hour" (i kdyby úplně celý svět na hodinu zhasnul, mělo by to stejný efekt, jako kdyby Čína přestala vypouštět karbonové emise po dobu 45 vteřin). Lomborg místo toho navrhuje zaměřit se na výzkum čistých technologií, docela mi to dává smysl.
Havel, Kasparov a spol. vyzývají Venezuelu k umravnění, bohužel, podobné výzvy mívají většinou přesně opačný efekt - vůdce je využije ke stmelení mas proti intervencím zahraničních štváčů. Na současném apelu se mi líbí, že autoři požadují zejména aktivitu OAS, tedy organizace, která by ve Venezuele nemusela být vnímána jako cizorodý element.
Na závěr něco pro vaše uši: Slavoj Žižek very najs ingliš o tom, co to je filosofie a proč je špatné, že ji v této době budeme potřebovat; Jim O'Neill (Goldman Sachs) a Nouriel Roubini nesouhlasí na téma Řecko; výkonný ředitel HRW Kenneth Roth o lidských právech v Obamově politice.