SZBP anekdota

Poradce Hillary Clintonové říká, že Evropská unie má konečně "to jedno číslo", kde se s ní zahraniční partneři mohou spojit pro případ řešení globálních problémů. Hillary neváhá a ihned na horkou linku zavolá. Ze sluchátka se ozve "Děkujeme, že jste zavolali Evropskou unii. Chcete-li znát názor Německa, stiskněte jedničku. Chcete-li znát názor Francie, stiskněte dvojku. Chcete-li znát názor Velké Británie, stiskněte trojku..."

Harry Potter jako globální byznys

Svět Harryho Pottera? To nejsou jen knihy a filmy, ale od roku 2001 také nová forma globálního popkulturního byznysu, kterou si na mladém čaroději vyzkoušely americké nadnárodní korporace. Nové způsoby propagace, využívání synergického efektu a vytváření oligopolů v zábavním průmyslu jsou jen některé z trendů, urychlené Harryho úspěchem. S příchodem závěrečných dílů filmového dobrodružství čarodějů z Bradavic můžeme bilancovat. Kam se za poslední dekádu posunul globální byznys se zábavou?

Více na Finmag.

Photo: ČTK

Nakrmte vaše iPody

Docela náhodou jsem narazil na zajímavou přednáškovou sérii s dlouhou tradicí, na které se v Berkeley představila některá skutečně zvučná jména - namátkou třeba Amartya Sen, Stephen Hawking či Claude Levi-Strauss. Novější vystoupení můžete sledovat na videozáznamu, další se dají stáhnout ve formě mp3, a to včetně takových rarit, jakou je třeba přednáška Aldouse Huxleyho, autora knihy Brave New World, z roku 1960. Právníci jistě ocení řeč zakladatele ryzí nauky právní Hanse Kelsena z května 1952 s názvem What Is Justice. Mimochodem, po útěku z válečné Evropy Kelsen zakotvil právě v Berkeley, nikoliv však na právnické fakultě, ale na politologii. Pražský rodák v Berkeley akademicky dlouho působil a nakonec také v požehnaném věku 91 let roku 1973 zemřel.

Sarah Palin in the News

By now, reports of Sarah Palin's legendary confusion have spread around the world at her apparent confusion regarding North and South Korea (As the transcript itself says , "We must stand with our North Korean allies...") and the (particularly foreign) papers are gleefully re-reporting the news. To be fair, the Washington Post link focuses on the response of the foreign press more than on the actual gaffe, CNN only excerpts an MSNBC report, and the New York Times does not bother to carry the story at all on its website.

The Post article thus sets up a very interesting observation. First off, what US outlets are non-US press using to get information about America itself? It seems that they are more likely reading and re-reporting information from left-wing blogs than from the New York Times, which is hardly a right-wing stalwart known for leaping to the defense of Sarah Palin. As a result, what does this mean for America's image in the world?

In the interview, Palin expressed her worry that President Obama would avoid pursuing an aggressive policy to deal with the North Korean threat (which she somehow correctly identified as from the "North" a mere 8 seconds before her comment about the allies). There is merit in discussing how "aggressive" the US posture should be toward the Korean peninsula, and whether or not the former governor is too trigger-happy, or whether the current president is too trigger-averse. But a future problem for Palin, if she ever is to return to US electoral politics, is going to be her portrayal in the international media long before she implements any international policy. President George W. Bush, of course, was no stranger to this; Spiegel had determined that he was a boots-wearin' tobacco-spittin' gun-slingin' Manichean cowboy long before September 11, 2001.

Domestically, of course, these sorts of stories embolden and strengthen Palin among her supporters. Every mother who has mixed up the names of her children (and anyone with siblings knows this happens) is far more likely to identify with Palin than with a blogger citing a slip of the tongue as evidence of her foreign-policy inexperience. It allows her to further depict the media as out-of-touch and biased, and to depict herself as a common-sense mainstream person. But for the publics of France, Netherlands, Germany, India, and the Czech Republic, it will likely be the only impression of Palin they get.

Rozbíjení Foucaultova mýtu

Minulý týden v Center for the Study of Law and Society prezentoval svou novou knihu jeden z nejvýznamnějších odborníků současnosti zabývajících se problematikou trestání. Profesor práva a sociologie David Garland z New York University rozebíral v souladu se zaměřením publikace "Peculiar Institution" zvláštní instituci Spojených států - trest smrti. Prolog ke knize a první kapitolu můžete stáhnout zde, kdyby se vám nechtělo čekat do příštího léta, kdy dorazí do knihovny FSS, tak na Amazonu je k dostání v pevné vazbě za slušných 23 dolarů, případně v elektronické verzi za 20 USD. Skutečně doporučuji přelouskat alespoň onen prolog a první kapitolu, něco tak čtivého jsem na odborných stránkách již dlouho neviděl. Garland cituje z dobového tisku, z pohlednic či kronik a dokumentuje proměny trestu smrti v čase. Místy se jedná o četbu hodně naturalistickou a jeden výraz dokonce pronikl do mé soukromé top 3 nejotřesnějších slovních spojení. Zážitek z mučení černocha, který skončil zapálením a posléze smrtí, svědek vylíčil jako "negro barbecue"...

Spojené státy jsou jedinou "západní" zemí, která vykonává trest smrti, ročně takto zemře 40 až 50 lidí, většinou ve státech amerického Jihu, tedy bývalých otrokářských oblastech. Trest smrti zůstává legální v 35 amerických státech, nicméně ve většině z nich se nevyužívá. Na druhé straně je to ale právě Amerika, kde se zrodilo hnutí za zrušení trestu smrti a v Michiganu, Wisconsinu či Rhode Islandu došlo k jeho zrušení již před 150 lety, tedy století před Francií či Velkou Británií.

Velmi zajímavá je polemika s Michelem Foucaultem, proti jehož pojetí trestu smrti jako spektakulárního násilí za účelem demonstrace suverénní moci, která nutí k poslušnosti a pořádku, se Garland silně vymezuje. Foucaultův intelektuální vliv stále přežívá, nicméně pro Ameriku se jeho pojetí vůbec nehodí. Nejedná se o kruté divadlo, které má ukázat, kdo drží monopol nad užitím násilí, ale naopak o důkaz fragmentace vládní moci, která nedokáže přebít lokální verzi lidové spravedlnosti.

Garland hovoří o současném trestu smrti a lynčích z přelomu 19. století jako o zrcadlových případech. Zatímco tehdejší nechutné popravy stály mimo právní rámec, představovaly krvavý spektákl pro tisíce diváků, kteří se sjížděli z okolí a o zážitku referovali známým, a odehrávaly se na Jihu a proti černochům, dnešní popravy jsou přísně právně regulovány, probíhají v antiseptickém prostředí skryty před zraky veřejnosti, na niž se nemohou dostat ani žádné fotky, pokud možno nebolestivým způsobem a obětmi bývají v zásadě jen chudí, co si nemohou dovolit solidní právní zastoupení. Na semináři profesor Garland utrousil, že nikdo s příčetným právníkem nemůže být popraven.

O způsobu trestání - využití či nevyužití trestu smrti - rozhodují podmínky strukturální (omezení státní moci, nekompletní pacifikace, lidová suverenita, moc lokálních aktérů) a situační (vztah mezi skupinami obyvatelstva, rasové poměry a míra násilí) - to je asi hlavní Garlandovo poselství pro sociální vědy.

Na závěr jeden citát z knihy: "When we think about the death penalty, we think … of black victims and white mobs, of black defendants and white juries, of slave codes and public hangings."

PS: Pro zájemce - na stránky CSLS byl přidán videozáznam z konverzace s Lawrencem Friedmanem, o níž jsem na blogu referoval dříve.

Demokracie na Kubě?

Centrum pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU a Člověk v tísni o. p. s. vás zvou na diskusi s bývalým kubánským disidentem Rolandem Jimenézem Posadou, která se uskuteční ve středu 1. prosince ve 12 hodin v U52 na FSS MU. Posada a jeho rodina získali nedávno politický azyl v ČR. Posada vyšel z vězení letos po dohodě mezi kubánskou vládou a katolickou církví, za čož se velmi zasloužila hladovka držená disidentem Guillermo Fariñasem. Debata se zaměří na zkušenost Posady ze života na Kubě, realitu vězení a otázku vhodné politiky vůči "ostrovu svobody".

Politica Mundi před 2 roky: Bend the Arch of History

Před dvěma lety byl president-elect Obama na vrcholu popularity a pronesl skvělý projev po vítězství v prezidentských volbách. I když v současné době převažují mezi Američany jeho odpůrci nad příznivci, je dobré si připomenout, jaké nadšení jeho zvolení vyvolávalo. Jako před 2 roky doporučuji obzvlášť posledních 5 minut z proslovu, protože téma "Yes, we can" a jím uhranutý dav se jen tak nevidí.

Pražský srpen 68 v Berkeley

V úterý jsem splnil občanskou povinnost a oslavil státní svátek (v ČR už bylo 17.). Ve zdejším krásném salónku univerzitní knihovny se otevírala výstava fotografií k 21. srpnu 1968. Tehdy devatenáctiletý Paul Goldsmith si to namířil z izraelského kibucu do revolučně naladěné Paříže a v srpnu pokračoval do Prahy. Do naší metropole dorazil na skútru a noc z 20. na 21. srpna strávil na kolejích, kam jej pozvali studenti, které náhodou potkal. To ještě ani zdaleka netušil, co jej příští den čeká. Hluk hranatých železných maringotek nebojácného Američana vytáhl do akce a mladík s fotografickým nadáním a kvalitním přístrojem vystřílel celkem pět rolí. Vedle série Josefa Koudelky asi neexistuje obdobně rozsáhlá fotodokumentace srpnové invaze. Paul Goldsmith na zahájení výstavy vykládal, jak o snímky téměř přišel, když mu aparát vytrhl z ruky nějaký sovětský voják a hodil jej na zem, naštěstí však foťák i snímky přežily. Hned následující den odjel Paul do Německa, fotky poskytl agenturám a příští týden již jeho snímek zíral na svět z obálky známého týdeníku Newsweek. Goldsmith má zdařilé internetové stránky, obzvláště doporučuji desetiminutovou projekci, která běžela i při vernisáži. Snímky komentuje mimo jiné bývalá ministryně zahraničí Condi Rice, celá prezentace je podbarvena pěknou hudbou, úplně mě mrazilo v zádech.

Po ukončení oficiální části jsem se s Paulem Goldsmithem dal do hovoru a říkal, že by moc chtěl, aby se v Praze uskutečnila výstava jeho fotek. Kdybyste někdo měl nápady, či přímo možnost zajistit dostatečně reprezentativní prostory, případně financování výstavy, sem s nimi.

Když už jsme u fotografií, pro trochu otrlejší doporučuji sérii snímků dokumentující dětskou práci z různých koutů Země.

Foto: http://paulgoldsmithphotography.com

Global Politics a energetická bezpečnost

Ve spolupráci s IIPS MU časopis Global Politics publikuje dvě studie zabývající se otázkami energetické bezpečnosti od Tomáše Vlčka a dvojice Anna Leshchenko a Ivana Týčová. Tato rychle se rozvíjející oblast výzkumu mezinárodních vztahů je a nadále bude pod drobnohledem odborníků z IIPS a také na FSS MU rychle roste nabídku kurzů přednášených k těmto tématům. Global Politics tak bude moci v budoucnu nabídnout řadu výborných a v českém kontextu originálních studií, které se otázkami energetické bezpečnosti budou podrobněji zabývat.

Bezpečnostní hrozby a rizika tankerové přepravy ropy
Tomáš Vlček

V rámci zajišťování energetických dodávek se vždy kalkuluje se vztahem mezi producenty a konzumenty, ale velmi často se zapomíná na mezičlánek, který tyto subjekty spojuje. Tím je transport energetických surovin. Tato studie má za cíl analyzovat bezpečnost nejrozšířenějšího způsobu transportu ropy, a to tankerovou dopravu.

Ruské společnosti Lukoil a TNK-BP v energetice Evropské unie
Anna Leshchenko, Ivana Týčová

Hlavním cílem této studie je zjistit, jestli má ruská vláda vliv na chování a aktivity ruských ropných subjektů doma i v zahraničí. Jako zkoumané objekty byly vybrány společnosti Lukoil a TNK-BP, které obsazují nejvyšší příčky ropné produkce v Rusku. Jako cílový trh byla zvolena Evropská unie, která je v bezprostřední blízkosti Ruska, a její, hlavně naposledy přijaté, státy dlouhou dobu spadaly do sovětské sféry vlivu.

Kulturní zápisník

Po docela odvazovém streetfestu na slavné hippie ulici Telegraph Avenue a smyčcových virtuózních experimentátorech Kronos Quartet, kteří prosluli třeba i spoluprací s Nine Inch Nails, jsem opustil hranice Berkeley a vydal se za koncertní kulturou do jeho předměstí - San Francisca.

Nalákala mě sestava v čele s Dredg a Circa Survive, obojí příjemně poslouchatelné rockové záležitosti, které již dávno opustily podzemní vody. První pozitivní překvapení mě čekalo u vchodu do sálu, kde mou peněženku opustilo jen dvacet dolarů. Lehčí šok přišel při vstupu do sálu The Regency Ballroom, bohatě zdobeného prostoru starého sto let s více než dvacítkou (kvazi)křišťálových lustrů z přelomu 19. a 20. století. Hodně, hodně načančaný kulturák. Do třetice všeho dobrého, koncert začal v sedm hodin, jak bylo v programu slíbeno. Jaký to rozdíl oproti českým luhům a hájům, kde se oficiálně má zahajovat v sedm, v osm přijede první kapela, o půl deváté bubeník zjistí, že má proraženou blánu a nemá náhradní, po půlhodině obvolávání kamarádů se nějakým zázrakem cosi sežene, další půlhodinu se zvučí a v deset můžeme začít. Vlivem dalších průtahů a pár uspávacích moků odjíždíte dvojkovým rozjezdem, aniž byste dožili vystoupení hlavní hvězdy. Tak to naštěstí není americká varianta, vše běželo zcela profesionálně, bez průtahů.

Další překvapení na mě čekalo při pohledu na osazenstvo - na rockové koncerty se tu chodí na rande. Párů se vyskytovalo nenáhodně hodně, stejně jako dámského osazenstva. V ČR se jedná o poněkud maskulinnější zábavu. I když na druhé straně, účinkující jsou krásní a hudba přístupná, na takovou doma moc nechodím, tak můžu mít docela zkreslený pohled. Konečně k muzice...

První předkapelu jsem kromě pár náhodných poslechů na Myspace blíže neznal, ale i přesto se pro mě stala nejzářivější hvězdou večera. Animals as Leaders zaujmou už instrumentálním obsazením - dvě osmistrunky a bicí, komplet bez zpěvu. Tedy čistě instrumentální záležitost, ukázkové jízdy po hmatníku, artistické obouručné pidlikání, které vychvaluje i největší kytarová onanista všech dob Steve Vai. Nelenil jsem, zakoupil CD a dokonce i nějaký hadřík na sebe. Chcete-li vidět jednu z mých nejoblíbenějších kapel současnosti, vizte nový videoklip (ostřejšího nástupu se nelekejte, záhy odezní; v celé skladbě se skrývá tolik motivů, že vyžaduje vícenásobný poslech).

Následující Codeseven mě nijak extra neoslovili, charakterizují se jako alternative / ambient / experimental, což jim neupírám, mě zaujal maximálně velmi nervově vypjatý přednes zpěváka.

Z celé sestavy jsem se nejvíce těšil na místní klenot Dredg. Chytrá rocková uvolněná hudba, která má šmrnc, a i přes neoddiskutovatelný hitový potenciál mnoha skladeb máte stále co objevovat (recenze dvou alb, s nimiž se zcela ztotožňuji, vizte zde a zde). Chtějí-li ctěné dámy překvapit tím, že znají něco s kytarou, pak Dredg jsou jasný tip, důkaz místo slibů! Živě jsou samozřejmě trochu neuhlazenější, písně přímočařejší, mají drajv, ale stále dokáží pohladit. Jen mě trochu vyděsila skladba pro připravované album, na můj vkus už moc tančírna (video z "mého" koncertu zde - můžete vidět, že zpěvák i live zcela suverénní).

Hlavní hvězda večera Circa Survive přišla se solidní světelnou show, dvě velké plochy vás neustále bombardovaly jak při výslechu v necivilizované krajině. Zdejší popularitu si kluci zasloužili, téměř dvě hodiny v plném nasazení, což nechápu zvláště u zpěváka, který má dost specifický uječený projev. Hladina poslouchatelnosti je pro nepřipraveného nastavena o něco náročněji než u Dredg, ale stále to jde lehce zvládnout - zaskočit vás může snad jen chvílemi vyšponovaný zpěv, náhlé změny rytmu a drobná chaotičnost. Linku si však najdete docela lehce, nevypočitatelnosti třeba Mars Volta rozhodně Circa Survive nedosahují. Jedny z hitovějších skladeb vizte tu či tu, lehce střelenější zde (ale aspoň okusíte atmosféru na koncertu). Celkově velmi vydařený večer v naplněném klubu, krásná tříkilometrová procházka nočním vylidněným Friskem na bus zpět do Berkeley zážitek jen umocnila.

Příští měsíc doufám dodám report z vystoupení Johna McLoughlina a v lednu mě čekají Neurosis.