Izraelsko-palestinské šedesátiny: světy vedle sebe a pro sebe, mír je zatím v nedohlednu

Čtrnáctého května 1948 přečetl David Ben Gurion v telavivském muzeu deklaraci nezávislosti židovského státu. Už tehdy byl vznik Izraele vnímán jako mimořádná událost. Mimo jiné proto, že tamější události učinily z velké části palestinských Arabů uprchlický národ. Osudy statisíců civilistů se během velice krátké doby dramaticky změnily a staly se kartou v politické hře arabských zemí, na jejichž území se tito lidé octli. Na Blízkém východě tak začal dramatický příběh, jehož konec se jeví být v nedohlednu. Jaký je vlastně Izrael dnes? Udržuje si ideály, na nichž vznikl? A jací jsou Palestinci?

Soužití hodně natěsno

I když se v Izraeli dáte do řeči s lidmi, kteří pamatují vznik tohoto státu a žijí v něm dosud (podobně jako pamětníci druhé světové války se i oni stávají odcházející generací), uvědomíte si, že viděli pouze některé aspekty izraelského života. V málokterém státě totiž najdete na tak malém území natěsnáno tolik rozdílných světů. V Jeruzalémě k podobnému zjištění stačí učinit pár kroků: několik metrů vedle sebe žijí komunity důsledně se míjejících lidí. Stojí tu také jejich svatá místa, na jejichž půdu navzájem nikdy nevstoupí.
Je dnešní Izrael součást západního světa, anebo spíše blízkovýchodní země? Od dnešních Izraelců asi uslyšíte, že jsou Západ. Pokud však tuto zemi lépe poznáte, neunikne vám, že prvky západní i blízkovýchodní civilizace se v ní svébytně mísí - a není to přitom žádné negativum. Třeba životní způsob dnešních Izraelců z Tel Avivu se dost podobá našemu. Ale značně odlišně vypadá Izrael jeruzalémských ultraortodoxních charedim či židovských osadníků na výspách Západního břehu. Zatímco si tak mnozí telavivští obyvatelé užívají radovánek, ultraortodoxní Židé studují od rána do setmění náboženské texty a řídí se přísnými pravidly.
Značně odlišné problémy zase řeší arabští občané židovského státu, mezi něž též spadá zcela oddělená komunita beduínů. I tito Arabové žijí dost odlišným způsobem než jim velmi blízcí Palestinci na Západním břehu a v pásmu Gazy. Palestinci sice izraelské občanství nemají, ale s Izraelem jsou zatím spojeni v mnoha ohledech. Takzvaní izraelští Arabové jsou alespoň formálně ve stejném postavení jako Izraelci židovského původu, kdežto život Palestinců na autonomních územích je komplikován celou řadou vojenských nařízení a nejrůznějších omezení a formalit.

Jak se vyvíjel sionismus

Aby bylo možné pochopit ideály, z nichž se Izrael zrodil a na nichž je šedesát let budován (a které zároveň vzbudily odpor Arabů), je třeba se ponořit do moderní historie. Třebaže je Izrael jediným státem na světě, kde mají Židé většinu, není to stát postavený na náboženských principech. Sionismus, tedy politická ideologie, na jejímž základě je budován, je ve své podstatě značně světský. Od dob Theodora Herzla, který publikoval v roce 1896 knihu Židovský stát, však prodělal bouřlivý vývoj. I kvůli světskosti sionismu mnozí věřící Židé tehdejší doby tuto ideologii odmítali, neboť popírala principy jejich víry.
Na Herzla i jeho předchůdce navázala řada sionistů, hlavně evropských Židů. Jejich základním cílem bylo úsilí o vytvoření židovského státu v Palestině. Přestože bylo pro jeho budování nakonec zvoleno biblické židovské území (Herzl uvažoval také o Argentině), měl mít sionismus především ryze praktický, a nikoliv teologický význam: dát Židům bezpečí a ochránit před antisemitismem. Toho bylo v Evropě na přelomu 19. a 20. století opravdu dost. A to se k holokaustu teprve schylovalo...
V meziválečném období, kdy Palestinu spravovali Britové, vykrystalizovala mezi palestinskými sionisty řada politických proudů. Nejvlivnější byl levicový směr, v jehož čele stál David Ben Gurion. Proti němu se vyhranil pravicový proud vedený Vladimirem Žabotinským (a po jeho smrti Menachemem Beginem). Šlo tedy o výraz politického souboje mezi univerzalističtější socialistickou levicí a výrazně nacionalistickou, unilateralistickou a „tvrdší“ pravicí. Představitelé obou proudů se nesnášeli a jejich soupeření přerostlo roku 1948 málem v občanskou válku mezi sionisty.
Oba dva proudy však vždy měly i mnoho společného. Staly se například základem pozdějších izraelských politických koncepcí a byly důležité i pro vznik několika významných politických stran, mimo jiné Strany práce a Likudu. Pravice i levice usilovaly o budování Izraele s pokud možno co nejmenší arabskou menšinou; shodně předpokládaly, že sionistická politika vyvolá odpor Arabů. Ben Gurion již roku 1918 prohlásil: „Není možné vyřešit spor mezi Židy a Araby a musíme si toho být vědomi. My jako národ chceme, aby tato země byla naše, oni chtějí tuto zemi za jejich.“ Žabotinskij byl ještě upřímnější: „Arabové milovali svoji zemi stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se bylo naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jednalo se o přirozený spor.“ Arabové až do roku 1948 představovali většinu obyvatelstva v Palestině. Arabský odboj ale sionisté pokládali za nezbytné zlo, bez jehož překonání nepůjde vybudovat fungující židovský stát.
Mezi palestinskými Araby ve stejné době sílily nacionalistické vášně. Přispívaly k nim zvyšující se židovské přistěhovalectví a politické ambice sionistů v Palestině. Sionisté se nakonec stali úhlavními protivníky palestinských Arabů. Nešlo však o nenávist mezi vyznavači judaismu a islámu. V prvé řadě na sebe narazily dva velmi nekompromisní politické postoje, které si nárokovaly stejné území. To muselo nutně vést k dlouhodobému konfliktu.

Dědictví šestidenní války

Současné problémy mezi Izraelci a Palestinci už nesouvisejí ani tak s rokem 1948 jako spíš s důsledky izraelsko-arabské války v roce 1967. Izrael tehdy v rámci preventivního úderu proti sousedním arabským zemím obsadil rozsáhlá teritoria. Na nich žilo i mnoho palestinských uprchlíků z roku 1948. Nejenže došlo k dalšímu palestinskému exodu, ale jak Palestinci, tak Izraelci se po roce 1967 zradikalizovali. Skupiny s vazbou na Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) pod vedením Jásira Arafata zintenzivnily počet protiizraelských teroristických operací. Naopak v Izraeli posílila pravice i její nejradikálnější části. Izrael zahájil politiku výstavby židovských osad na okupovaných územích. Tímto mělo zřejmě dojít k připojení okupovaných oblastí a vytvoření tzv. Velkého Izraele, což byla představa některých pravicových sionistů. Tento plán stratégům osadnictví nevyšel. Osady nejenže zkomplikovaly život Palestincům, ale sami osadníci přivedli izraelskou politiku do začarovaného kruhu. V Izraeli se totiž stali vlivnou politickou skupinou (a dalším velmi radikálním proudem sionismu), bez které je těžké prosadit nejrůznější politické kroky - například ukončit výstavbu osad.
Krušné hledání kompromisu Ale sionismus či palestinský nacionalismus nebyly vždy naprosto a úplně nekompromisní. Vznikla mimo jiné i koncepce sionismu vyzývající k citlivému přístupu k Arabům. Podporovala myšlenku společného židovsko-arabského státu, ale nezískala výraznější vliv.
Je těžké říci, jak by židovsko-arabský stát prakticky fungoval. Mnohým se už samotná idea zdá být pošetilá, jenže v historii byly vztahy Židů s Araby relativně korektní. Sionisté se ovšem vydali jiným směrem. A dnešní izraelská politika se stále opírá o původní (byť modernizované) varianty právě oněch zakladatelských ostrých politických koncepcí. Navíc osobní zkušenost několika generací lidí na obou stranách nenahrává smířlivému řešení.
Ostatně nacionalismus Palestinců zaznamenal během šedesáti let značné proměny. Také v jeho případě můžeme najít dva hlavní politické proudy: nacionalisté ztělesňovaní OOP (a v ní sdruženými organizacemi - hlavně Fatahem) se stali od 70. let více konsenzuální. Naopak radikální islamisté reprezentovaní především Hamasem, který se konstituoval až v 80. letech, se stali populární pro svou nekompromisnost a důraz na násilí.
Podobně jako v Izraeli je i pro umírněné palestinské politiky obtížné dosáhnout dohody s vlastními radikály. Není ostatně náhoda, že izraelského premiéra Rabina zabil židovský osadník a palestinský prezident Mahmúd Abbás jen o vlas unikl atentátu Hamasu.
Jak Izraelci, tak Palestinci se v šedesátiletém konfliktu ukázali být neuvěřitelně houževnatými. V jeho průběhu se mohli o sobě i mnohé naučit a zjistit, že jsou z různých důvodů prakticky nezničitelní. Izrael je dnes silný a technologicky vyspělý stát a může se spolehnout na USA. Naopak palestinský problém je natolik zažitý v povědomí světové veřejnosti, že o něm něco vědí i ti, kteří se jinak o politické dění vůbec nezajímají.
K šedesátinám Izraelci a Palestinci vzájemný mír jako dárek určitě nedostanou. Není dokonce jisté, zda k němu vůbec někdy dojde.

Tečka s nadsázkou

Co by se asi tak stalo, kdyby na sebe na Blízkém východě nenarazily tak hrdé a houževnaté národy jako Židé a Palestinci? Co kdyby jednou ze stran konfliktu byli Češi? Kdyby byli v izraelské roli, podařilo by se jim palestinské muslimy zklidnit pivem (které by je naučili pít, „když se Alláh nedívá“) či zavedením hokejové ligy v Palestině? Nebo by zdecimovali izraelskou armádu záplavou modrých knížek? Pokud by byli Češi v roli Palestinců, konvertovali by všichni naoko k judaismu a naučili se zcela využívat izraelské ekonomiky pro svůj vlastní prospěch? Kdo ví...