Praha olympijská

Ve svém posledním příspěvku jsem vydal nerozvážný příslib, že se pokusím napsat nějaký pozitivní text. Neučiním tak, jelikož mé poslední zážitky jsou natolik hnusné, že se z nich zkrátka musím vypsat.

Dne 26. Dubna se v Drážďanech konal velký den v dějinách českého rohovnictví a já se rozhodl, že si boj o světový titul v lehké střední váze o pás WBO nenechám ujít. Shlédl jsem krásný zápas, kdy český bojovník Lukáš Konečný pouze těsně a podle mne a mnohých dalších (nejen českých!) znalců boxu nespravedlivě prohrál. Posmutnělý jsem vyrazil na páteční cestu a jelikož mne autobus vyhodil v Praze ve dvě v noci, rozhodl jsem se neotravovat své známé z pražské náplavy a přečkat do odjezdu prvního ranního vlaku, který jel v 5 hodin. Jelikož se mnou byl kolega, mohl jsem si alespoň ukrátit čas konverzací a rozhodli jsme se nalézt nějakou příjemnou hospodu s vírou, že v centru Prahy a v sobotu v noci to nebude problém. Vyhozeni u nechvalně proslulé Fantovy kavárny jsme se vydali na cestu. Cesta po schodech dolů byla přímo děsivá, zralá na plynovou masku a já s láskou vzpomínal na rumunská nádraží. Celé prostředí pražského hlavního nádraží mne doslova šokovalo. Smrad, špína, všude zfetovaní nebo opilí lidé, často příšerně páchnoucí či zakrvavení, jak se tam mezi sebou rvou o ten chlast či o co. Budova evokující až příliš věrně osmdesátá léta. Neudržovaná, prostá jakékoliv solidní kavárny, non stop fast foodu či něčeho podobného. Jelikož ji ale záhy na nějaké dvě hodiny uzavřeli, vydali jsme se pryč, aniž bychom ji stihli prozkoumat celou. Kráčeje nočními uličkami, podvědomě jsem směřovali k další pražské perle - Masarykovu nádraží. Mezitím jsem u kostelíka na Senovážném náměstí opět potkali zkrvavenou a sténající postavu. Stav mladého muže, nejspíše narkomana nás venkovské balíky vyděsil natolik, že jsme zkontaktovali projíždějící policejní hlídku, aby mu pomohla. Policisté kupodivu vstřícně souhlasili, nicméně z jejich tváří čišela rutina – něco jako „kluci mimopražský, nás to vůbec nevzrušuje, to je tu každej den…“.

Masarykovou nádraží smrdělo zhruba stejně jako Hlavní, pochybných individuí tam bylo okolo také dost a kýžený obstojný noční lokál nikde. Narazil jsme nakonec na solidně vyhlížející hospůdku čepující australské pivo a inzerující otvírací dobu do 4 hodin. Po vstupu na mě navzdory modernímu a celkem stylovému interiéru dýchla osmdesátá léta opět, tentokrát díky obsluze, které ve 2:30 zcela nekapitalisticky seznala, že zavře dřív a na hosty se prostě vykašle. A sdělila to natolik arogantně, že jsem se raději rychle otočil na podpadku, počítaje s tím, že brzy se začne projevovat má impulsivní povaha. Se stoupající únavou jsem navíc začal fantazírovat a osmdesátá léta se mi začala promítat v hlavě stále častěji – veksláci, bony, céčka, začaly se ve mně probouzet staré děsy a traumata v podobě Dády Patrasové, Jů a Hele, Krtečka či magazínu Azimut. Z halucinací mne probralo vědomí, že se nezadržitelně blížíme autobusovém nádraží Florenc. Tu další pražskou ostudu moc dobře znám, protože tam se vesměs vyloďuji, potřebuju – li do Prahy. Takže tam mi bylo jasné, že nám pšenka nepokvete, že tam bude přístup uzavřen, okolo budou různá individua, např. v podobě cizozemců čekajících na své autobusy do vesměs východních destinací. Také jsem věděl, že Mc Donalds situovaný do působivé polohy pod silničním nadjezdem nebude otevřen a že nás čeká pouze pochybný nonstop v příchodu do metra nebo maličký Kouřící králík plný Bulharů či Ukrajinců čekajících na bus.

Zkrátím to, solidního a hodného normálního občana jsme nenašli nic. Mek měl alespoň otevřené okénko a my si dali cheeseburger a skončili nakonec v zaplivaném nonstopu v Nekázance, kde nás zaujalo odporné pivo a agresivní cikánská gamblerka, která toužila servírku podřezat kvůli desetikoruně, která jí údajně uvízla v automatu. K žádnému mordu nedošlo, protože servírka tam měla bodyguarda. To všechno se dělo cca 200 metrů od jedné z nejdražších ulic na světě – Na příkopech…

Když jsme přišli na nádraží, už žilo svým životem. Nebylo tam nic, jen obrovská herna zasazená do prostoru haly a plná lidí, kteří si na hru očividně nevydělávají poctivou prací. Žádná kavárnička, žádná normální bageta, nic. A když jsem v tomto zmaru a smradu uviděl vyděšeného japonského turistu, tak mi to celé tak nějak došlo a všechno se spojilo.

Praha olympijská!!! Velkolepé plány mistra politické prázdnoty Pavla Béma a velkoveksláka Tomáše Petery. Praha olympijská, do které by přilétaly sportovní hvězdy na předražené letiště, kam nevede metro a v taxi vozech sedí příliš často licencovaní zloději. Mohli by také jet tím autobusem na Dejvickou, byl by to jistě nezapomenutelný zážitek a přiblížení se původním olympijským ideálům skromnosti a družnosti, jak by tam byli narvaní tělo na tělo. Prý na to letiště budou jezdit vlaky..Super, ty by je vysadily právě mezi ty lidské trosky na nádraží. Nebo by mohli přijet na Florenc, koupit si oschlý croissant za 35 korun a jít se vymočit za 10 korun na zapáchající záchod. Nemuseli by si se sebou vozit ani své sportovní soupravy, vše by levně a v originále koupili na přilehlém tržišti.

Olympiáda údajně nemá být jenom pragocentrickou záležitostí, ale mají na ní participovat i Brno a Ostrava. Do Ostravy už by bylo lepší raději letět, protože jinak je dostupnost tohoto města z Prahy stejná pomalu jako Paříž a do Brna by takový olympionik zažil fascinující adrenalin – jízdu po D1. Jelikož to není dálnice, ale drncodrom, nechápu, jakým právem po mě jako řidiči požaduje stát platbu za dálniční známku. Je to asi stejná zvůle, jako televizní poplatky – poplatky za službu, kterou nekonzumuji…Nebo dostávám otřesnou kvalitu. Tato dopravní tepna, je tepnou, která je plná trombóz, a ty bývají velmi často smrtelné.

Myslím, že oba dva hochštapleři by měli srazit paty. Petera ať se snaží, aby mu dobře hrál Baníček a Bém, pokud nechce vypadnout z politiky, což by bylo nejlepší řešení, tak by si měl klást postupné cíle. Projít se tím hnusem v centru jeho města, tím hnusem, který je často to první, co turista spatří. Měl by se projet tramvajemi, které již konstantně páchnou močí, měl by prostě začít dělat v krásné, ale nemyté a vyžilé Praze pořádek. A pak snad někdy za 30 let by mohli jeho političtí potomci uvažovat třeba o té olympiádě. Jenže Bémovi v tom nevěřím – taxi už si v převleku zkusil a situace se nemění.

A na závěr - nikdy do Prahy nejezdím autem – nejsem šílenec. Pokud by mě nezabila ona pomyslná trombóza na pomyslné tepně, tak bych to auto neměl v Praze kam dát, až bych se po dvou hodinách v zácpách dostal od Chodova do kýžených Dejvic či Břevnova…