Lisabonský rozkol v ODS

V uplynulém týdnu mě zaujala dvě protichůdná stanoviska vycházející z útrob ODS. Nejprve část senátorů potvrdila své odhodlání obšťastnit Lisabonskou smlouvou opět Ústavní soud, aby koncem týdne dosavadní "jestřáb" Jan Zahradil, jenž by ještě před pár měsíci vedl šik stěžovatelů, v rozhovoru pro HN velmi rozumně vysvětloval změkčení své doposud nesmiřitelné pozice. Přiznám se, že mě to potěšilo, protože Zahradil  pro mě představoval onu tupě ideologickou část ODS, nyní i jeho vystoupení dokumentuje pozvolný přerod (části) strany.

Zpět ale k ústavní stížnosti - její šerpa Jiří Oberfalzer v rozhovoru pro HN uvádí:

"HN: Proč není možné podat ústavní stížnost bez ohledu na podpis prezidenta? Proč má prezident čekat na vyjádření Ústavního soudu?

Protože, kdyby pan prezident Lisabonskou smlouvu podepsal, tak by už bylo po všem."

Úplně po všem by ale teoreticky být nemuselo, cituji z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy (446/2008 Sb., bod 84): "Podle mínění Ústavního soudu ani ratifikací přístupové smlouvy se normativně vrcholné postavení ústavního pořádku v systému práva působícího na českém území zcela nevyprazdňuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post."

Zcela mě dostala odpověď na další otázku: "HN: V Německu se dnes také čeká na rozhodnutí Ústavního soudu.

Tak teď přesně nevím, jak je to v Německu. Jestli to tam také prezident podepsal, nebo ne, ale to není podstatné. Podstatné je, že je důležité, aby se nestaly nezvratné kroky."

Nejde mi do hlavy, že když někdo chystá ústavní stížnost, tak ani neví, jak si vede v tomto ohledu nejdůležitější země Unie a země, kde by se senátoři mohli výrazně při sepisování podání inspirovat. Stížnosti v Německu totiž odpovídají německé pečlivosti. A podstatné je, že je to důležité...