Proč by v Brně mohly stát další mešity, synagogy a kostely

Jako Brňan, který se zabývá náboženstvími Blízkého východu a člověk, který si osobně váží pana Davida Macka i Muníba Hassana, si nemohu odpustit komentář k tématu, které zřejmě v lehkém nedostatku předvolební invence nastoluje v okurkové sezóně KDU-ČSL: Je nutno zabránit rostoucímu vlivu islámu v ČR, k čemuž může přispět další omezení výstavby muslimských svatostánků na našem území. Je s podivem, jak diskuse o islámu, o Blízkém východě, vedou někdy i velice vzdělané lidi k vynášení zúžených a zároveň emotivních a kategorických závěrů. Podobné je to i v tomto případě. Jistě, nastolení tohoto tématu lidovci je možné pochopit i čistě pragmaticky: konkurence mezi náboženstvími, konkrétně mezi křesťanstvím a islámem o věřící, je v některých částech světa obrovská. V podmínkách ČR však nejsou k podobným obavám předpoklady a lidovci mohou být klidní, že naše země zůstane ještě velmi dlouho nejsekulárnější zemí Evropy s křesťanskými kořeny. Byly popsány tuny papíru o tom, jak je islám na jedné straně „vírou teroristů“ a na straně druhé „náboženstvím míru“. Nemám pochybnosti o tom, že nebezpečí islámského radikalismu existuje a lidé, kteří mu musí čelit, nejsou jen na Západě, ale i v muslimském světě. To velice dobře popisuje například Gilles Kepel v knize „Válka v srdci islámu“ (Karlova univerzita, 2006). Agresivita radikálních islamistů na Západě doznala sice hrozivých podob, je však podstatně více medializována než nezřídka horší aktivity přímo uvnitř muslimského světa, kde brutální akty islamistického násilí proběhly (či stále probíhají) zvláště v Iráku, Afghánistánu či v Alžírsku. Dnešní česká společnost je jedna z nejsekularizovanějších vůbec a muslimů u nás žije velmi málo, přibližně 11 000. To je diametrální rozdíl proti našim západním sousedům. Ze zkušenosti vím, že konkrétně brněnská muslimská komunita otevřeně reflektovala problémy, které vznikají v soužití mezi muslimskými a nemuslimskými komunitami v západní Evropě, a snaží se jim předcházet. Nedošlo u nás zatím k žádnému závažnějšímu trestnému činu spojenému s muslimskou vírou. Ba naopak, došlo k několika deliktům otevřeně zaměřeným proti muslimům (islamofobie, která nese znaky analogie s antisemitismem). Za podmínky, že skutečně existuje potřeba sakrální stavby pro věřící, je výstavba nového svatostánku logický krok, ať už se jedná o muslimy, Židy, křesťany či zen-buddhisty. Myslí si představitelé lidovců, že pokud se zakáže muslimům výstavba mešity, že je to odradí od dalších aktivit? Spíš naopak, muslimové se více uzavřou do sebe a jejich aktivity se stanou méně transparentní, což může zkomplikovat třeba i činnost českých bezpečnostních složek. V Brně proběhlo už v minulosti několik sporů souvisejících s výstavbou současné mešity a není to poprvé, co lidovečtí politici rozehrávají téma nevhodnosti její výstavby, někdy i za použití absurdních a nepravdivých argumentů („V arabských zemích také nejsou povolené křesťanské kostely“). Obávám se, že KDU-ČSL může podobná rétorika, nesoucí se v duchu populismu bývalého předsedy, v konečném důsledku jen ublížit. Ze seriózní strany ji přiblíží k některým názorům naší i zahraniční ultrapravice a k profesionálním islamobijcům typu Nizozemce Geerta Wilderse. To by byla pro českou politickou scénu další rána. A jen zcela na závěr – žádné z velkých světových náboženství o sobě nemůže tvrdit, že je jen „náboženstvím míru“. Své extremisty mají i hinduisté, Židé a křesťané. V případě křesťanství se nemusí vůbec jít do dob katolické inkvizice a křížových výprav (kdy křižáci nemasakrovali jen muslimy a Židy, ale dokonce východní křesťany), ale stačí se podívat pár let zpátky a vzpomenout na „dobré křesťany“ v Irsku, chorvatské katolické Ustašovce, kteří řezali lidské hlavy, na faráře Tisa, který posílal desetitisíce Židů do plynu, na katolíka Timothyho McVeigha, který spáchal druhý největší teroristický útok v dějinách USA. A pak zde máme docela nedávný (a pro mě osobně nepochopitelný) případ, kdy papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci kardinála Williamsona, který otevřeně popírá holocaust. To mě mrzí obzvlášť, protože je to otevřená tolerance extremisty par excellence od jedné z největších autorit křesťanství. Znamená to snad ale, že by měli být všichni křesťané a katolíci vinni za činy svých souvěrců a třeba slovenští Židé by tak měli požadovat zastavit stavbu kostelů na Slovensku? Určitě ne. A stejně tak by neměla být kolektivní vina aplikována na věřící jiných vyznání.

Původní text na Blízkovýchodních stránkách MČ.

US Foreign Policy Towards Central Europe

After the Middle East Symposium and The Future of the European Union Symposium, editors of the Global Politics journal have decided to launch a Symposium on the Foreign Policy of the United States towards Central Europe. By providing our readers with the opinions of influential scholars from the field, GP aims to stimulate the public debate about the foreign policy of presidents' G. W. Bush, W. J. Clinton and B. H. Obama administrations from the Central Europe´s point of view. Where are the most important differences? What will be the main change during the new B. H. Obama administration? It is our great pleasure to publish the answers of scholars who are current or former members of respectable institutions and think-tanks like Harvard University, Vienna University, Missouri State University, The Heritage Foundation, Center for European Policy Analysis or the Council on Foreign Relations.

Zakaria All Stars

Po usilovném psacím týdnu jsem si konečně dopřál pořádného IR oddechu a výsledek vidíte na blogu. Již povícekráté doporučuji pořad GPS na CNN, který uvádí známý politolog s doktorátem z Harvardu Fareed Zakaria. Poslední neděli se u něj protočili velezajímaví hosté. Na rozjezd se můžete pobavit u dost ostrého rozhovoru s prorežimním profesorem z teheránské univerzity, kdokoliv se zájmem o ekonomické souvislosti by měl zbystřit u debaty současné superstar "Mr. Doom" Nouriela Roubiniho se slavným harvardským historikem Niallem Fergusonem a miliardářem Mortem Zuckermanem, točící se samozřejmě hlavně kolem krize, ale také kolem navrhované reformy zdravotnictví v USA. Ekonomové mohou v plesání pokračovat, francouzská ministryně hospodářství Christine Lagarde hájí svou představu o finanční regulaci a pléduje za lepší obraz Francie v USA.

Kagame a Zakaria

Fareed Zakaria si do svého pořadu GPS na televizi CNN pozval oceňovaného rwandského prezidenta Paula Kagameho, který mimo jiné hovoří o tom, jak se Rwanda netradičně vyrovnává se svou krvavou minulostí, a vysvětluje, proč se mu nelíbí působení mezinárodních tribunálů, snažících se o dosažení mezinárodní spravedlnosti.

Miroslav Kalous: Tři postřehy k událostem v Íránu

Víc než měsíc uběhl od chvíle, kdy desetitisíce lidí v Íránu vyšly do ulic, protože neuvěřili oficiálním výsledkům prezidentských voleb. Podle nich poměrně přesvědčivě obhájil post Mahmúd Ahmadínežád. Režim v čele s duchovním vůdcem Alí Chameneím bouře ustál a dnešní ojedinělé výkřiky „smrt diktátorovi“, nesoucí se ze střech teheránských domů, připomínají více ticho po pěšině než pozdvižení dnů minulých. Přesto, do budoucna se režim bude muset vyrovnat se skutečností, že došlo k takovému otřesu legitimity, jaký vládnoucí nomenklatura od islámské revoluce nepoznala (tj. od roku 1979). I samu islámskou revoluci předcházelo období sociálních bouří, trvající skoro 2 roky. Tím nemá být řečeno, že se čas Íránské islámské republiky nachýlil, nýbrž že význam toho, co se v Íránu odehrálo v posledním měsíci, visí zatím ve hvězdách. Už teď je ale na událostech možné najít řadu zajímavých momentů, podívejme se alespoň na tři:

1) otázka férovosti voleb: V prvních dnech volby sice byly zpochybňovány, ale média ještě hovoříla spíše o „možná zfalšovaných volbách“. Podezřelá fakta jako jeden z prvních sesbíral Gary Sick, bývalý expert na Írán v Národní bezpečnostní radě za tří amerických prezidentů. Podrobnějších analýz nicméně přibývalo. S poměrně přesvědčivou přišel Chatam House, slovo dostaly mapy i matematika. Měl jsem z toho dobrý pocit – komentující analytici začali mluvit o zmanipulovaných volbách až po čase, když už šlo výrok podložit dostatkem přesvědčivých důkazů.
2) Facebook, Twitter a blogy: Írán má jednu z nejnaditějších blogosfér, což spolu s obecně vysokou IT gramotností obyvatelstva mělo nezanedbatelný vliv na průběh událostí (IT gramotnost souvisí s mladostí obyvatel – medián věku lidí v zemi je 26,4 let). Přes snahu státu o blokování mobilních a internetových sítí pomohl Facebook při organizaci protestujících (i když prim v tomto stále hrál mobil). Twitter umožnil poslat a rychle rozšířit opravdu aktuální informace přímo z dění a amatérská videa ukazující zvůli represivních složek měly zpravodajské agentury k dispozici každý den. Před řadou let vedla úloha audiokazet v islámské revoluci některé autory k označení této revoluce za "mediální", letos k podobným výrokům nabádal zejména Twitter:. Nelze to však přecenit – na samotných událostech blogy a sociální sítě nic nezměnily. Nicméně se zřetelně ukázal skutečný charakter režimu a zásahy jeho bezpečnostních sil byly vystaveny světu ve dříve nemyslitelné rychlosti a množství.
3) power-politics v Íránu: Společenská bouře v Íránu opět zdůraznila, jak málo víme o rozhodovacím procesu a mocenských bojích uvnitř země. Lze najít texty, které se snaží odkrýt roušku vnitřní mocenské politiky, ale kdo ví, nakolik jsou věrohodné? Jisté je, že v Íránu je důležitých mocenských uzlů několik (oproti třeba Saddámově Íráku), které jsou situovány v síti neformálních konexí (kolem osob Chameneího, Rafsándžáního, Ahmadínežáda, dalších duchovních a důstojníků revolučních gard). Dále nelze opominout formální nastavení státu (viz schéma na BBC) – svoji roli hraje fakt, jaké má duchovní vůdce exekutivní pravomoci (opravdu velké), jak je volen prezident nebo jak se nominují členové Shromáždění znalců.

Těžko tedy soudit, co se v Íránu v budoucnu odehraje. Ale neodpustím si citaci z příspěvku Cyrila Bumbálka o Íránu ve sborníku Politický islám z roku 2007: „A přesto, že v nejbližší budoucnosti není pravděpodobné, že dojde ke svržení teokratického režimu, je zjevné, že má-li být pro Íránce i nadále akceptovatelným rámcem politického uspořádání země model islámského státu, bude muset být přinejmenším sociálně spravedlivějším a poskytovat svým občanům více svobody.“ Kéž by.

Miroslav Kalous studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.

Janečkovy prdy

Již dlouho jsem na zdejší blog nic nenapsal. Ne, že by nebylo o čem, ale nějak jsem otupěl. Přežil jsem mlčky kde co. Pád vlády, pády letadel, vajíčkovou válku, eurovolby, „boje“ proti extremismu a hlavně „extremismu“ a dokonce i zavedení víz z kanadské strany laskavě vzpomínaje na chvíle strávené u seriálu South Park a méně laskavě se dívaje na adresáty nemalé částí mých daní…

Co mne ovšem probudila z téměř lamaistické letargie, je dnešní rozhovor v LN se staronovým ředitelem České televize – státní TV, která si hraje na veřejnoprávní a nutí k platbám na ni dokonce i ty, kteří vůbec nevlastní televizní přijímače.

Rozhovor s padesátníkem Jiřím Janečkem vedli dva zhruba třicátníci a ptali se mimo jiné na jeho normalizační minulost. Sebevědomý a arogantní Janeček se s otázkami vyrovnával tak, jak toho nebyl schopen za celých těch v pravdě symbolických 33 let, které strávil jako občas nedemokratické a odpudivé ČSSR. O generaci mladší novináře odbýval s tím, že ví o životě za Husáka a o práci prd.

Fascinující postoj, který mne v tomto šedivém dni dokonale probral. Oba novináři jsou zhruba staří jako většina zdejších blogerů. Pán Bůh k nám byl neskonale milostiv a nechal nás žít v té hnusné době je těch v mém případě 11 let. Přesto si ale velmi dobře pamatuji 80. léta, kdy soudruh Janeček trávil slastné chvíle v lůně KSČ,a to nemluvím o zprostředkovaných zkušenostech mých rodičů, kterých se dotkly represe o roce 1968 a prarodičů, kteří „si střihli“ dokonce tvrdá léta padesátá. Už takové malé dítě, kterým jsem v 80. letech byl, bylo nuceno vnímat svět kolem sebe jinak, než je v daném věku třeba. V době kdy soudruh Janeček sloužil věrně straně, tak příslušníci generace, která o tom „ví prd“, zažívali na vlastní kůži projevy např. náboženské nesvobody. Mnozí z „prd generace“ zažívali zcela konkrétní projevy kolektivní viny třeba díky (sociálnímu) původu jejich rodičů či prarodičů(!!!). Tyto projevy byly zaznamenatelné již v mateřských školách, na školách základních byly ji zcela jednoznačné. „Prd generace“ samozřejmě zažívala i perly ze socialistického školství, způsobů volnočasových aktivit a povinné klanění se různým opileckým nedoukům s patřičnou funkcí. Mnozí z „prd generace“ či spíše jejich rodiče mívali problémy, když se toho klanění neúčastnili.

Takže Janeček se mýlí řekněme nejen filosoficky (poněvadž každý má právo dělat si názor na doby, které nepamatuje), ale i případě lidí narozených řekněme do roku 1981 – 1982 i prostě fakticky.

Jiří Janeček vede instituci s obrovským vlivem a rozpočtem a je na pozici srovnatelné s ministerským postem. Jeho osobnostní rozměr je přitom na úrovni připrdlého (když má tak rád slovo prd…) čecháčka a tím ani nemyslím jeho postoj k životu v letech 80, byť tehdy půvab marxismu vysmrádl i v takových zemích jako je Etiopie, kdežto o jej v roce 1981 objevil…, ale myslím tím, jak se k té době staví!

Otázky na jeho působení v normalizační žurnalistice jsou ze strany novinářů zcela legitimní, poněvadž řídí médium, které je pro řadu novinářů profesní metou a jedná se o médium, které by mělo mít historický přesah. Má –li to managovat chlapík, který v bezčasí zdechajícího socialismu smolil články do okresních stranických novin, je to sice s podivem, ale jsou na světě i větší zrůdy.

Ovšem onen postoj k minulosti svojí a tudíž i celospolečenské a ostrakizace mladší generace z takových debat, to je postoj skutečně na pováženou. Jednak tu logiku „nezažils to, tak mlč“ nemám z duše rád, poněvadž ad absurdum dovedeno napadá podstatu historiografie (co si to ten debil LeGoff dovoluje psát o středověku, když je ze století 20., tudíž o tom prd ví…) a jednak si myslím, že právě Janeček a spol. by měli mlčet vzhledem k tomu, k čemu se propůjčovali. A skutečně se nemyslím, že by Janeček byl morálně na rovině až samotného Bilaka – netřeba ho přeceňovat.

Vždycky si při výlevech těchto osob s velmi outlým svědomím vzpomenu na velmi poučný a pro debaty o vyrovnání se s minulostí velmi příznačný příběh – kterak Mojžíš lid izraelský z egyptského zajetí vyváděl – parafrázovat ho netřeba, každý ho znáte a víte, že 40 let museli chodit o poušti, aby jedinci načichlí otrockou mentalitou, kterou získali v Egyptě (a v pouštních podmínkách skučeli po hrncích plných masa…), pomřeli a ani sám Mojžíš nesměl do země zaslíbené vstoupit, jen se na ni před smrtí díval z hory…

Na závěr bych pouze dodal, že jsem velmi ocenil, jak odlišně se ke svému občanskému postoji v době normalizace staví úřednický premiér Fischer – oproti Janečkovi je to sakra chlap a člověk s potřebnou mírou pokory!

Zelený Moby

Nejen EU bojuje proti změnám klimatu. Do zápasu se skrze "cool" kampaň Play to Stop zapojilo i MTV a hlavní hvězdou je MOBY. Ten teda kromě toho, že vydal nové album a že ho všichni uvidíme na Sázavafestu :), taky dále zelená. Kampaň má zvýšit povědomí mladých Evropanů o nebezpečích spojených se změnou klimatu. Na tiskové zprávě Evropské Komise mě zaujalo několik věcí:

"Konference v Kodani je zřejmě naší poslední příležitostí začít problém změny klimatu řešit, než se nám definitivně vymkne z rukou," řekl komisař EU pro životní prostředí Stavros Dimas.

Hmm, apokalypsa!!!

"Lidé na celé planetě si velmi přejí, aby bylo v této věci dosaženo dohody, a my musíme tuto situaci podpořit." Dodal.

No, podle průzkumů Pew Research Center je to spíš téma, které (mediálně) pálí hlavně lidi na Západě. Ostatní mají asi akutnější problémy.

Z průzkumu provedeného na celoevropské úrovni vyplývá, že mladí lidé považují změnu klimatu za druhý nejzávažnější světový problém po chudobě.

Aha, tak proč ta přesvědčovací kampaň?

Prázdninové perličky

Vybírám z červencového Prospectu, třetí a čtvrtou perličku považujte za prázdninové zpestření:

• Počet britských milíonářů klesl během recese zhruba na polovinu - od roku 2007 jich po ostrovech chodilo ještě 489 tisíc, nyní již jen 242 tisíc (The Guardian).
• Pokud se Sonia Sotomayor stane soudkyní Nejvyššího soudu USA, pak bude šest z devíti soudců římskokatolického vyznání, dva Židé a jeden protestant (Salon).
• Jezdec formule 1 Jensen Button při prvních testech na řidičský průkaz neuspěl (The Guardian).
• To nejlepší na závěr: 51 % japonských mužů ve věku 30 až 60 let vykonává malou potřebu vsedě (Japan Times).

Total Law revisited

Tak Total Law za mnou, prázdniny plné práce přede mnou. Doufal jsem, že si v Budapešti trochu vyčistím hlavu, utřídím myšlenky, odpočinu a přednášející mě třeba upozorní na úhly pohledu na známou problematiku, které mi doposavad zůstávaly skryty. Třeba říci, že očekávání se naplnila pouze v bodech 2 a 4, tedy hlavu jsem si nepročistil a neodpočinul jsem si, naopak, zaznamenal jsem cca 80 stran náročné četby denně a v průměru 6 hodin spánku. Sice se často jednalo o případy a texty, jež jsem důvěrně znal, přesto, hloubka obeznámení, kterou přednášející vyžadují, znamenala, že jsem musel základní znalosti case-law notně oživit o podrobnosti. Sem míří má hlavní kritika na celou letní školu - četby bylo tolik, že člověk neměl čas se nad případy a přednáškami kriticky zamyslet. Velmi by pomohlo, kdyby účastníci dostali studijní materiály s předstihem.
O letní škole a konceptu Total Law proběhla vzrušená diskuze na Jiném právu (nadšení vs nafouklá bublina těžící z Weilerova jména), osobně patřím k těm spokojeným. Přednášející připravení a na vysoké úrovni, témata, která mě zajímají, pokusy o interakci, snaha přiblížit právo v kontextu, tedy na pozadí širšího dění, ale zejména praktické zkušenosti důležitých osob evropského práva, ty představovaly podle mého názoru hlavní přidanou hodnotu. Jinak řečeno - výklad se zaměřoval na protnutí práva a politiky, tedy akcentoval rysy, které se snažím vyzdvihovat ve svých kurzech i já, nicméně Total Law přináší postřehy, které já jako "outsider" nevidím. No a samozřejmě přednášející jsou na vyšší úrovni, co se týče zkušeností, vědomostí i výkladu.
Nejvýše hodnotím Weilera spolu s dosluhujícím generálním advokátem Madurem, jimž těsně šlapal na paty Kieran Bradley, šéf právního oddělení Evropského parlamentu. Trochu níže, ale stále jako evropskou třídu dávám zbývající tři přednášející - Petru Bard, Imolu Streho a Jose Areilzu. Na všech lektorech mě zaujala energie s jakou do hodiny šli, posluchač musel být stále ve střehu, zejména v případě Imoly Streho, která si z neznámého důvodu oblíbila zejména české studenty.
Jak jsem již říkal, přednášky mi často pomohly objevit nové souvislosti, mezi nové přímé znalosti vysoce řadím Madurův vhled do lidskoprávní judikatury ESD, který se zřejmě projeví i na mé chystané publikaci o lidských právech v EU. Rovněž Areilzovo zprostředkování atmosféry jednání na summitech Evropské rady považuji za velmi cenné.
Co se celkového zajištění akce týče, vše na vysoké úrovni, organizace bez problémů, knihovna bohatě zásobená. Navíc na CEU probíhají všelikeré doprovodné akce, takže jsem měl možnost shlédnout přednášky šéfa indické kontrolní volební komise a významného nigerijského aktivisty, kterému se podařilo dostat k soudu za zneužití pravomocí a korupci více než tři sta státních úředníků, včetně ministrů. Oba hosté se shodli, že země potřebují zejména dobré lídry, to je to hlavní, co jim chybí. Osobně mám k tomuto odpovědnosti se zříkajícímu přístupu jisté výhrady, ale budiž. Co mě zaujalo, tak fakt, že Nigerijec poukazoval na skutečnost, že před několika dekádami na tom byly mnohé africké země lépe než státy Latinské Ameriky nebo jihovýchodní Asie, ale nyní notně zaostávají. Že by stesk po zlých kolonizátorech?
Trochu mě zklamala přednáška profesora Richarda Freemana, jehož úctyhodné CV čítá seznam publikací na bezmála 50 stran (!!!). Od ekonoma z Harvardu bych čekal víc, než pár historek s Greenspanem a odborovými předáky a hlavní poznatek, že odbory trestuhodně nevyužily krize k posílení své relevance v politickém procesu. Trochu zjednodušuji, ale očekával jsem prostě něco velkého a ono přišlo něco příjemně se poslouchajícího, barvitého, výrazně obeznámeného, ale jinak docela normálního.
Resumé - CEU Summer School plně doporučuji, asi neprohloupíte s jakýmkoliv kurzem ze zdejší široké nabídky.
Perlička na závěr - pod příslibem anonymity jsme se dozvěděli, že v Karlsruhe si vrabci štěbetají, že případ Mangold, který se zřejmě rozhodne v prosinci tohoto roku, může přinést hodně velké překvapení (dejte si dohromady kauzu eurozatykač, Herzogův komentář k Mangoldu a hodně silné ALE z lisabonského rozsudku a máte vodítko). Tož uvidíme.

HGW XX/7

Film Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) z roku 2006 jsem chtěl vidět už před dvěma lety, kdy se na něj objevila řada velmi pozitivních recenzí. Mnoho kritiků film zařadilo mezi nejlepší kousky sezony 2007, snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a představitel hlavní role Ulrich Mühe, který bohužel v roce 2007 zemřel ve svých 54 letech, sbíral po celém světě ocenění za svůj herecký výkon.

Gestapo mělo ve své době 40 tisíc lidí na sledování 80 milionového národa, Stassi zaměstnávalo víc než 100 tisíc lidí na 17 milionové NDR. (Simon Wiesenthal)

Syrový a přitom výrazně emotivní film o policejním státu NDR z orwellovského roku 1984 ukazuje proměnu spolehlivého agenta východoněmecké tajné služby (Stassi). Kapitán Gert Wiesler (Ulrich Mühe) s krycím označením HGW XX/7 je nasazen na sledování úspěšného dramatika Georga Dreymana a jeho přítelkyně, která je zároveň úspěšnou herečkou v Dreymanových hrách. Čím více však Wiesner proniká do intelektuálně a kulturně bohatého života umělců, intelektuálů a disidentů, tím se začíná otřásat jeho oddanost socialistickému zřízení.

Političtí komentátoři v USA (např. konzervativci jako John Podhoretz nebo William F. Buckley, jr.) film oslavovali jako událost desetiletí a jeden z nejlepších režisérských debutů od dob snímku Občan Kane. Na filmu oceňovali především stále tak vzácnou reflexi komunistického půlstoletí ve střední Evropě. A měli pravdu. Co se o době komunismu natočilo v České republice? Pelíšky? No, snad to není tak hrozné (viz např. zde), ale kvalitních filmů vhodných pro širokou distribuci, které by kriticky reflektovaly komunismus v Československu, moc není. Asi nejde jen o složité shánění peněz na dobové filmy, ale obecně se čeští filmaři raději obracejí k obdobím 20. století, na které Češi mohou být více hrdí (nejnověji snímky jako Protektor, Tobruk, Lidice či Tři sezony v pekle). Z tohoto pohledu by mohlo být zajímavé srovnat východoevropské kinematografie od bývalé NDR až po Bulharsko či země bývalé Jugoslávie. Kde se lidé můžou v kině podívat na svou minulost bez růžových brýlí? A kde stále panuje retronálada starých dobrých časů?

Popletená Kanada

Vzhledem k mediální masáži ohledně víz do Kanady cítím potřebu se k celému problému vyjádřit. Mou základní tezí je, že Kanada si celý problém vytvořila sama a teď se ho poněkud nešťastným způsobem snaží řešit.
Základním problémem je kanadské chápání azylu jako takového. Dle obecně uznávané definice obsažené v Ženevské úmluvě a jejím protokolu je uprchlíkem (tedy osobou s nárokem na azyl) osoba, jež se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání politických názorů a která je neschopna nebo odmítá ochranu své vlasti nebo se tam nemůže vrátit ze strachu před pronásledováním. Klíčové jsou z našeho pohledu pojmy "pronásledování" a "ochrana vlasti".

Je zjevné, že pocit pronásledování lze těžko objektivizovat na základě přesně daných kritérií. Nicméně přes občasné útoky či pochody Janovem nemám pocit, že by k systematickému pronásledování Romů u nás docházelo a především, že by státní orgány nedělaly vše pro to, aby k nim nedocházelo. Stejně tak stavbu pověstné zdi v Matiční lze těžko prezentovat jako pronásledování (navíc prostorově velmi omezené). Stala se pro Romy sice symbolem, ale už tu ostatně ani není.

Českou republiku osobně rozhodně považuji za "bezpečnou zemi", což je terminus technicus v oblasti azylového práva - jakási nálepka, že ta země je "v pohodě", existuje v ní vláda práva i možnost domoci se ho. Etnické tření tu sice existuje, ale stále v omezené míře, o které si romské etnikum v zemích na východ od nás může nechat jen zdát.

Problém samotný tak nespočívá v tom, že by zde docházelo k tvrdé perzekuci Romů, ale v kanadské azylové politice, která je extrémně benevolentní. V okamžiku, kdy udělila řádově stovky azylů českým Romům na základě mě neznámého klíče (Češi, z naprosto převážné části Romové, jsou druhými nejčastějšími žadateli o azyl v Kanadě) a navíc paušalizuje etnikum jako celek a není tak nutné dokazovat pronásledování dané osoby jako takové, lze samozřejmě očekávat nárůst počtu žadatelů. Jistot, které lze v průběhu řízení získat je dost, stejně tak jako po obdržení azylu - viz. dněšní pěkný rozhovor na idnes - http://zpravy.idnes.cz/kanada-je-tak-tolerantni-az-si-sama-skodi-rika-tlumocnik-romu-prs-/kavarna.asp?c=A090708_183609_kavarna_bos.

Zavedení víz má navíc i morální rozměr, s ohledem na to, že je-li si Kanada vědoma pronásledování Romů u nás, pokusí se je takto odříznout od poskytnutí útočiště a vlastně se k nebohým pronásledovaným otočí zády. Kanada se tak ocitá v pasti svého popleteného pojetí azylové politiky, která spíše připomíná politiku imigrační. Kanadští úředníci jakoby nebyli ochotni zjišťovat objektivní fakta o ČR a azyly dále udělují. Zato vyhrožují vízy, jelikož si jsou vědomi toho, že ČR, svázaná evropskou vízovou politikou, jim recipročně stejnou mincí oplatit nemůže.

McNamara RIP

Zemřel Robert S. McNamara, ministr obrany prezidenta Kennedyho, pamětník války ve Vietnamu nebo kubánské raketové krize (některé komentáře např. zde). V posledních letech se stal jedním z hlavních proponentů "zrušení" jaderných zbraní. Jeden abolicionista tedy odešel, jiný sedí v Bílém domě. Cíle Obamy jsou patrně podobné, a to už od roku 1983, kdy napsal tento článek do školních novin. Druhým krokem Obamy na abolicionistické cestě byl nejspíš letošní pražský projev. Další postup v této otázce tak očekávám opět po 26 letech, tedy v roce 2035.

Přišel, viděl, Weiler

Letní školu s poetickým názvem Advanced European Union Legal Practice, kterou pořádá CEU v Budapešti, jsem si vybral zejména kvůli Josephu Weilerovi, velikánovi v oblastech, jež mě zajímají asi nejvíc (tedy EU a lidská práva, demokracie, legitimita apod.). Už jen kvůli včerejšku a dnešku jsem za účast na škole rád, vidět Weilera v akci rovná se velký zážitek. Ještě jsem nezažil, aby učitel přednášel tři a půl hodiny v kuse (s jednou patnáctiminutovou přestávkou na kávu) a já ani náznakem necítil vlezlou myšlenku, že by nebylo špatné, kdyby se lekce chýlila ke konci. Když mám jednou za rok podobnou nalévárnu pro Summer School University of Toronto, těším se na konec i já, co teprve studenti.
Co do zajímavosti projevu řadím Weilera po bok těch nejlepších, jejichž přednášky jsem navštívil - Jeana Blondela, Simona Hixe a Carlese Boixe. Všichni mají, vedle samozřejmých encyklopedických znalostí, odborné erudice a představivosti, nesamozřejmý dar zaujmout a velmi poutavě vyprávět. Věřím, že každá Weilerova hodina je neopakovatelná, blížící se divadelnímu vystoupení. Včera se věnoval evropskému občanství jakožto (doposud) zpackanému projektu a dnes demokratickému deficitu a zejména případům ESD ohledně práv evropského občanství. Po přednáškové místnosti Weiler doslova tancoval, neustále se dožadoval precizace argumentace a následně předvedl nádhernou právní analýzu. Místy jsem s ním nesouhlasil, za léta studia jsem se dopracoval k jiné optice, kterou se snažím porozumět politickému světu, ale raději jsem jej moc nepokoušel, zkusím to asi později prostřednictvím mailu. Ztělesněná autorita vícekrát zopakovala - "There is no democracy in my class!", ignorovala hlásící se studenty, nazlobeně koukala, když se někdo opovážil pohnout či s upřeným pohledem počkala, až se pozdě příchozí člověk usadí.
Mimochodem, Weiler hned na začátku zakázal notebooky a dost mě šokoval, když prohlásil, že u něj v hodinách na New York University si studenti nemohou dělat ani poznámky. U nás by na něj asi dost hleděli...
Jinak Budapešť je krásná, složení třídy dostatečně internacionální - kromě Kazacha, Peruánce, Australana a Tajwanky povětšinou lidé z evropských univerzit a praxe. Světe div se, nejvíce zastoupenou zemí je Česká republika, se mnou tu studují další čtyři Češi, velmi bystří mimochodem, právníci z Parlamentu i soukromé sféry.
Návrat do studentských let s sebou nese i další krásy - život na koleji, každodenní četbu bezmála stovky stran, přičemž se však stíhá zajít na jedno Soproni či Kozla, a dlouhé minuty různě zajímavých diskuzí.
Dnes jsem měl i tu čest seznámit se s tolik propíranou Maďarskou gardou, aspoň myslím - šli jsme se podívat k parlamentu, kde se odehrávala státní návštěva se všemi poctami, člověk celý v černém, potetovaný, s gladiátory na nohou se zeptal policajta, o co jde, obdržel informaci, že je to delegace ze Slovenska, načež holohlavý Gimli začal plivat kolem sebe a cosi hrubého vyřvávat. Raději jsem mu nevysvětloval, že policajt se spletl, že se jedná o slovinskou návštěvu...