Ondřej Šlechta: Černomořská flotila zůstává na Krymu

Vítězství proruského prezidenta Viktora Janukovyče na Ukrajině má první plody. Ukrajina pronajala Ruské federaci přístav Sevastopol o dalších pětadvacet let a výměnou za to si zajistila výraznou slevu při odběru ruského zemního plynu. Ukrajina vyjednala slevu sto dolarů z ceny, počítané za množství 1000 metrů krychlových zemního plynu. Pokud bude cena nižší než 330 dolarů za 1000 krychlových metrů, sleva bude tvořit třicet procent z dané částky. Pro informaci, průměrná cena, za kterou odebírají plyn země Evropské unie, dnes činí zhruba 300 dolarů za tisíc krychlových metrů. Celkově by Ukrajina mohla ušetřit 3 až 4 miliardy dolarů ročně.

Smlouva o pobytu černomořské flotily měla vypršet v roce 2017. Prodloužení ruského pronájmu Sevastopolu je potvrzením porážky „oranžových“ sil. Byl to především exprezident Juščenko, který se k další přítomnosti Rusů na Krymu stavěl negativně. Protiruský Juščenko chápal ukrajinskou emancipaci na Rusku jako alfu a omegu své politické kariéry, ale promrhal svůj politický potenciál a následně prohrál volby. Přitom za krymskou kauzu dnešní Ukrajina nemůže. Její kořeny spadají do éry Chruščova, který poloostrov „oddělil“ od Ruska a daroval Ukrajincům. Přitom ruské námořnictvo v současné době nemá černomořskou flotilu (pod kterou spadá i kaspické loďstvo) kam umístit a dostavba nové základny v Novorossijsku je v nedohlednu.

Dohody mezi Medvěděvem a Janukovičem v Charkově jsou na první pohled porážkou Západu. Ve skutečnosti by ale prohloubení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem mělo destabilizující dopad na středoevropský region a z pohledu energetické politiky na celou Evropskou unii. Podle řady průzkumů zhruba 60% Ukrajinců považuje Rusy na nejbližší spojence a nechce vstupovat do NATO. Bylo by kontraproduktivní Ukrajincům integraci v atlantických strukturách vnucovat, což už dnes chápe nejenom Německo s Francií, ale i USA. Pragmatická dohoda je především porážkou ruských nacionalistických kruhů, seskupených kolem moskevského starosty Lužkova, nebo teoretika „Eurasie“ Alexandra Dugina, kteří přišli o významný mobilizační argument. Aby však došlo k jejímu naplnění, bude v nejbližších dnech a měsících klíčové, zda se podaří urovnat konflikty ohledně transferu plynu přes Ukrajinu. Proto je na místě otázka, zda se Janukovyč bude nadále profilovat jako pragmatik, nebo zda ve své vstřícnosti Moskvě překročí hranici servility. V druhém případě může čekat ještě výraznější aktivizaci ukrajinských nacionalistů a může se spolehnout, že odpověď ruských jestřábů by na sebe nenechala dlouho čekat. To by na stůl opět vrátilo otázky možného rozdělení Ukrajiny a riziko opakování až příliš dlouhých zimních večerů z ledna 2008.

Autor studuje historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a mezinárodní vztahy na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Je redaktorem Revue politika a externím spolupracovníkem týdeníku Reflex. Zabývá se mezinárodní bezpečností.