Proč číst Freda Hallidaye?

Svou vzpomínku na nedávno zesnulého profesora Hallidaye přidává Miroslav Kalous.

Na blogu se již objevila zmínka o tom, že umřel Fred Halliday. Pro mě se stal v průběhu studií asi nejdůležitějším vzorem (v rovině analytické a v některých ohledech i morální), proto vznikl tento příspěvek, v němž se pro vás pokusím trochu osvětlit jeho dílo a jeho klady. Halliday nebyl muslim, ale jsem si jistý, že pokud náhodou přece jen existuje bůh a je to zrovna alláh, bohatě Hallidaye za jeho džihád slovem odmění (třeba společností několika černookých dam:).
Halliday tu již není, zůstala po něm ale celá řada knih a přehršel článků. Proč je číst? Protože Halliday:
1) byl jedním z nejlepších současných analytiků Blízkého východu: k tomu se vypracoval i pro pilné studium jazyků (ovládal perfektně arabštinu a perštinu), snahu potkat a vyzpovídat každého pokud možno významného politika (v přednášce na LSE z roku 2009 lituje, že vynechal Chomejního) a chuť v regionu cestovat a žít (strávil tam dlouhá léta a mj. si zatrekoval s gerilovými bojovníky v Ománu); současnou podobu Blízkého východu utvářejí podle něj dva procesy: 1. tisíciletý vývoj zdejších států a kultur a 2. interakce s moderním evropským ekonomickým a politickým systémem; viz The Middle East and the Politics of Differential Integration v Dodge, T. a Higgott, R.: Globalization and the Middle East (2002) nebo Hallidayovy starší knihy Iran: Dictatorship and Development (1978) a Arabia without Sultans (1975).
2) analyzuje mezinárodní politiku v kontextu mezinárodního i domácího dění: málokterá analýza mezinárodních vztahů/zahraniční politiky, vzniknuvší mimo akademii, se obejde bez přihlédnutí k tomu, co se děje uvnitř dotčených států; je mi (největší) záhadou, jak se mohl obor mezinárodních vztahů dostat do desítek let trvajícího stavu, v němž je naopak normou vnitřní vývoj pomíjet; s tím souvisí, že koncept státu je v oboru nehorázně primitivní; nikoli v přístupu Hallidaye, který do své mezinárodně-vztahařské analýzy zahrnuje sociální procesy: je to také (historický) sociolog (tzn. zajímá ho, co se děje ve společnosti, nejen na úrovni politických elit), a ukazuje tak cestu vpřed; viz The Middle East in International Relations (2005), Rethinking International Relations (1994) a Revolution and World Politics (1999).
3) při analýze praktikuje přinejmenším 5 následujících metodologických pravidel (popř. jeho slovy „skrytých premis“, k prvním třem se hlásí autor sám, poslední dvě dodávám já):

a. dává si pozor, aby nespadl do pasti „regionálního narcisismu“: Halliday byl především studentem Blízkého východu a odmítal teze o jeho výjimečnosti ve smyslu nesouměřitelnosti s ostatními oblastmi světa;
b. pokouší se o „pestrost analytického zaměření“: říká, že pokud studujeme určitou oblast, nebo obecněji problém, měli bychom si dávat pozor, abychom se nevěnovali jednomu (třeba i centrálnímu) aspektu a ten v posledku považovali za jediný skutečně relevantní;
c. přistupuje k analýze se skepticismem k úloze historie: přestože současné události mají hluboké historické kořeny, říká Halliday, historie sama o sobě nemůže vysvětlit současnost, naopak, každá generace musí přetvořit smysl a význam komunity, legitimity a třeba i nenávisti; současné síly využívají minulosti a lidé obecně (analytici obzvlášť) musí brát jejich výroky a nároky s rezervou;
d. Halliday nepropadá oborovému příklonu k mono-kauzálním vysvětlením: sociální realita je složitá a Halliday k ní podle toho přistupuje, mj. si všímá podmíněnosti (role strukturálního kontextu) stejně jako aktérství (role lidských rozhodnutí);
e. ví, co je to míra věcí (a v analýze pak míra jednotlivých faktorů): spousta analýz, ať už publicistických nebo akademických, se soustřeďuje na hledání příčin a vysvětlení, už si ale nedá tu práci s tím posoudit nakolik ta či ona příčina vysvětlované dění ovlivňuje – na rozdíl od Hallidaye.
Krom ostatních zmíněných knih viz Two Hours That Shook The World (2002).
4) jak už nutně vyplývá z výše uvedeného přístupu k historii, Halliday je bořitel mýtů: k této činnosti mu dala značný prostor jeho vlastní oblast studia, Blízký východ, ale Halliday si všímá i mýtu v globálním měřítku, podle jedné z jeho tezí globalizace přináší větší kontakt mezi lidmi a s ním také (paradoxně) větší neporozumění ; viz 100 Myths About the Middle East (2005), Islam and the Myth of Confrontation (2003) a The World at 2000 (2001).
5) je soustavný a systematický kritik poměrů, jehož kritika však neopouští mantinely reálného světa: zde se dostáváme na více subjektivní půdu a tenčí let, někdo by třeba nemusel přenést přes srdce, že Halliday byl v mládí marxista a dlouhá léta editoval New Left Review nebo že byl velkým proponentem feminismu; já (v ČR vytrvalý pravicový volič) to přenesu přes srdce snadno – pro Hallidaye je výchozím bodem člověk (nikoli teorie/ideologie), což mu umožňuje hodnotit události mezinárodní politiky ad hoc na základě humanistických kritérií, nikoli sledovat názor ideologického kmene; zároveň vám nenabídne zničující kritiku systému tam, kde nemůže přijít s lepší alternativou (což je přesně ten moment, v němž obvykle selhávají revoluční hnutí); viz rozhovor Hallidaye s Danny Postelem.
Nejen poslední bod ukazuje, že Halliday celý život přemýšlel, a proto také své názory měnil. To je jistě namáhavá činnost, ale při zaujímání analytických stejně jako normativních stanovisek činnost nezbytná. Někdy ke konci života měl Halliday sepsat tento aforismus: “At my funeral the one thing no one must ever say is that ‘Comrade Halliday never wavered, never changed his mind”’. Vyjadřuje prakticky totéž, co ke konci svého života vyjádřil jiný student historie, sociologie i mezinárodních vztahů a jeden z hlavních zdrojů inspirace pro Hallidayovo dílo, Raymond Aron: „„Snažil jsem se sloužit různým hodnotám za různých okolností a různými cestami. Mám pocit, že jsem zůstal věrný sám sobě, svým myšlenkám, své filosofii. Mít politické názory neznamená, že musíte už jednou provždy vyznávat tutéž ideologii.“ To může být nakonec největší a stále aktuální poselství, na které lze narazit při čtení Hallidaye.