Na druhém sympoziu o české zahraniční politice, které se konalo na MZV v Černínském paláci, jsme spolu s Helenou Bončkovou přednesli příspěvek na téma české výjimky z Listiny základních práv EU, jehož závěr si můžete přečíst níže. Kompletní verzi naleznete v budoucnu v publikaci, kterou chystá Michal Kořan.
Naše výhrady vůči české „výjimce“ a postupu jejího sjednávání se zakládají na vícerozměrném posouzení situace. Jednak konstatujeme, že ve skutečnosti se nejedná o výjimku v pravém slova smyslu. Dále poukazujeme na to, že hlavní problém, kterým prezident Klaus argumentoval – prolomení Benešových dekretů – „výjimka“ neřeší. Co více, není vůbec jisté, jestli česká výjimka začne platit. Jinými slovy, tvrdíme, že Česká republika si vyvzdorovala příslib velmi pochybného praktického významu. A jaká byla cena? „Výjimku“ jsme nezískali na rozdíl od Velké Británie a Polska v čelním střetu s ostatními státy při vyjednávání Lisabonské smlouvy, ale využili jsme téměř vyděračské taktiky, kdy jsme prosadili výjimku dodatečně, v situaci všeobecné únavy způsobené protahující se ratifikací, kdy si většina států hlavně přála již proces dokončit. Rovněž z hlediska vnitrostátního lze mít závažné připomínky k demokratičnosti a legitimitě procesu, protože prezident si příslib výjimky prosadil navzdory ústavními většinami schválené Lisabonské smlouvě. Nelze nikterak dovodit, že by parlament dal k ratifikaci s výjimkou souhlas. Nastalá situace, kdy přímo nevolený prezident nejenže brání vůli Parlamentu, ale dokonce ji mění bez jeho svolení a bez hlubší diskuze, nám přijde stěží přijatelná.
Vedle vnitřních nedostatků má celý „výjimkový proces“ samozřejmě i vnější přesahy. Ve vztazích se sousedy se zcela zbytečně otevřelo vyhasnuté téma a na úrovni Unie si budujeme nepěkné renomé státu, který zapleveluje agendu zbytečnostmi a k tomu nevyjednává přímo, ale různými úskoky bokem. Navíc, těžko se unijním partnerům orientuje v natolik rozštěpené politické scéně, kterou Česká republika v současnosti prezentuje.
Naší optikou musíme nutně odpovědět na dotaz, zda zachování obrazu prezidenta republiky jako bojovníka proti Lisabonské smlouvě stálo za všechna výše zmíněná negativa, záporně.
Bohužel, náš příspěvek nepřináší žádné světlo do další zajímavé otázky – věděl prezident republiky a jeho tým, že vyjednaná výjimka nemá takový charakter, jak se posléze prezentovalo ve sdělovacích prostředcích? Ani negativní, ani pozitivní odpověď nejsou příliš potěšující – volba mezi nedostatkem odbornosti vrchních pater české zahraniční politiky a vědomou mediální mlhou nepředstavuje právě povzbuzující alternativy. Vlastní prohlášení Václava Klause po říjnovém bruselském summitu spíše svědčí ve prospěch varianty přecenění významu české výjimky: „Neplatnost Listiny pro Českou republiku (sic!) nevede ke snížení úrovně sociálních jistot našich občanů. Platnost Listiny by úroveň svobod našich občanů naopak snižovala.“. Zhruba rok před tímto výrokem přitom Ústavní soud konstatoval: „V současné demokratické Evropě bylo dosaženo v obdobích po druhé světové válce a po pádu totalitních režimů počátkem devadesátých let minulého století mimořádné úrovně v ochraně lidských práv; Listina práv EU tento systém nijak neproblematizuje, ale naopak – v oblasti své působnosti – vhodně rozšiřuje, a jednotlivec, v jehož prospěch je celá struktura budována, z ní může jen profitovat.“ (Pl. ÚS 19/08, bod 198). Jinak řečeno, v České republice Ústavní soud říká X, Parlament v důsledku toho činí Y, jenže prezident říká non-X a koná non-Y.
úterý 11. května 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat