Miroslav Kalous: Arabští občané a jejich státy (k létu 2010) – druhá část

V příspěvku z posledního zářijového víkendu („první část“) jsem upozornil na výzkum veřejného mínění arabských občanů. Tento příspěvek („druhá část“) se zabývá další studií, která je tentokrát o arabských státech. Obě témata nespojuje jeden název náhodou: jsou totiž vzájemně neoddělitelná a jedno s druhým souvisí.

Studie arabských států – The Arab State: Assisting or Obstructing Development? – vyšla v Carnegie Endowment a napsal ji Paul Salem. Ten má osobní zkušenost s prací komise, která dohlížela na vznik jednoho z Arab Human Development Report, a toto profesionální nebo názorové zázemí určuje východiska také jeho aktuální studie: Salem arabské státy hodnotí na základě kritérií dobrého vládnutí a lidských práv. Ukotvení analýzy v univerzálních lidských hodnotách demonstruje dobře jeden ze závěrů studie: Rozvojové cíle tisíciletí („osm konkrétních rozvojových cílů, které se na Summitu tisíciletí zavázalo splnit do roku 2015 všech 191 členských států Organizace spojených národů“,) podle Salema naplní většina zemí, které těží ropu; naopak pravděpodobně jich nedosáhnou Jemen, Súdán, Somálsko, Džibuti, Irák a Palestina (i když by mě zajímalo, jak by v tomto odhadu dopadl Somaliland nebo Puntland, tzn. Somálsko bez své jihovýchodní části, pouze o níž se však většinou referuje). Většina středně bohatých arabských zemí Maghrebu (viz oblast na mapě) a Mašriku (viz oblast na mapě), odhaduje Salem, některé cíle splní, některé ne. Ale to jsme trochu předběhli.

V úvodu studie zazní některá tvrdá a tuhá fakta: 60 % populace arabských států (tedy asi 190 miliónů lidí) je mladší 25 let; nezaměstnanost je podle oficiálních (tedy značně podhodnocených) čísel na průměrné úrovni 14 %, přičemž např. v Jemenu činí v současnosti až 40 %; v chudobě žije 40 % obyvatel (chudoba asi bude definovaná spolu s OSN jako život s ne více než 1 dolarem na den); kolem 30 % lidí je negramotných. V kategoriích dobrého vládnutí Světové banky na tom jsou arabské státy dost bídně: pokud jde o Hlas a odpovědnost, region je nejhorší na světě; v kategoriích Politická stabilita a absence násilí, Efektivita vlády, Regulační kvalita, Vláda práva a konečně Kontrola korupce je region druhý (po subsaharské Africe).

Studie dále ukazuje několik typologií, které lze použít k analytickému popisu arabských států: vývozci/dovozci ropy; velmi/středně/málo bohaté země (resp. high/middle/low-income countries); monarchie/republiky; autoritativní státy/demokracie (power-sharing democracies); země, které prošly vážným konfliktem/země, ve kterých k takovému konfliktu nedošlo. Salem si těmito typologiemi vypomáhá ve zbytku analýzy, která víceméně sleduje uvedená kritéria Světové banky. Opět, chcete-li, přečtěte si sami; já už pouze vypíchnu pár zajímavostí (spíše pro ty, kteří se oblastí moc nezabývají, jelikož nejde o žádné novinky):

· ať už monarchie nebo republiky, autoritativní arabské státy výrazně soustřeďují moc do rukou jedné osoby, hlavy státu (s tím souvisí dynastické tendence, které teď vzhledem k okolnostem – chystanému nástupu Mubaraka juniora, Kaddáfího juniora a Saleha juniora k moci – dostávají náležitou pozornost; viz článek v The National Interest);

· politická participace se v posledních dvou dekádách zvýšila a většina zemí pořádá parlamentní a lokální volby – samozřejmě tento fakt se neobejde bez hodnocení, nakolik jsou volby otevřené a fér (v převážné většině málo, pokud vůbec) a jakou váhu v systému zvolené orgány hrají (malou, pokud vůbec nějakou);

· nárůst politické participace jde ruku v ruce se značným nárůstem počtu organizací občanské společnosti (těch je podle Salema dnes v arabském světě 130 000) – opět, pohled na zdánlivě povzbudivý fakt naneštěstí poupraví zasazení do kontextu polities arabských států;

· výsledkem předchozího podle Salema je, že „ačkoli arabský stát zůstává vysoce autoritativní a nesměřuje ke skutečné demokratizaci, pohybuje se ve stále více komplexním a rozrůzněném politickém a socioekonomickém prostředí“ (s. 9);

· proč jsou přesto nominální politická participace a relativně slušný výskyt bezmocných občanských organizací důležité? „Od 50. do 70. let inteligence a mnoho dalších v arabské společnosti považovali autoritativní diskurs za legitimní, ať už ve vojenské/nacionální nebo revoluční socialistické podobě. Dnes prakticky všechny politické strany uznávají, alespoň v principu, nadřazenou legitimitu demokratické, participační a práva respektující vlády.“ (s. 22);

· události z 11. září 2001 a naraci „války proti terorismu“ řada států využila k posilnění, resp. posilnění legitimity, represivních zásahů vůči opozici (tomu se častečně plánuji věnovat v doktorátu);

· Salem upozorňuje, že příznivé výsledky arabských států v Transparency International Corruption Perception Index, který uvádí míru korupce pociťovanou občany/obchodníky, jsou zavádějící, jelikož ke korupci dochází na mnohem vyšší („holistické“) úrovni;

· ženy zůstávají největší marginalizovanou skupinou v arabské společnosti;

· vzhledem ke slabosti národních identity a občanství, sub-národní identity nadále představují vážnou výzvu pro arabské státy (problém pěkně rozebírá Raymond Hinnebusch ve svém příspěvku v knize Fawcett, L.: International Relations of the Middle East; knížka je v knihovně FSS).