The Avengers: Obamův demokratizační obrat?

V dřívějších číslech Bulletinu Centra pro lidská práva (září a říjen 2010) jsem psal o rozporuplném přístupu současné americké administrativy k ochraně lidských práv a prosazování demokracie ve světě. V polovině Obamova prezidentství se zdá, že dochází ke změně. Ta však není zcela přesvědčivá.

Příkladem mohou být vztahy USA k Číně, Íránu nebo dalším autoritativním režimům, kde Obamova administrativa dlouho spoléhala na snahu o dialog s vládnoucími plutokraty a nepouštěla se do nejistého prosazování lidských práv. Například v Pekingu v těchto dnech sice probíhá tzv. americko-čínský dialog o lidských právech, ale je skutečně možné cokoliv seriózně očekávat, když čínské úřady právě provádí jedno z největších potlačení občanské společnosti za poslední dvě dekády? Desítky zatčených, včetně dříve tolerovaných či dokonce prominentních umělců nebo spisovatelů, často bez jakékoliv zprávy o jejich osudu. Čína je nervózní a nelze očekávat, že by ji USA mohly dialogem uklidnit. Čínští disidenti mohou již tradičně ze strany Obamovy administrativy slyšet pouze mlčení, což je například v otázkách náboženské svobody výrazný rozdíl oproti předchozímu prezidentovi.

Na nepřesvědčivosti Obamovy zahraniční politiky v otázkách lidských práv přidává v poslední době i její politika tváří v tvář hroutícím se režimům na Blízkém východě. Obama dlouho hledal způsob rozumné komunikace s íránským režimem, takže protesty „zeleného hnutí“ nebyl ochoten silněji podpořit a ohrozit tak své diplomatické úsilí. Přesto se „vměšování“ do situace administrativa nevyhnula, když například jeden aktivní právník z ministerstva zahraničí požádal společnost Twitter, aby vyčkala s plánovanou údržbou svých služeb v Persii, což by mohlo mít za důsledek omezení komunikace prostujících. V případě Egypta našlapovala administrativa také velmi obezřetně s ohledem na mnohaleté spojenectví s režimem Husního Mubaraka, přesto se nakonec nevyhla realistickému zhodnocení situace a podpořila demokratickou změnu v zemi. V případě Libye USA prosazovaly přijetí rezoluce Rady bezpečnosti dle kapitoly VII a zapojily se do vojenských akcí proti režimu Muammara Kaddáfího. Ovšem jen napůl, a můžeme tak sledovat vznik nového dlouhodobého bojiště v regionu.

A naposledy Sýrie. Stovky mrtvých a zraněných, tvrdý zásah Assadova režimu. To mělo být nepřijatelné a Obamova administrativa nešetří „tvrdými“ slovy. U nich však zůstává a prezident se ani při jejich „vyslovení“ příliš neangažuje, posílá za sebe tiskového mluvčího. My si můžeme mezitím přečíst o stavu lidských práv v Sýrii dle poslední výroční zprávy amerického ministerstva zahraničí: „Bezpečnostní složky provedly svévolná nebo protiprávní zabíjení, politicky motivované únosy, … Bývalí vězni vypovídají, že zažili mučení ve formě elektrických šoků, trhání nechtů, pálení genitálií, …“.

V době prezidenta Bushe byli neokonzervativci považováni za blázny a Bushova demokratizační politika čelila po dekády nehybným autoritářským režimům. Obamova realistická administrativa naopak vládne v době, kde se tyto režimy hroutí, ale USA opatrně vyčkávají. Paradox? Není to však žádné překvapení. Obama se stal senátorem v roce 2005, v době velké vnitřní debaty v Demokratické straně o liberálním intervencionismu a jeho zkompromitování Bushovou administrativou. Obama do politiky sice vstupoval s názory blízkými „jestřábím ženám“ jako Samantha Powerová nebo Anne-Marie Slaughterová, když však začal vážně uvažovat o kandidatuře na prezidenta proti Hillary Clintonové, musel se nějak odlišit. Proti zásahu v Iráku, který Clintonová podpořila. Proti Bushovi. Proti intervencionismu.

Tak, jak byl protiintervencionistický Bush „přepaden realitou“ v podobě 11. září 2001, tak i Obama se dočkal. Vybřednout z Blízkého východu a soustředit se na skutečnou geopolitiku 21. století v podobě souboje s Čínou sice mohla být původní představa, ale přišlo „arabské jaro“. S rozpadem ancien régime na Blízkém východě se tak Obama od „volebního realismu“ a geopolitického uvažování pomalu posunuje zpět k demokratizační agendě. Nepřesvědčivě, pomalu, pod tlakem okolností, ale krok za krokem.

Text vyšel v dubnovém Bulletinu Centra pro lidská práva IIPS. Za případné komenty budu rád. Obrázek The Cable.