Není mnoho případů, které by letos
v USA před Nejvyšším soudem vzbudily takovou pozornost jako Kiobel
v. Royal Dutch Petroleum. Snad jen případ o ústavněprávních konotacích sledování jednoho drogového
dealera (tzv. “GPS case”) a vnitropoliticky výbušný spor o reformu amerického zdravotnického systému
(tzv. “Obamacare case”). Kiobel se na pořad jednání dostal na konci února, tudíž
jakožto LL.M. student na Georgetown Law jsem měl možnost “okupovat” plácek před
Soudem, vystát asi 10ti hodinovou frontu a připojit se k čtyřiceti šťastlivcům
z řad veřejnosti, kteří mohli ústní slyšení před ctihodnou institucí vidět na
vlastní oči.
Důležitost případu nejspíš nemusím vysvětlovat. Na webu Nejvyššího soudu
najdete podání ve prospěch jedné ze stran (amicus
brief) od desítek institucí jako Yale Law, americké vlády, CATO institutu a
řady korporací jako Coca-Cola nebo Chevron, které samy čelí žalobám za své
počínání v rozvojových zemích.
Vetřít se mezi smetánku
Nestává se každý den, že by člověk mohl
vidět zachmuřeného soudce Scaliu, vtipkujícího soudce Breyera nebo mlčícího
soudce Thomase (údajně pravidelný jev), vše za přítomnosti americké právnické
smetánky (např. Harold Koh, Marty Lederman, John Bellinger, etc.) nebo předsedy a soudců Evropského soudu pro
lidská práva. Celé slyšení se navíc odehrává v impozantní budově
Nejvyššího soudu ve Washingtonu, a to ve veliké soudní síni připomínající spíše
starověký Řím než 21. století. ...
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat