Back in Berkeley

Dnes trochu o cestování a pak také pár mouder - protože na ta při cestování rozhodně nedošlo... Web Student Agency si se mnou pohrával už při objednávání letenky, první tři rozumné lety mi vždy po kliknutí na "objednat" hlásily něco jako "Tato nabídka není dostupná". Nakonec jsem vzal zavděk spojení s přestupem v Torontu v domnění, že neopustím letiště, tudíž není moc co řešit. Naštěstí zavčas zavolali z SA, že bych si kanadská víza vyřizovat musel, ale že pro mě mají jiný let. V 7 ráno  z Vídně, přestupy v Paříži a v Chicagu, American Airlines. Rychle jsem souhlasil, ačkoliv mnozí mě od AA odrazovali. Na vídeňské letiště jsem docestoval chvíli po půlnoci s jasným plánem - budu opravovat úkoly a až se budou klížit oči, tak někde v křesle vytuhnu. Jenže křesla mají ve Vídni na letišti zabraná bezdomovci, pročež jsem spočinul na zemi. Četbou jsem se bavil do tří, pak jsem na hodinu a půl zavřel oči, než se kolem mě začali trousit američtí důchodci. Plán rozhodit si vnitřní hodiny hned od začátku vyšel, akorát zpětně nevím, jestli jej hodnotím pozitivně. Pak předvedlo majstrštyk vídeňské letiště, když je zaskočil jeden centimetr sněhu a námraza na ranvejích, tudíž většinu z nich pozavírali. Hned na začátku jsme chytli skoro dvouhodinové zpoždění, díky čemuž jsem těsně nestihl let do Chicaga. Naštěstí se ale zpozdil z Paříže let do Dallasu, tak mě strčili do něj, že pak z Dallasu frčí přípoj do San Francisca. V Dallasu jsem měl na přestup skoro čtyři hodiny, ale kvůli brutální frontě na pasovém a průtazích s bezpečnostními kontrolami (nefungoval jeden pás...), jsem si ani moc nevychutnal cestu vlakem z terminálu na terminál a nervoval se, abych si dále nezhoršoval skóre v počtu zpackaných letů. Aby toho nebylo málo, nedorazilo moje zavazadlo, takže další příjemná komunikace s personálem... Po 11/9 by se zavazadlo nemělo dostat do USA bez majitele, ale zjevně to jde. A povedla se mi i další perlička - naprosto nevědomky jsem si v jedné skryté kapsičce v příručním zavazadle nosil do letadla švýcarský nožík. 

Ani let z Dallasu neprobíhal hladce, hodina a půl zpoždění kvůli závadě na letadle. Do SF jsem dorazil přesně tak, abych stihl poslední metro do Berkeley, jinak nevím, co bych dělal. Nad účtem za taxíka asi na 25 km bych se zřejmě fest divil. Ale v tu chvíli bych dal za postel cokoliv. Suma sumárum, z Brna do motelu v Berkeley mi to trvalo bezmála 40 hodin. 

A teď ta moudra - s American Airlines skutečně raději ne. Letadla jsou obstarožní, ošuntělá a nepříjemná, přičemž to samé platí i o letuškách. Vyžívají se ve skotských střicích - střídavé pouštění studeného a teplého vzduchu, takže s pořádnou rýmou bojuji doteď. Za návrat do ráje ta trocha nepříjemností ale stojí, nostalgie mě fackuje od rána do večera. Hned na první procházce do Berkeley jsem na první velké křižovatce potkal prvního místního šílence, sedl jsem do busu a v něm další můj oblíbený šílenec, nevěřil jsem, že od mého odjezdu uplynuly skoro dva roky. V busu jsem si místy opět užíval výsadního postavení jediného bělocha. Při projíždění kolem kostela na pomezí Berkeley a Oaklandu opět stál na trávníku před kostelem malý háj bílých křížů (co kříž, to jedna vražda), ale přišlo mi, že o něco méně než předloni touto dobou. 

Na závěr jedna pozorovací - ještě před eskalací hospodářské krize ve Španělsku jsem si při pobytu v Barceloně říkal, že tady je něco špatně - příliš mnoho domů v centru mělo v oknech plakáty "For rent" apod. Taky že pak něco řachlo... Berkeley se v tomto ohledu příliš nezměnilo od situace z let 2010/11, některé obchody zmizely, pár nových přibylo, možná i těch plakátů "For rent" je víc. Krize v Kalifornii asi ještě není úplně u konce.