Sikorski: Je osudem Evropy stát se superMonakem nebo supervelmocí?

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski je jedním z mála evropských politiků, který se i v časech krize nebojí jasně prezentovat svou představu o tom, jak by měla vypadat budoucnost Evropské unie. Naposledy tak učinil minulý týden ve Financial Times (9.5. 2012). Přepis v originále přinášíme níže:

Is Europe destined to become super Monaco, or superpower?



If Marx had been right and political relations were determined by the economic base, the EU would be a superpower.
We are the wealthiest market in the world, with half a billion rich consumers and an educated workforce. We account for the biggest share in international trade, have a vast combined military budget and we are collectively the biggest donor of international aid.
But the economic crisis has brought home the fragility of the European edifice. There is no guarantee of a happy progression to an ever more prosperous, peaceful EU. Instead, we are looking at several possible outcomes.
The first is disintegration. If the effects of the European Central Bank’s relief for the banking sector fizzle out and the financial crisis deepens, the risk of the eurozone’s collapse would become real – and if it were to disintegrate or shrink, the single market would be hard to salvage.
The impoverished and still uncompetitive countries pushed out of Europe’s core would be tempted to hit back with competitive devaluations or even trade barriers.
If trade policies renationalise, would labour mobility, or even the freedoms of the Schengen passport-free zone – already under pressure from populists across the continent – be exempt?
If a sense of common future and pan-European solidarity erode, how soon before countries cease payments for common agricultural policy or cohesion funds?
An EU in which community institutions atrophy would quickly slide into geopolitical irrelevance. The vacuum would be filled by a resurgent Russia and an assertive China.
The second and more plausible scenario is drift. The EU retains its current shape. Member states take decades to repair their public finances. We cling to our standard of living by imposing external barriers but fail to regain global competitiveness.
Reforms of the EU are delayed and community institutions continue to weaken. We acquiesce in comfortable decline. Europe becomes a continent-sized Monaco – a wealthy retirement home with a few tourist attractions.
The third scenario, sometimes proposed as an alternative to the first two, is the imposition of utopian federalism: a unitary supranational state with a central government and single parliament.
I call this “utopian,” but another word might be “impossible”. I cannot imagine the parliament of any member state, including Poland’s, voting for a treaty that would transfer national sovereignty to Brussels.
There is also a fourth possibility – Poland’s proposal – of a permanent political union that preserves national powers in many areas.
In a federal but not centralised Europe, matters of culture, religion, way of life, and principal tax rates would remain in the purview of member states.
While respecting subsidiarity, integration would be strengthened in all areas where economies of scale apply: completion of the single market in services and internet trade, the implementation of a competitive energy market, joint protection of the EU’s external border so as to protect the Schengen freedoms within, and joint representation at the G20 and OECD.
The European Commission should be firmly at the centre of decision making, so that decisions are the product of transparent discussions and not backroom deals.
The posts of president of the commission and of the European Council could be merged and elected by the European parliament, or even more broadly.
Only then would there be an EU president who could negotiate as an equal with the leaders of the US and China. Only then could we begin to punch internationally in proportion to our economic weight.
A European political union would need a serious defence policy too: you cannot wield power in the world if your diplomacy can never by backed by force.
Poland pushed for the development of a common security and defence policy during its EU presidency last year, but progress is too slow.
The US is scaling back its military budget and reorienting its defence priorities to the Pacific: Europe has to assume greater responsibility.
We need more co-operation and specialisation of defence industries. In compliance with the Treaty of Lisbon we should launch permanent structured co-operation.
There is nothing inevitable about our decline. We still have reserves of strength and areas of excellence that are the envy of the world.
But if we are to retain not just influence but leadership, drift is not an option and disintegration would be a catastrophe.

Condi v Heritage Foundation

Nedávno jsem měl možnost se jít podívat na projev Condoleezze Rice v Heritage Foundation. Poměrně dost politický projev, zahrnující komplexní pohled na americkou zahraniční i domácí politiku, a spousta zajímavých momentů. Například osobní pohled na obrovský vliv, jaký měly tři velké šoky poslední dekády - 11. září 2001, ekonomická krize a Arabské jaro - na strategické i každodenní rozhodování americké vlády.

Zajímavý pohled na nestabilitu autokratických režimů a tzv. Ceaușescu moment, tedy jemnou hranici, kdy lidem žijícím pod autokraty dojde trpělivost a celá stabilita režimu se hroutí. Poměrně přesvědčivá obhajoba politiky neudržovat vztahy s autokratickými režimy za každou cenu proto, že údajně garantují "stabilitu".

Condoleezza Rice také přesvědčila, jaké charisma a eleganci může (a měl by) mít ministr zahraničí. A po americku také připoměla svůj vlastní osobní příběh, když mluvila o výhodách americké demokracie. Děvče z Birminghamu v Alabamě, nejvíce segregovaného velkého města v USA, kdy se zdálo, že nic není možné, ale které to dotáhlo až na ministryni zahraničí. Nuž, pěkný závěr projevu. Video celé řeči zde.

Na cestě

Po oslavách devadesátin Jacka Kerouaca se sluší upozornit i na dalšího cestovatele. George W. Bush se s dvaceti vojáky zraněnými v Iráku a Afghánistánu vydal na 100 kilometrovou jízdu na kole skrze Palo Duro Canyon State Park. Jejich dobrodružství můžete sledovat na webu Warrior 100 K Ride. :)

Rozhovor dne

Dnes u mě vítězí rozhovor s ministrem Kalouskem ohledně finančních kontrol na Ústavním soudu.

Ochutnávka (u předsedy ÚS takový přístup zamrzí):

Proč jste výsledky kontroly na Ústavním soudu zrušil?

Už během kontroly se na mě obrátil pan předseda Rychetský s tím, že kontrola není v souladu s ústavou a že by mohla zasáhnout do nezávislosti soudu. Já jsem se s tímhle názorem neodvážil polemizovat. Pan předseda mi pak psal znovu po skončení kontroly. A velmi nutně by vznikla okamžitě veřejná spekulace, zda to celé nebylo účelové, jestli výkonná moc nedělá nezákonný nátlak na Ústavní soud a jestli nechceme ochromit činnost Ústavního soudu. Protože když by musel zaplatit penále, neměl by pak na svoji nezávislou činnost.

Jiný Georgetown

Americký právník během studií nemusel absolvovat žádný kurz o mezinárodním právu, na Georgetown Law je povinný jen 1 kredit, a to v podobě týdenní bojové hry jménem Week One, která čeká na prváky hned po prvním semestru. Jde o komplexní simulaci soudního jednání před ESLP a rozhodování americké vlády. Jakožto Global Teaching Fellow na Georgetown Law jsem mohl celý proces sledovat velmi zblízka.

Více na Jiném právu.

Příkopy mezi Židy se v Izraeli prohlubují - Interview s Tomem Segevem

Rozhovor s izraelským historikem Tomem Segevem o arabském jaru, proč může premiér Netanjahu říct „Moji lidé mě mají rádi“ či třeba o tom, jaké nebezpečí přináší stávající ministr zahraničí Avigdor Lieberman pro budoucnost izraelské demokracie.

 

Vyšlo v MFDnes-Kavárna, 14. 4. 2012

 

V České republice, konkrétně v nakladatelství Paseka, mu v dohledné době vyjde objemná monografie o proslulém lovci nacistů Šimonu Wiensenthalovi. Tom Segev (1945) patří mezi nejznámější izraelské dějepisce. Řazen bývá k takzvaným novým historikům. Ti začali v osmdesátých letech svým způsobem přepisovat dosavadní izraelské dějiny. Na jejich hlavu se tak snesla řada chvály i kritiky. Segev debutoval roku 1984 knihou nazvanou 1949: První Izraelci. Jeho publikace Sedmý milión: Izraelci a holocaust (2000) či Jedna Palestina, kompletní: Židé a Arabové pod britským mandátem (rovněž 2000) se staly ve svém odvětví světovými bestsellery.

 

Jak nahlížíte změny v arabském světě, jimž se začalo říkat arabské jaro – spíš pozitivně, nebo jste k arabskému jaru skeptický?

Spíše to druhé, protože to, co vidíme nyní, to již není žádné „arabské jaro“. Víceméně se ztotožňuji s hlavní názorovou linií: „Kde je jaro? Kde je demokracie?“. Možná v Tunisku, OK, ne však v Egyptě, Jemenu, Maroku. Možná opravdové jaro teprve přijde. Nemyslím si, že by nové arabské režimy vyvolávaly více sympatií než ty svržené – třeba takový egyptský maršál Tantáwí rozhodně není zásadně lepší než Mubarak. Mám obavu ze záměny jedné diktatury za druhou. Nazírám na arabské jaro z pohledu Izraelce, který vidí, že nové režimy nebudou Izraeli rozhodně nakloněny víc, než ty předešlé. Mubarak byl diktátor a ani v dalších okolních státech Izraele není situace o mnoho lepší, na druhou stranu jsme se naučili s těmito režimy žít. Ale je asi ještě brzy na hodnocení.

 

Co říkáte postoji izraelské vlády vůči arabskému jaru? Zachovala se prozřetelně, když změny v arabském světě nepodpořila a spoléhala na zavedený status quo v oblasti? Nemohla si svou podporou změnám více naklonit nové režimy a také prosté lidi v arabských zemích?

Nejlepší skutečně bylo dění nekomentovat - a čekat na to, co bude. Jinak izraelští politici obecně mluví až příliš často, ke všemu mají potřebu se vyjadřovat. Pro izraelskou diplomacii bylo arabské jaro těžkou zkouškou – nešlo prostě ihned ukázat Mubarakovi záda, neboť dlouho nebylo jasné, jestli bude zbaven moci. V arabském jaru je obtížné vystopovat hlavního vítěze a v blízkovýchodní politice platí, že byste měli podporovat vítěze. Kdo je ale skutečným vítězem arabského jara – Lid? Armáda? Islamisté?

 

Jak vidíte směřování izraelské demokracie? Posiluje, anebo ztrácí svůj demokratický duch? Mně třeba zaráží, že nedávno se dostaly do Knesetu k projednávání některé nepříliš demokratické návrhy zákonů omezující například činnost nevládních organizací.

Mám velké obavy o osud izraelské demokracie. Ne nadarmo se říká, že naším největším nepřítelem jsme my sami. Podle mě se dokonce jedná o větší nebezpečí, než které nám hrozí od Íránu, Hizballáhu a palestinských radikálních skupin. Mám za to, že demokratický duch u izraelské společnosti během uplynulých let silně poklesl. Izraelci se politicky velmi posunuli doprava. To je samo o sobě zcela legitimní, pokud se tak děje v rámci demokracie. Jenže některé ze zákonů, které jste nastínil, jsou již antidemokratické. Naštěstí řada z těchto kontroverzních návrhů nakonec Knesetem neprojde. Ale i tak se atmosféra v Izraeli v některých ohledech stává antidemokratickou a má spíše tendenci ke zhoršování. Izraelská demokracie je nyní daleko vratší, než tomu bylo třeba ještě před deseti lety.

Pokračování zde

Volby očima pozorovatelů

Vyšel nový Bulletin Centra pro lidská práva

V aktuálním čísle Bulletinu najdete dvě exkluzivní reportáže a spoustu dalších textů. Díky českým zástupkyním v Benátské komisi, Veronice Bílkové a Kateřině Šimáčkové, se můžete z první ruky dozvědět o činnosti této v odborných kruzích ceněné, ale veřejnosti neznámé instituci. Lukáš Hoder zase využil svého studia na renomované Georgetown University a vydal se na jednání Nejvyššího soudu USA v jednom z nejsledovanějších letošních případů.

Bulletin najdete zde.

Raději jaderný Írán, než preventivní válku

Většina hlasujících (75 %) v male anketě PM favorizuje spoléhat se na politiku odstrašování jaderného Íránu v případě, že se tato země definitivně vydá cestou militarizace svého jaderného program. Případný preventivní vojenský úder by většina hlasujících považovala za kontraproduktivní. Podle menšiny (15 %) hlasujících by byl preventivní vojenský úder nejméně špatné řešení, protože deterence nemusí fungovat (např. pro další proliferaci jaderných zbraní v regionu, atd.).

Zatím se zdá, že Írán směřuje k jaderné zbrani. Podle MAAE se loni na podzim připravoval na testy rozbušky pro jaderné zbraně a podle posledních zpráv už rozbušku nejspíš otestoval. USA mají díky drones celý Írán jak na dlani a Obamova administrativa se zřejmě cítí sebevědomě na to vědět dostatečně brzo, že konečné rozhodnutí získat bombu bylo učiněno. Má Obamova adminsitrativa nějakou jasnou "red line" nebo by na otázku ankety PM nakonec odpověděla stejně jako většina hlasujících?

Soutěž o nejlepší studentský odborný text

Časopis Global Politics ve spolupráci s portálem Sekuritaci.cz pod záštitou Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vyhlašují soutěž o nejlepší studentský odborný text. 

Autoři mohou volit témata z širokého spektra oblastí např. jaderné, energetické či kybernetické bezpečnosti; náboženského nebo politického extremismu; terorismu, mezinárodních konfliktů a z mnoha dalších dle vlastního výběru.

Soutěže se mohou účastnit studenti bakalářských a magisterských studijních programů.

Nejlepší práce budou oceněny finančními obnosy na nákup odborné literaturyv následujícím složení: 1. místo 2000 Kč, 2. místo 1500 Kč a 3. místo 1000 Kč, zároveň budou publikovány na stránkách časopisu Global Politics a portálu Sekuritaci.cz.

Práce musí splňovat formální a obsahové požadavky odborného textu. Délka textu by se měla pohybovat okolo 10 normostran (1 ns = 1800 znaků).

Své texty a pár informací o sobě posílejte do 30.dubna 2012 na emailovou adresu redakce@globalpolitics.cz; do předmětu nezapomeňte uvést „Soutěž GP“

Kvalita prací bude posuzována anonymním recenzním řízením. Případní zájemci o zpřístupnění hodnocení své práce nechť laskavě zašlou požadavek na emailovou adresu.