Rozhovor s Madeleine Albright

Obamova administrativa v současnosti spíše oslabuje vztahy mezi USA a střední Evropou a zdá se, že i v ČR, Polsku a dalších středoevropských zemích oslabují tzv. Atlantisté, tedy polici aktivně prosazující blízkou spolupráci s USA. Myslíte si, že jsou USA stále nepostradatelným národem i ve střední Evropě?

Děkuji za tuto otázku, protože já nesouhlasím s tím, jak jste ji položil. Amerika totiž neztrácí zájem o střední Evropu. Já už jsem to několikrát řekla a budu to vždy opakovat, že je zde nová situace. Když jsem byla v americké vládě v 90. letech, tak to byl začátek spolupráce a země střední Evropy vstupovaly do NATO jako nováčci. Ze začátku to byl problém a muselo se jednat o tom, co se vlastně stane se střední Evropou. Teď jste naši partneři a musíme pracovat společně na nových otázkách, jako je terorismus. Vůbec to není tak, že by USA ztrácely zájem o střední Evropu. Musíme pracovat dohromady.

Obamova administrativa se neustále snaží vylepšovat vazby se staronovým  ruským prezidentem Putinem. Myslíte si, že Obama trpí „zbožným přáním“ (wishful thinking), že by se Putin mohl změnit? Kritika politiky „zbožných přání“ Chamberlaina a Roosevelta je jedním z ústředních motivů vaší knihy Pražská zima.

Nemyslím si, že Obama trpí zbožnými přáními o Putinovi. Pravda je, že všichni musíme mít nějaké vztahy s Ruskem, jestli je to Medveděv, Putin nebo kdokoliv jiný. Prostě je důležité vědět, co si myslí a co budou dělat. Pro Ameriku je navíc důležité dohodnout se s Ruskem na omezování jaderných arzenálů obou zemí. To prezident Bush trpěl zbožnými přáními, když se díval do očí Putinovi a řekl, že mu může věřit.

Ve své knize „Tajná řeč broží“ představujete svoji sbírku šperků, ale i politické významy, které se za nimi skrývaly při vašich politických jednáních. Jakou brož byste si vzala pro jednání s íránským režimem o jeho jaderném programu?

Smích... To nevím, asi bych zase měla nějakého hada nebo něco. (Když M.A. jednala se Saddámem Husajnem, měla brož hada, protože k hadu ji režim dříve přirovnal. Pozn. autora.) Protože já si myslím, že hlavní problém je nejistota o tom, co vlastně Írán dělá.  Bylo by dobré mít křišťálovou kouli, aby člověk věděl, co si ten režim myslí a co ve skutečnosti dělá. Možná bych si vzala brož ve tvaru knihy, aby tomu člověk opravdu rozuměl. To je náš problém, ze nemáme dost informací.

Celý rozhovor vyšel pod názvem "Kdybych tak měla křišťálovou kouli" v sobotní Orientaci Lidových novin 9. června 2012. Na webu Lidovky.cz jsem rozhovor ani recenzi nenašel. 

Recenze na knihu Madeleine Albright "Prague Winter"

Projekt společnosti Post Bellum, který mapuje příběhy československých protifašistických a protikomunistických odbojářů nazvaný Paměť národa, ukazuje fascinující a často tragická svědectví Čechů a Slováků zkoušených událostmi  v bouřlivé střední Evropě za minulých režimů. V rozhovorech natočených s pamětníky se prolínají takřka detektivní zápletky, rodinné tragédie, odkazy na masarykovské tradice první republiky a nemožná rozhodnutí mezi špatným a ještě horším řešením. Všechny tyto prvky obsahuje i poslední kniha Madeleine Albrightové Pražská zima, která nedávno vyšla v USA, a která se na události okolo druhé světové války v Československu poutavě dívá jak osobním pohledem řady účastníků, tak i skrze perspektivu vysoké diplomacie a politiky.

Často se nestává, že by se mezi americkými bestselery dostaly paměti popisující české dějiny, osobní vzpomínky na Jana Masaryka a zásadní rozhodnutí Československých dějin 20 století. Madeleine Albrightová, bývalá ministryně zahraničí USA za vlády Billa Clintona, která z Československa dvakrát emigrovala se svými rodiči říká, že o historii své staré vlasti moc nevěděla, a že se až ve svých devětapadesáti letech dozvěděla o svých židovských kořenech a smrti pětadvaceti svých příbuzných v nacistických koncentrácích. Ve své knize tak hledá odpověď nejen na otázku, proč jí rodiče o jejích kořenech neřekli, ale i na to, proč k celé tragédii druhé světová války vlastně došlo.

Celá recenze vyšla pod názvem Zimy a jara Madeleine Albrightové v sobotní Orientaci Lidových novin 9. června 2012.

Kdo se stane českým soudcem u ESLP?

V aktuálním Bulletinu Centra pro lidská práva se podařilo Lubovi Majerčíkovi získat odpovědi na zvídavé otázky od všech tří kandidátů České republiky na post soudce u Evropského soudu pro lidská práva. Odpovědi naleznete v Bulletinu na stranách 3 až 6. Na základě vašich sympatií si můžete zatipovat v nové anketě, která se nachází napravo od tohoto článečku. 

Pár obrázků řekne víc než...

Poutavé fotostory oživuje Foreign Policy, pokochejte se:

Something's Rotten in Athens - varovné obrázky z aténských ulic
Remembering Tiananmen - historické i novější fotky
Egypt's Revolutionary Soul-Searching
Where Have All the Blue Helmets Gone? - včetně krásných starých fotek.

Eichengreen: Je potřeba dělat víc, než si myslíte

Ve Florencii se koná velká akce o EU s neobjevným názvem The State of the Union, které se účastní vysocí evropští představitelé, ale také akademici. Ekonom z UC Berkeley Barry Eichengreen se svou typickou elegancí sděluje dříve řečnícím "eurokratům", že jsou vedle ("připravil jsem si powerpointovou prezentaci, ale po tom, co jsem slyšel, tak ji nepoužiji"). Prý bude hůř, říká  Eichengreen, a ještě hůř, pokud evropští lídři budou konat to, co říkají, že budou konat. Doporučuji těch 10 minut krásně srozumitelné angličtině věnovat.

Ano, jsme zkorumpovaní

Zajímavý výzkum percepcí obyvatel států Evropské unie provedl Pew Reasearch Center, z jehož Pew Attitudes Global Project sem kopíruji několik grafů. 

V prvním se respondenti vyjadřovali o tom, nakolik příznivě vnímají jiné evropské země. Velmi vysoké mínění panuje o Němcích, u nás až překvapivých 80 % smýšlí o západních sousedech pozitivně, ale vysokou míru respektu předvádějí třeba také Francouzi (84 %). Jak se již vícekrát ukázalo, Češi mají rádi Brity. Naopak Řekové to u nás fest schytali, spolu s Němci o nich máme nejhorší mínění (jen 25 % Čechů se o Řecích vyjadřuje pozitivně). Na druhé straně, z tabulky vyplývá, že o Řecích si myslí něco dobrého jen Řekové...

Dotazovaní Češi si myslí, že v evropské ekonomické šlamastyce velmi dobře obstála Angela Merkelová (67 %), horší vysvědčení již mají pro Camerona ( 54 % - zde jsem trochu na pochybách, jestli vůbec obdobné procento tuší, o koho se jedná) a Sarkozyho (43 %). Nejhůře dopadl pro Čechy, stejně jako pro Poláky, jejich vlastní lídr. Výkony Petra Nečase se zamlouvají pouze čtvrtině ve výzkumu participujících Čechů. Jaký to rozdíl oproti Německu, kde Merkelovou s uznáním hodnotí plných 80 % respondentů. 

Alespoň v jedné kategorii jsme ale obstáli s vysokými čísly - plných 65 % českých respondentů se domnívá že ČR je nejzkorumpovanější zemí Unie. Obdobně nevalné mínění o sobě samých mají zejména státy jižního křídla (Itálie, Španělsko, již méně Řecko a mnohem méně Francie). Možná trochu překvapivě v tomto ohledu  nevidí problém u sebe samých Poláci. A Němci a Britové jsou zcela v klidu...

Charles na Georgetown Law

V březnu na Georgetown Law zavítal politický cirkus, během kterého se utkali například známí komentátoři z Washington Post Charles Krauthammer a E. J. Dionne Jr. Tématem byly samozřejmě prezidentské volby, reforma zdravotnictví před US Supreme Court a další témata. Došlo i na parádní bonmoty, když se mluvilo o ideologicky a osobnostně poněkud mdlém kandidátu Republikánů, kterého mnoho voličů GOP nemiluje. "Republicans fall in line, they don't fall in love." Nebo: "You date averybody else, but Romney is the guy your parents want to fix you with."

Dočkal jsem se i zajímavých předpovědí. Například, kdo bude viceprezidentským kandidátem Republikánů. Dle Krauthammera to bude Marco Rubio (o něm příště). Paul Ryan je taky velký kandidát, ale ten čeká na svoji šanci a dle Krauthammera bude v budoucnu prezidentem. A co prezidentské volby v roce 2016? Za Demokraty bude kandidovat Hillary Clinton a za Republikány skutečně ideologický Republikán. Strana se totiž za poslední roky posunula hodně do prava, takže Romney už není konzervativní kandidát jako před lety, ale výrazně umírněný, přestože své názory v podstatě nezměnil. Strana se změnila. Za čtyři roky se nejspíš zakonzervuje ještě víc a už uspěje s prosazením skutečně konzervativního kandidáta, jakým byl před lety například Barry Goldwater. Krauthammer odhaduje, že to v roce 2016 bude mít pro GOP nicméně stejný výsledek, jako v roce 1964.

A ještě k Charlesovi. Vypadal poněkud unaveně, na podium nepřišel po svých, ale přisvištěl na vozíčku. Dle mého washingtonského zdroje se zranil při potápěni. Nuž, snad se dá ještě dohromady, nevypadal moc dobře.

Slovensko v žebříčku FP!

Slovenský zástupce se dostal do žebříčku časopisu Foreign Policy. Vystoupení Max Jason Mai patřilo podle FP mezi sedm nejhorších na letošních cenách Eurovize.

Pákistánská spojka

Americko-pákistánské vztahy v roce 2011 jako ze špionážního románu

Život v Pákistánu je určován třemi „A“ – Alláh, Armáda, Amerika. Muslimská země ovládaná střídavě generály nebo slabou civilní vládou si za dohledu tajných služeb žárlivě brání svoji suverenitu před muslimskými radikály a USA. Tak situaci popisuje David Ignatius, známý sloupkař deníku The Washington Post a úspěšný spisovatel špionážních románů, ve své poslední dobrodružné knize Krvavé peníze. A není daleko od pravdy. Lži, nedůvěra, ale také partnerství a nezbytnost spolupráce dlouhodobě určují složité vztahy mezi Pákistánem a USA. Rok 2011 byl však v tomto ohledu výbušnější než kterýkoliv předtím.

Je vlastně obtížné hovořit výhradně o americko-pákistánských vztazích, protože americká zahraniční politika jedná s Pákistánem do jisté míry „v balíku“ společně s Afghánistánem, kde USA již deset let vedou válku proti terorismu. Prezident Obama ostatně z tohoto důvodu zřídil funkci speciálního emisara pro AfPak. Pákistánu se USA jednoduše nevyhnou, ať už z hlediska zásobování svých jednotek v Afghánistánu, kontaktů na Tálibán přes pákistánskou tajnou službu ISI nebo kvůli zázemí afghánského Tálibánu v kmenových oblastech Pákistánu, tradiční to výhodě guerillové války.

Obě země jsou ostatně z hlediska Washingtonu podobné – řízeny slabou centrální vládou, zastupovány proamerickými lídry nepopulárními doma a navzájem propleteny sítěmi Tálibánu, Al-Káidy a tajných služeb. Přesto jsou vztahy USA s Pákistánem „speciální“ a  komplikovanější. Ať už vzhledem k vazbám obou zemí z dob Studené války, kdy USA využívaly Pákistán při své podpoře afghánských mudžahedínů v boji proti Sovětům, nebo z pohledu rizik spojených s jaderným arzenálem Pákistánu.

Jak jemně musí v tomto ohledu americká zahraniční politika našlapovat a jak se (ne)přátelství USA s Pákistánem vyvinulo v roce 2011 je možné dokreslit na bezpečnosti a způsobu správy pákistánských jaderných zbraní.

Jaderný kolotoč

Jak nedávno na stránkách magazínu The Atlantic popsal Jeffrey Goldberg, pákistánská doktrína bezpečnosti jaderných zbraní se soustřeďuje na jejich rozptýlení na asi patnácti místech po celé zemi. Tyto zbraně jsou údajně často přemísťovány z místa na místo, a to nejen kvůli údržbě, ale také aby se předešlo riziku jejich sledování a získání nepřítelem. A nepřítelem je zde nejen Indie nebo teroristé, ale i USA.

...

Celý můj text můžete najít na stránkách posledního vydání Euro Atlantic Quarterly nebo na webu EAQ (pro předplatilete). Nevím, jak na to editoři časopisu přišli, ale nabídli mi napsat něco o Pákistánu, o kterém jsem toho moc nevěděl. Byla to alespoň příležitost pákistánskou politiku probrat s jedním nejmenovaným pákistánským fulbrightistou z vážené politické rodiny z Karáčí. Text vyšel s několikaměsíčním zpoždění, mělo se jednat o hodnocení vztahů mezi USA a Pákistánem za rok 2011.

EUkrize

Pár kratochvilných článečků o EU - už podle nadpisů nás ale žádné kratochvíle nečekají... Aspoň velká jména za oceánem si to myslí:
Nouriel Roubini: Greece Must Exit
Daniel Kelemen: Europe's New Normal
Fareed Zakaria: Time to Say Danke
Paul Krugman: Apocalypse Fairly Soon
Barry Eichengreen: Is Europe on a Cross of Gold?