Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze
Co bylo v posledních několika letech dříve – teroristické útoky Hamásu, nebo izraelská „protiteroristická“ tvrdost? Tato otázka se může podobat známé hádance o slepici a vejci. Znám osobně řadu lidí kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že Izrael jedná v současných operacích v Gaze správně. Z jejich argumentace, která se stále nese v duchu nejrůznějších klišé, jsem ale již mírně unaven. Vždy si ale řeknu, dobrá, oni třeba neměli možnost zabývat se po patnáct let izraelsko-palestinským konfliktem a zažít ho na vlastní kůži. Daleko více mě však zaráží, když neadekvátní argumentaci používají i ti, kterých si jinak vážím, a kteří přece musí o konfliktu vědět daleko více, nebo na to mít své lidi, jako náš ministr zahraničí Schwarzenberg. Není přece možné považovat za legitimní protiteroristickou akci to, co provádí izraelská armáda a politikové (úmyslně nepoužívám označení „Izraelci“). Stačí se podívat na statistiky izraelské organizace B´Tselem – jedné z nejvěrohodnějších monitorujících lidská práva na palestinských územích – a dozvíme se disproporci, která je do očí bijící: Od počátku násilností v roce 2000 do dneška je poměr usmrcených na palestinské straně takřka pětinásobně větší než na straně izraelské. A stejná logika platí i pro současné násilí: ke kolektivnímu trestu je odsouzeno více než 1.5 miliónu obyvatel Gazy, kteří si svůj osud nevybrali sami. Více než 300 lidí jen do včerejška zaplatilo životem za to, že militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, není to nic jiného, než potvrzení toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.
Hnutí Hamás je produktem určité politiky a mj. i izraelské tiché podpory v 80. letech minulého století. Hamás vyznává násilí a to bude vždy jeden z hlavních argumentů proti němu. V mnoha věcech je Hamás odsouzeníhodný. Bohužel-bohudík má však i své kladné rysy, jako například sociální systém, který je jako jediný efektivně schopný pomoci Palestincům v Gaze. Kdyby izraelští politici chtěli, mohli obyvatelům Gazy dávno situaci ulehčit a Hamás tak oslabit.
Izrael se považuje za demokratickou zemi ochraňující lidská práva. Bohužel minulost mnohokrát ukázala, že Izrael dovede sice dobře ochraňovat lidská práva svých vlastních občanů, ale méně už práva lidí, kteří se nacházejí pod jeho okupací či přímou kontrolou. Přitom za jejich ochranu je Stát Izrael stejně tak zodpovědný na základě svých dobrovolných závazků – jako např. podepsání Haagských a Ženevských konvencí.
Byly popsány tuny papíru a bylo na nespočtu příkladů prokázáno, že izraelsko-palestinský konflikt není žádným černobílým střetnutím dobra se zlem. Přiznali to koneckonců sami izraelští otcové-zakladatelé, jako byl Ben Gurion a částečně i Žabotinský. Ti považovali odpor Arabů vůči sionistickým aktivitám za přirozený. Sebekritiku v určité části života pocítili nejen lidé jako Arafat a řada důležitých palestinských osobností, ale třeba i Dajan, Rabin a Barak. Ten poslední je jedním z hlavních architektů současné ofenzívy. Přitom dobře ví, jaké je to být v kůži Palestince, neboť v roce 1999 prohlásil, že „kdyby se narodil Palestincem, stal by se členem teroristické organizace“. Asi na svá slova zapomněl, koneckonců jako to dělají politici v jiných částech světa.
Je smutné, že izraelská operace slouží i jako druh volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „tvrďáci“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.
Příspěvky
