Uznání Kosova - sakramentsky nešťastný krok

Stalo se, co jsem, věren svému skepticismu ohledně odvahy českých politických elit (od 17. století to nestojí za nic, a to jsem ještě shovívavý…), čekal. Vláda „svěžiho vanka Topolanka“ uznala samostatné Kosovo. Jindy svým euroskepticismem či eurorealismem či čím to se prsící voždi ódéesky se tentokrát při vysvětlování svých postojů zaklínali evropským příkladem, že by jeden nevěřil.

Uznání Kosova je velký průser, a to z celé řady důvodů. Na každodenních životech českých občanů se díky tomu samozřejmě nic nezmění, možná budou mít jejich nezvedené děti jen ještě o něco lepší přístup k heroinu, jelikož se tu bude kosovskoalbánským narkomafiím zase o něco lépe dýchat. Z dlouhodobého (geo)politického hlediska je celá ta paráda špatně. Ačkoliv vláda ten akt neučinila nijak radostně, to je třeba jí přiznat, tak se knížepán, dříve netušený jestřáb Saša Vondra a další podepsali pod akt, který je v prvé řadě historickou zradou našeho letitého spojence.

Ač to spoustě lidí hlavně dík mediální masáži z 90. let nedochází, Srbsko je náš velmi osvědčený historický spojenec, který stál na straně našich tužeb a zájmů v obou světových válkách i v roce 1968. A že to Srbové budou vnímat jako zradu, záhy potvrdila slova srbského velvyslance u nás, který uvedl, že od nějakých Finsk a Holandsk, jejichž antisrbství je až směšné, to vcelku čekali, ale od Čechů je to bolí. A já dodávám, že oprávněně. Nikdy jsem s Klausem nesouhlasil více než dnes, kdy prohlásil, že se za vládu dík uznání Kosova stydí. Já se stydím také a to tak, že své omluvy rozesílám svojí pasrbštinou na srbské chaty nelitujíc svého na konci semestru drahocenného času.

Tuto etickou rovinu uznání Kosova považuji za nejzávažnější, poněvadž se nám tento zbabělý postoj může jednou škaredě vrátit a nadto jsme tím znevážili haldy srbských životů, které padly za české zájmy. Argumenty typu, že si to Srbsko za 90. léta zasloužilo, jsou hodna zaujatých nevzdělanců typu pana Urbana. Aniž bych jakkoliv obhajoval srbské válečné zločiny napáchané v bosenské válce, nemá to s kosovskou otázkou co dělat. A nadto zločiny chorvatských bojovníků a posléze i bosensko-muslimských jsou až příliš často a ochotně opomíjeny.

V Kosovu žádné válečné zločiny a etnické čistky neproběhly, ač to tlupy buď hloupých či ignorantských nebo zaplacených novinářů či „politiků“ a la Dvořák či všichni ti po Balkánu se potloukající finští političtí důchodci donekonečna omílají. Žádné masové hroby, žádná genocida. Probíhaly lokálně omezené násilnosti, a to na obou stranách, což ale neopravňovalo zásah NATO ani v nejmenším. Ten nelze považovat za nic jiného, než hojení špatného svědomí západních mocností z Bosny a vliv albánské lobby a poživačné politiky vládnoucí demokratické strany v USA. Nejsou žádná data, která by potvrzovala obvinění vznesená na srbskou stranu. Naopak stále více vyplývá na povrch, že nakonec bylo z celé té pardy více srbských než albánských obětí.

Uznání Kosova je neštěstí i z čistě racionálního hlediska. Přidali jsme se k zemím, které tímto aktem vypustili z láhve velmi nebezpečného pomyslného džina a kosovský precedens bude pohromou pro světovou stabilitu. Ačkoliv to teď tak nemusí vypadat (je to ostatně zatím stále čerstvé nóvum), střednědobě to světovou stabilitou otřese. A můj osobní typ je, že první se otřese Kavkaz. Nejnovější vývoj v gruzínsko ruských vztazích zatím moji (jinak vcelku starou) domněnku potvrzuje.

Argumenty práva na sebeurčení příliš neberu, jelikož albánský národ toto své právo realizuje existencí samostatné Albánie. A demografická mapa v regionu není důsledkem „čmrlikání“ kolonialistů či „gosudarů“ po mapě, ale disproporcemi v porodnosti.

Další nepěkností s uznáním Kosova související je samotná podoba toho úkazu zvaného samostatné Kosovo. V čele státu tam stojí figurky, které by měly spíše stát na oploceném dvorku haagské věznice za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebo v některém z evropských kriminálů sedět za obchod s lidmi, narkotiky či za nájemné vraždy. V Srbsku jsou Mladić s Karadžićem přes sympatie části veřejnosti psanci, v Kosovu jsou obdobné typy premiéry a jinými funkcionáři. Potvrzuje to dokonce i Carla del Ponte ve svých pamětech…I když zde si dovolím jízlivou poznámku – pročpak s tím železná dáma nepřišla v době, kdy byla ve funkci a lála pouze na srbskou vládu, že nečiní, co by si La Puttana, jak jí sprostě přezdívali italští mafiánští donové, přála…?

Kosovo je criminal state par excellence. Gigantická pračka peněz, obrovské překladiště afghánského heroinu, kradených aut, k prostituci zotročených žen. Fakt, že Evropa dopustila na svém kontinentu vznik takto zlotřilého státu, ačkoliv zodpovědným lidem je fakt, co je zač kosovskoalbánský organizovaný zločin, jednoznačně známý, znamená ve svém důsledku ten největší průšvih, který Evropa draze zaplatí.

Ze vzniku samostatného Kosova mi bylo na nic, z uznání tohoto aktu českou vládou je mi ještě mnohem hůř. Byť jsem to stejně čekal…čekal jsem aspoň, že vydrží ti naši zbabělí alibisté déle. A čistě osobně – je to poslední hřebíček do rakve mých sympatií ke knížeti pánu….