Lisabonské trampoty

Minulý týden jsem se vrátil z poreferendového Irska pln dojmů, načtených článků z tamních novin a s pár megabajty fotografií k tématu. Doufám, že se mi do odletu do Barcelony podaří realizovat mé plány a publikovat na blogu sérii článků k irskému referendu (kampaň, zájmové skupiny a Lisabonská smlouva, důvody NE) a k dalšímu průběhu ratifikace. K obsahu Lisabonu se nijak extra zmiňovat nebudu.

Česká reakce na irské zamítnutí představovala v Evropské unii anomálii. Žádný jiný stát nevystoupil bryskně se silnými prohlášeními typu Lisabonská smlouva je mrtvá, jak nejednou zaznělo od našich představitelů. Mimochodem, ti co nyní nejhlasitěji křičeli, že Lisabon je mrtev, to samé říkali i po referendech ve Francii a Nizozemí před třemi lety v případě "ústavní smouvy". A ti samí lidé nyní tvrdili, že Lisabon je jen lehce převlečená euroústava, popřípadě, že v Lisabonu je 90 % z euroústavy. Čímž si vlastně vyvrátili svá předchozí halasná vyhlášení o Euroústavě "Six Feet Under". Stejným způsobem jako je nemrtvá euroústava, může nezemřít i Lisabon. I když já osobně bych dal chvíli Evropě odpočinek, ať v klidu stráví rozšíření, nové výzvy a zapřemýšlí nad prioritami pro budoucnost. Plně souhlasím s profesorem Fialou, že Evropské unii chybí v posledních letech nezbytná součást politického cyklu, a sice fáze evaluace. Změny smluv frčí tak rychle, že se nestíhá vyhodnotit, jak vlastně stávající systém funguje, a přitom se již opět mění.

Ale zpět k tuzemsku. V plné nahotě se opět odkryla bolestná nejednotnost české zahraniční politiky. Zatímco z ministerstva zahraničních věcí se ústy Karla Schwarzenberga ozývalo, že bychom měli bez ohledu na výsledek irského referenda Lisabonskou smlouvu ratifikovat do konce roku 2008, tedy do začátku našeho předsednictví, Mirek Topolánek a Alexandr Vondra hovořili o konci smlouvy. Hrad nezklamal a opět bez opodstatnění chrlil jiskry arogance a naduté přehlíživosti (za všechny vizte zde). Myslím, že spíš než mírný euroskepticismus, který prezentují Topolánek s Vondrou, Evropskou unii znejišťuje česká nepředvídatelnost a nejednotná reprezentace (MZV, vláda, premiér, prezident). Jaká tedy vlastně je naše zahraniční politika, když se její hlavní představitelé tak liší?

Pomalu se dostávám k jádru věci. Vypůjčím si od B. Dančáka koncept akomodační pozice, abych ukázal, jak ČR přistupuje k členství v EU. Zařadit se mezi ostatní, v tichosti využívat výhod z členství v mezinárodní organizaci, ale nevystupovat jakkoliv iniciativně či proaktivně, zbavovat se co nejvíce odpovědnosti. Nádherný příklad poskytla ratifikace ústavní smlouvy, ČR otálela tak dlouho, až celá záležitost vyhnila sama. Obdobně Lisabon - než se zhostit odpovědnosti a rozhodnout, provedeme (domnělý! - jak ukáži dále) outsourcing odpovědnosti a posouzení hodíme na Ústavní soud. Řekněme, že takovým přístupem nejsem úplně nadšený, ale na druhé straně, nevadí mi nejvíce.

Co považuji na českém procesu ratifikace Lisabonu za nejslabší, je celkový styl a přístup vlády k tak důležitému dokumentu. Nikde jsem nezaznamenal jasně definovaný souhrn požadavků, se kterými do vyjednávání jdeme. Od vládních činitelů slyším alibistickou kritiku vybraných pasáží Lisabonu, proč se je ale nepokusili změnit, když byla šance? Jak tvrdí senátoři ODS - hlavní problém Lisabonu představuje Charta základních práv. Proč tedy jako Poláci a Britové nemáme výjimku? Proč jsme se prezentovali pouze Deklarací, která v postatě jen opakuje, co se píše v samotné Chartě? Přitom v prostředí schvalování mezinárodních smluv, kde funguje právo veta, mají všechny státy hodně pák, jak dosáhnout svých rozumných požadavků. Proč tedy senátoři strany, která měla hlavní roli při sjednávání Lisabonu (ve vozbě premiéra Topolánka, vicepremiéra pro evropské záležitosti Vondry a šerpy Zahradila se Schwarzenberg poněkud ztrácel) dominantní roli, netlačili na své spolustraníky a nestanovili jim jasné požadavky, jež mají prosazovat? Skutečně nechápu postoj, kdy vyjednáme smlouvu, naši představitelé ji podepíší a samotní vyjednávači se poté nepokrytě radují, když ji Irové v referendu neschválí a rychle volají, že smlouva je mrtvá. Tohle pokládám za velmi falešné hrdinství; kde byli naši hrdinové, když se vyjednávalo?? A tedy, když se měli projevovat a prosazovat naše (byť velmi umně skryté) preference?

Pokusím se v krátkosti nastínit varianty příčin tohoto neuspokojivého stavu. Neměl jsem pocit, že bychom kromě bagatelního požadavku oboustranné flexibility (možnost převodu pravomocí nejen z národní úrovně na nadnárodní, ale i zpět) něco výrazně úspěšně vyjednali. Něco, co by hlavní vyjednávací síla - ODS - nyní nekritizovala. Napadají mě tři vysvětlení - 1) žádné dlouhodobé preference nemáme, jednáme ad hoc a tvoříme ad hoc koalice, zištně kličkujeme; 2) naše preference nikdo nesdílí, proto jsou ti, co především smlouvu vyjednávali, tak nespokojení (velmi nepravděpodobné); 3) snad i nějaké preference máme, ale neumíme vyjednávat. Jako životaschopný se mi jeví mix variant 1) a 3). Nechtěli jsme dát Chartě právní závaznost? Mohli jsme se přece spojit s Velkou Británií, Polskem a Irskem, které mají též k Chartě výhrady, a podporovat třeba "pouze" přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Kritizujeme ztrátu komisaře nebo konec rotujícího předsednictví? Ale to nejsme sami! Vadí nám mírná ztráta váhy našeho hlasu v Radě? Proč jsme nekontaktovali asi 16 dalších zemí, které postihlo to samé? Kritika Lisabonu z úst jejích vyjednávačů je do značné míry i kritikou jejich vyjednávacích schopností.

Na závěr rád dovysvětlím "alibi" s Ústavním soudem, které si senátoři zřejmě chtějí udělat. (Jen na okraj, jsem upřímně rád, že nám Lisabon spinká přes ulici, protože bych nechtěl vidět ty zmatky, co by ratifikaci provázely, kdybychom nezískali drahocenný čas). Přece i kdyby Ústavní soud vyřknul, že Lisabon není v souladu s Ústavou, tak by se ČR měla snažit o ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou podepsala! Čili stejně jako to již několikrát udělaly například Německo či Francie, změnit kvůli vývoji evropské integrace ústavu. To by asi pánové senátoři teprve koukali, co způsobili! Jinak řečeno - rozhodnutí Ústavního soudu není rozhodnutím o (ne)ratifikaci Lisabonu, ale o souladu smlouvy s ústavou. Přestože Ústavní soud řekne, že Lisabon je v souladu s Ústavou, tak jej mohou senátoři odmítnout. A naopak - když ÚS neshledá Lisabon v souladu, tak se může změnit Ústava, aby v souladu byla, a následně se Lisabon ratifikuje.

Ty, které můj noční román přečetly až do konce, vyzývám, aby využily možnosti diskutovat.