Oldřich Krpec: „Velká politika“ a masová demokracie – český radar

Radar umístěný na českém území měl spolu s polskými interceptory chránit před střelami zlobivých států (Írán) či náhodně nebo neautorizovaně odpálenými střelami (chyby, chaos, terorizmus). Do omrzení politici a experti podporující radar opakovali, že zařízení nemá být namířeno proti Rusku. A co víc, proti Rusku jej prý není možné vůbec smysluplně využít, respektive – vzhledem k pouhým deseti protiraketovým střelám – nemůže tento systém nikdo vážně považovat za riziko pro odstrašující potenciál tisíců ruských střel. Neexistoval proto podle proponentů radaru žádný důvod pro znepokojení Ruska, natož pro znepokojení těch, kdo se ruské reakce obávali.
Poté, co americká administrativa přehodnotila politiku a rozhodla se budování tohoto systému protiraketové obrany přerušit, se argumentace českých stoupenců radaru podivuhodně změnila. Americká politika Čechy najednou nechává nechráněné před promyšlenou a cílevědomou Ruskou velmocenskou politikou. Před cílenou politikou – tedy nikoli před nehodami jako je náhodné odpálení či ztráta kontroly nad střelou. Argument americké strany, že riziko útoku zlých států je malé, systém je nevyzkoušený a existují plnohodnotné alternativy je považován za účelový. Cílem celé operace, přece a „každý to jaksi měl pochopit“, bylo vymezení odpovídajících hranic ruské politice.
A máme zde opět další kolo tance státníků, kteří okouzleni „velkou politikou“, chovají se v prostředí „obyčejné“ demokracie naprosto neohrabaně. Nehledět na názory běžných voličů a vizionářsky konat ve jménu vyšších a dlouhodobých cílů je určitě lákavé. Trapas je to však tehdy, pokud se ono vznešené jednání obrací přímo proti oněm „velkým cílům“.
Předpokládejme, že bylo záměrem stoupenců radaru v Česku posílení transatlantické spolupráce nebo vylepšení vnímání americké zahraniční politiky českou veřejností. Dovolím si několik stručných poznámek k postupu a výsledkům. Za prvé, pokud zpravodajská zpráva zdůrazňuje bezpečnostní hrozby je důvěryhodná a má se stát podkladem pro okamžité jednání – pokud je relativizuje, je politicky podjatá a účelová. Za druhé, pokud veřejnost nesouhlasí se zahraničně politickou linií jedné americké administrativy (G. W. Bush), jde o neschopnost proniknout k podstatě věci. Pokud se naopak veřejnosti politická linie jiné americké administrativy líbí (B. Obama), jde o naivní okouzlení lacinými triky.
Ale hlavně, jak taková politika prospěla transatlantické vazbě? Proti radaru se vyslovovali ti, které dráždila „agresivní mocenská politika USA“. Stoupenci radaru je přesvědčovali, že za takovou je americká politika považována neprávem. Když se politika USA mění a tato změna je pozitivně přijímána, je označována za nezodpovědnou a chybnou. Ti kdo tolik míní pečovat o dobrý zvuk USA v ČR tak dnes sami jméno Spojených států poškozují. A to paradoxně v době, kdy je Spojeným státům česká veřejnost nakloněna, a to platí jisté míry i pro odpůrce radaru.
Komu tedy „atlantická“ politika českých elit sloužila? Vztahům se Spojenými státy? Proč tedy není interpretováno rozhodnutí USA jako rozumné, postavené na důsledné analýze skutečných hrozeb, upřednostňující efektivní formu ochrany před reálnými riziky, a to prostřednictvím adekvátních prostředků, které zároveň minimalizují vedlejší politické účinky?

Oldřich Krpec působí jako ředitel Mezinárodního politologického ústavu a odborný asistent KMVES FSS MU (Tedy na stejném pracovišti jako dr. Suchý. Pro úplnost a pro diskutující: jeho názor nevyjadřuje "oficiální" přesvědčení ani jedné z insttitucí, je pouze osobním názorem autora. Pluralita názorů je u nás ctěna a podporována.).

Diskuze nad příspěvky P. Suchého a O. Krpce vítána!