(Para)Fráze dne

Unfortunately, Brussels and the ECB seem to believe that the eurozone is like “Hotel
California”: “you can check in anytime you like, but you can never leave”.

Nicolas. J. Firzli, Canadian European Economic Council

Politika a zahraniční politika

Tak trochu polovičatě reguji na výzvy ctihodného zakladatele blogu - místo plnocenného příspěvku si sem dovoluji umístit pár postřehů, které patrně včlením do publikace Česká zahraniční politika v roce 2009, která (stále doufám) vyjde do 28. června.Pochopitelně je to text už notně zastaralý, má skutečně reflektovat rok 2009 a my už spějeme v ústrety polovině roku 2010. Jakékoli komentáře vítány.
Tak tedy...:
Rok 2009 byl rokem českého předsednictví Radě EU, pádu vlády uprostřed jeho výkonu a následného politického vakua, v němž byla proti odporu prezidenta Klause dokončována ratifikace Lisabonské smlouvy. Kontext tvorby české zahraniční politiky (ČZP) se citelně zhoršil již v roce 2008 – zvýšila se iracionální politická polarizace ohledně některých zahraničněpolitických témat, prohloubila se patová situace mezi vládou a opozicí a tudíž zahraniční politika ztrácela sílu svého politického mandátu a v neposlední řadě se zvýraznily rozdíly mezi vládou a prezidentem. Zároveň však vlastní exekutivní výkon zahraniční politiky tímto kontextem příliš zasažen nebyl, neboť díky obecnému nezájmu politiků o zahraniční politiku je pouze zlomek agendy ovlivněn politickým zázemím. Rok 2009 bohužel potvrdil obavy, že kombinace výše zmíněných faktorů může mít zničující dopady i na vlastní tvorbu a výkon zahraniční politiky.
Patová politická situace, vyhrocená polarizace, nedostatek pochopení a zájmu o zahraniční politiku, díky čemuž si politici neuvědomují, co vše může být v sázce, neschopnost komunikace a především zoufalý nedostatek zodpovědnosti – to vše vyústilo k vyslovení nedůvěry vládě na konci března 2009. Tedy přesně v polovině výkonu českého předsednictví. I s nynějším odstupem je patrné, že tento krok jednoznačně poškodil Českou republiku. Malý nebo středně velký stát je úspěšný do té míry, do jaké se mu daří využívat svůj omezený potenciál. Pád vlády uprostřed předsednictví, které si přes počáteční skepsi klíčových evropských partnerů právě začínalo získávat důvěru okolí, znamenal promrhání valné části českého potenciálu – lidského, finančního i symbolického. Nemůže nikoho překvapit, že některé z vrcholů českého předsednictví (jako např. summit Východního partnerství), ale i běžné resortní rady či jiná setkání byla po pádu vlády zastoupena zahraničními partnery na citelně nižší úrovni, a že zahraniční mediální i politické hodnocení vyznělo v drtivé většině negativně. Mimo to zanechalo vyslovení nedůvěry v českém politickém prostředí těžko zhojitelné šrámy, které budou ještě dlouhou dobu vystupovat na povrch a působit problémy v již tak zjitřených politických poměrech. Na tomto skličujícím hodnocení nezmění nic fakt, že po administrativní stránce bylo předsednictví dobře zvládnuté, a že přechodná vláda Jana Fischera i premiér osobně dokončili předsednictví s nečekaným přehledem.
Poškození České republiky, které bylo zmíněno výše, ovšem nespočívá pouze v samotném aktu vyslovení nedůvěry vládě. Nakonec, vyslovení nedůvěry je výsostným aktem demokracie a výrazem jejího fungování, jakkoli nemohl tento krok přijít v méně vhodnou dobu a z méně pochopitelných pohnutek. Pád vlády totiž uvrhl českou politiku, včetně té zahraniční, do zmrtvělého politického vakua bez jakékoli přímé politické zodpovědnosti. Teprve tento vývoj odhalil skutečnou děsivost rozsahu politické nedospělosti a nezodpovědnosti českého politického prostředí. Soustředíme-li se jen na zahraniční politiku: tváří v tvář proměňujícímu se mezinárodnímu prostředí v souvislosti s nástupem amerického prezidenta B. Obamy, včetně nového hledání rámce americko-evropských a americko-ruských vztahů, tváří v tvář sílící hospodářské krizi, v období zásadní rekonfigurace evropské politiky s ohledem na Lisabonskou smlouvu, za všech těchto okolností čeští politici dopustili vládnutí kabinetu bez jasného politického mandátu a sociální demokracie dokonce na podzim 2009 zrušila předčasné volby. Bylo by obtížné nalézt horší příklad upřednostnění krátkodobých politických zájmů před širší politickou zodpovědností.
Obecná popularita Fischerovy vlády, její odhodlání činit některé nepopulární kroky ani pozitivní hodnocení ze strany komentátorů nemohou zakrýt několik jednoznačně negativních skutečností. Zaprvé, vznik přechodného kabinetu a jeho nečekaně dlouhé vládnutí je následkem zoufale špatného politického prostředí v ČR. Za druhé, politické vakuum nutně vedlo k „udržovací“ zahraniční politice, bez schopnosti otevírat a diskutovat dlouhodobější otázky, pro něž je zapotřebí politického mandátu. Tento stav se pochopitelně nepříznivě odrážel i v očekávání a postojích zahraničněpolitických partnerů. Ale hlavně, za třetí, politický kontext působení Fischerovy otevírá otázky ohledně celkového rámce fungování a tvorby české zahraniční politiky jako jedné ze součástí politiky demokratického státu.
Často a právem zaznívá odsudek zbytnělé polarizované parlamentní a politické diskuse nad otázkami zahraniční politiky, nedostatku konsensuálního uvažování či alespoň pokusu o vedení dialogu. Druhá polovina roku 2009 ovšem jasně ukázala na druhý extrém – tvorba české zahraniční politiky se zcela soustředila do rukou exekutivy a to ještě spíše na úrovni resortních ministerstev než na úrovni kabinetu jako celku. Poslanecká sněmovna se ve druhé polovině roku 2009 stala platformou pro pouhé formální a technické stvrzování mezinárodních smluv, v politickém prostředí nebyly diskutovány žádné významné zahraničněpolitické otázky a exekutiva se na legislativu nepotřebovala nijak obracet. Sněmovna tak selhávala ve své roli artikulace politického zadání i ve své roli průběžné kontroly výkonné moci Tento jev byl umocněn tím, že jednotliví resortní ministři neměli poslanecký či senátorský mandát a většinou ani další politickou perspektivu. Tím došlo k jejich vyvázání z běžného politického rámce. Proto i neformální způsoby komunikace politických priorit v oblasti zahraniční politiky selhávaly.
Dalším negativním důsledkem politického ticha ve věcech zahraniční a evropské politiky byla odevzdanost politických stran (s výjimkou Zelených) vůči počínání prezidenta Václava Klause, který odmítal Lisabonskou smlouvu a vytrvale kladl nové podmínky před jejím podpisem. V tomto ohledu byl přístup premiéra Fischera obdivuhodný. Pozice V. Klause by však byla daleko obtížnější, pokud by prezidentovi čelila plnohodnotná, silná a politická vláda či alespoň silná a artikulovaná politická pozice parlamentních stran.
Z dlouhodobé perspektivy je patrně nejzávažnější, že nezájem i škodlivá polarizace jsou jen dvěma stranami téže mince. Obojí plyne ze dvou faktorů – nezájmu o zahraniční politiku a nezodpovědnosti. V prostředí nezájmu a nezodpovědnosti je snadné vyvolat polarizovanou iracionální diskusi, jejíž aktéři málokdy tuší o jak závažné problémy může jít a upřednostňují politický bezobsažný boj a krátkodobé politické zisky. Toho jsme byli svědky v období 2007 – březen 2009. Ze stejného prostředí ovšem může vyrůst patrně ještě fatálnější rezignace na snahu o tvorbu smysluplného politického zázemí pro zahraniční politiku a o kontrolu exekutivy, jejíž jednání může být vedeno vnitro-resortními a jinak netransparentními zájmy než obecnějším strategickým vhledem.
Pozitivněji pak druhá polovina roku 2009 vyznívala v tom smyslu, že v programové a názorové rovině snad docházelo k určitému sbližování mezi hlavními zahraničněpolitickými póly a jejich nositeli. Zatímco ODS po pádu vlády a po skončení předsednictví neopustila svůj předchozí Evropské unii příznivější kurz, ČSSD začala hledat nová transatlantická témata i vazby (které dříve zcela chyběly) a opouštěla i svou nevypočitatelnou rétoriku ohledně Ruska. Obecný nezájem politiků (a veřejnosti) o zahraniční a evropskou politiku se sice pravděpodobně nezmění, snad alespoň lekce z roku 2009 i nové mezinárodní výzvy přispějí ke kultivaci politického dialogu a větší zodpovědnosti vůči zahraniční a evropské politice.

Ladislav Vyhnánek: Lidská práva v programech politických stran

V květnovém bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci si vám dovolujeme přinést stručný přehled programů českých politických stran, resp. přehled těch částí programů, které se dotýkají lidskoprávní tématiky. Pouhé nahlédnutí do politického programu připravovaného pro jedny volby nám přirozeně neumožní činit nějaké dalekosáhlé závěry; na druhou stranu může zastopení (či absence) lidskoprávních témat v programech napovědět o tom, zda politické strany a potažmo voliči považují tato témata za podstatná či spíše okrajová.

Proč číst Freda Hallidaye?

Svou vzpomínku na nedávno zesnulého profesora Hallidaye přidává Miroslav Kalous.

Na blogu se již objevila zmínka o tom, že umřel Fred Halliday. Pro mě se stal v průběhu studií asi nejdůležitějším vzorem (v rovině analytické a v některých ohledech i morální), proto vznikl tento příspěvek, v němž se pro vás pokusím trochu osvětlit jeho dílo a jeho klady. Halliday nebyl muslim, ale jsem si jistý, že pokud náhodou přece jen existuje bůh a je to zrovna alláh, bohatě Hallidaye za jeho džihád slovem odmění (třeba společností několika černookých dam:).
Halliday tu již není, zůstala po něm ale celá řada knih a přehršel článků. Proč je číst? Protože Halliday:
1) byl jedním z nejlepších současných analytiků Blízkého východu: k tomu se vypracoval i pro pilné studium jazyků (ovládal perfektně arabštinu a perštinu), snahu potkat a vyzpovídat každého pokud možno významného politika (v přednášce na LSE z roku 2009 lituje, že vynechal Chomejního) a chuť v regionu cestovat a žít (strávil tam dlouhá léta a mj. si zatrekoval s gerilovými bojovníky v Ománu); současnou podobu Blízkého východu utvářejí podle něj dva procesy: 1. tisíciletý vývoj zdejších států a kultur a 2. interakce s moderním evropským ekonomickým a politickým systémem; viz The Middle East and the Politics of Differential Integration v Dodge, T. a Higgott, R.: Globalization and the Middle East (2002) nebo Hallidayovy starší knihy Iran: Dictatorship and Development (1978) a Arabia without Sultans (1975).
2) analyzuje mezinárodní politiku v kontextu mezinárodního i domácího dění: málokterá analýza mezinárodních vztahů/zahraniční politiky, vzniknuvší mimo akademii, se obejde bez přihlédnutí k tomu, co se děje uvnitř dotčených států; je mi (největší) záhadou, jak se mohl obor mezinárodních vztahů dostat do desítek let trvajícího stavu, v němž je naopak normou vnitřní vývoj pomíjet; s tím souvisí, že koncept státu je v oboru nehorázně primitivní; nikoli v přístupu Hallidaye, který do své mezinárodně-vztahařské analýzy zahrnuje sociální procesy: je to také (historický) sociolog (tzn. zajímá ho, co se děje ve společnosti, nejen na úrovni politických elit), a ukazuje tak cestu vpřed; viz The Middle East in International Relations (2005), Rethinking International Relations (1994) a Revolution and World Politics (1999).
3) při analýze praktikuje přinejmenším 5 následujících metodologických pravidel (popř. jeho slovy „skrytých premis“, k prvním třem se hlásí autor sám, poslední dvě dodávám já):

a. dává si pozor, aby nespadl do pasti „regionálního narcisismu“: Halliday byl především studentem Blízkého východu a odmítal teze o jeho výjimečnosti ve smyslu nesouměřitelnosti s ostatními oblastmi světa;
b. pokouší se o „pestrost analytického zaměření“: říká, že pokud studujeme určitou oblast, nebo obecněji problém, měli bychom si dávat pozor, abychom se nevěnovali jednomu (třeba i centrálnímu) aspektu a ten v posledku považovali za jediný skutečně relevantní;
c. přistupuje k analýze se skepticismem k úloze historie: přestože současné události mají hluboké historické kořeny, říká Halliday, historie sama o sobě nemůže vysvětlit současnost, naopak, každá generace musí přetvořit smysl a význam komunity, legitimity a třeba i nenávisti; současné síly využívají minulosti a lidé obecně (analytici obzvlášť) musí brát jejich výroky a nároky s rezervou;
d. Halliday nepropadá oborovému příklonu k mono-kauzálním vysvětlením: sociální realita je složitá a Halliday k ní podle toho přistupuje, mj. si všímá podmíněnosti (role strukturálního kontextu) stejně jako aktérství (role lidských rozhodnutí);
e. ví, co je to míra věcí (a v analýze pak míra jednotlivých faktorů): spousta analýz, ať už publicistických nebo akademických, se soustřeďuje na hledání příčin a vysvětlení, už si ale nedá tu práci s tím posoudit nakolik ta či ona příčina vysvětlované dění ovlivňuje – na rozdíl od Hallidaye.
Krom ostatních zmíněných knih viz Two Hours That Shook The World (2002).
4) jak už nutně vyplývá z výše uvedeného přístupu k historii, Halliday je bořitel mýtů: k této činnosti mu dala značný prostor jeho vlastní oblast studia, Blízký východ, ale Halliday si všímá i mýtu v globálním měřítku, podle jedné z jeho tezí globalizace přináší větší kontakt mezi lidmi a s ním také (paradoxně) větší neporozumění ; viz 100 Myths About the Middle East (2005), Islam and the Myth of Confrontation (2003) a The World at 2000 (2001).
5) je soustavný a systematický kritik poměrů, jehož kritika však neopouští mantinely reálného světa: zde se dostáváme na více subjektivní půdu a tenčí let, někdo by třeba nemusel přenést přes srdce, že Halliday byl v mládí marxista a dlouhá léta editoval New Left Review nebo že byl velkým proponentem feminismu; já (v ČR vytrvalý pravicový volič) to přenesu přes srdce snadno – pro Hallidaye je výchozím bodem člověk (nikoli teorie/ideologie), což mu umožňuje hodnotit události mezinárodní politiky ad hoc na základě humanistických kritérií, nikoli sledovat názor ideologického kmene; zároveň vám nenabídne zničující kritiku systému tam, kde nemůže přijít s lepší alternativou (což je přesně ten moment, v němž obvykle selhávají revoluční hnutí); viz rozhovor Hallidaye s Danny Postelem.
Nejen poslední bod ukazuje, že Halliday celý život přemýšlel, a proto také své názory měnil. To je jistě namáhavá činnost, ale při zaujímání analytických stejně jako normativních stanovisek činnost nezbytná. Někdy ke konci života měl Halliday sepsat tento aforismus: “At my funeral the one thing no one must ever say is that ‘Comrade Halliday never wavered, never changed his mind”’. Vyjadřuje prakticky totéž, co ke konci svého života vyjádřil jiný student historie, sociologie i mezinárodních vztahů a jeden z hlavních zdrojů inspirace pro Hallidayovo dílo, Raymond Aron: „„Snažil jsem se sloužit různým hodnotám za různých okolností a různými cestami. Mám pocit, že jsem zůstal věrný sám sobě, svým myšlenkám, své filosofii. Mít politické názory neznamená, že musíte už jednou provždy vyznávat tutéž ideologii.“ To může být nakonec největší a stále aktuální poselství, na které lze narazit při čtení Hallidaye.

Je čas na reformu české ústavy?

Spolupořadatelská ekipa IIPS ve složení Belko, Krpec, Schutz a Smekal se zúčastnila v úterý 18. května konference v pražské akademii CEVRO, kde přední čeští ústavní právníci a politologové rozebírali spolu s politiky možnosti změny české ústavy. Akce měla vhodný formát, odborníci vystupovali 10 minut, politikové jen polovinu a větší prostor se dostal na otázky z publika. Návrhy odborníků de facto kopírovali naši debatu při cestě vlakem - asi největší podporu má "německý" způsob konstruktivního odvolání vlády. Nejpřesvědčivěji na mě působili prof. Novák a doc. Kysela, který originálně (alespoň mezi vystupujícími) navrhnul posílení pozice vlády. Profesor Hendrych přihodil pár historek o vzniku ústavy a prof. Klíma mě moc nepřesvědčil nerozpracovaným ústavním zakotvením vyrovnaného rozpočtu. Všichni experti se shodli na nevhodnosti přímé volby prezidenta.
Politikové naopak hlas lidu hltají a takřka svorně vystupovali pro posílení přímých prvků v naší demokracii. Jen by mě zajímalo, kolik z těch, co v průzkumech podporují přímou volbu hlavy státu, by skutečně k volbě přišlo. Z hlediska způsobu prezentace na mě udělal nejlepší dojem "modrý pták" Marek Benda a zelený František Korbel. Na opačném spektru se ocitli Věci veřejné a Zemanovci. Lidovci a TOP09 tak nějak zapadli, mimo kategorie hodnotím vystoupení sociálního demokrata Jiřího Vyvadila, který vystupováním působil jako reinkarnace slavnějšího jmenovce, t.č. v čele strany. Arogantní, přezíravý, útočný, jako hlavní argument přednesl, že si tady můžete říkat co chcete, ale jste mimo realitu, protože se rozhoduje v Parlamentu, kde potřebujete většinu. Styl argumentace katastrofální - nevede se tedy debata o meritu věci, ale určující je, že návrh podal politický nepřítel, proto ho nepodpořím. Ale i tohle se hodí vidět a slyšet.

Ondřej Šlechta: České tajné služby

Problematika zpravodajské práce zůstávala doposud v českém prostředí až na výjimky stranou odborného zájmu. Přitom narůst mezinárodních hrozeb, privatizace bezpečnostního sektoru a samotný fakt, že žijeme v globalizovaném informačním věku, ukazuje, že zpravodajská práce se stává nejen existenční záležitostí z pohledu strategických zájmů států, ale i neopomenutelným prostředkem využitelným (minimálně z pohledu techniky práce s otevřenými zdroji) jak v akademickém prostředí, tak v byznysu. Více v Revue Politika.

Týden dal

Týden dal zejména Řecko a monumentální unijní intervenci pro boj s krizí, většina odkazů tedy nutně směřuje právě tímto směrem. Začínáme ovšem něčím zábavnějším.
Srovnání členských zemí OECD ukazuje, že nejvíce hodin za rok odpracují Jihokorejci, následováni Řeky (!) a Chilany. Následuje pětka zemí bývalého Ostbloku vedená Českou republikou. Nejméně hodin za rok tráví v práci Nizozemci, Noři a Němci. "Lenošní" Francouzi odmakají (?) o více než sto hodin ročně více než druhá část evropského integračního motoru.
Pokračovala pro-proti debata The Economist o fair trade (Bhagwati - Columbia vs Woods - Oxford).
Erik Voeten komentuje zvolení Libye do Rady OSN pro lidská práva. Ben S. Bernanke: The Economics of Happiness. Profesor ekonomie z Princetonu Uwe E. Reinhardt: Companies: What Are They Good For?. Petr Drulák: EU a národní zájmy. Míra Mareš napoví: Koho letos volit?
Další evropské vize: PROJECT EUROPE 2030. A report to the European Council by the Reflection Group on the Future of the EU 2030. Dvojtakt harvardského realisty S. Walta: Whither Europe (and NATO)? a The end of the world as we know it?

A slibované krizové okénko - Řecko, euro, Evropa, širší souvislosti pohledem znalých: pokud byste chtěli přečíst jen jeden článek o řecké krizi a jejích dopadech, pak doporučuji Nialla Fergusona z Harvardu: The End of the Euro.
Další harvardský machr Dani Rodrik tvrdí, že ze tří fenoménů - globalizace, demokracie, národní stát - mohou zároveň existovat jen dva.
Pěkně udělaná audio slideshow Financial Times: The EU rescue plan explained.
Robert Samuelson: The Welfare State's Death Spiral. Pesimista Nouriel Roubini: Return to the Abyss. Profesor z Berkeley Barry Eichengreen: Europe’s Historic Gamble. 2x informovaný Charlemagne: Financial fortress Europe a Europe's 750 billion euro bazooka. Na samý závěr pokračuje ve skeptickém tónu Richard Haass: Goodbye to Europe as a high-ranking power.

Stálo to za to?

Na druhém sympoziu o české zahraniční politice, které se konalo na MZV v Černínském paláci, jsme spolu s Helenou Bončkovou přednesli příspěvek na téma české výjimky z Listiny základních práv EU, jehož závěr si můžete přečíst níže. Kompletní verzi naleznete v budoucnu v publikaci, kterou chystá Michal Kořan.

Naše výhrady vůči české „výjimce“ a postupu jejího sjednávání se zakládají na vícerozměrném posouzení situace. Jednak konstatujeme, že ve skutečnosti se nejedná o výjimku v pravém slova smyslu. Dále poukazujeme na to, že hlavní problém, kterým prezident Klaus argumentoval – prolomení Benešových dekretů – „výjimka“ neřeší. Co více, není vůbec jisté, jestli česká výjimka začne platit. Jinými slovy, tvrdíme, že Česká republika si vyvzdorovala příslib velmi pochybného praktického významu. A jaká byla cena? „Výjimku“ jsme nezískali na rozdíl od Velké Británie a Polska v čelním střetu s ostatními státy při vyjednávání Lisabonské smlouvy, ale využili jsme téměř vyděračské taktiky, kdy jsme prosadili výjimku dodatečně, v situaci všeobecné únavy způsobené protahující se ratifikací, kdy si většina států hlavně přála již proces dokončit. Rovněž z hlediska vnitrostátního lze mít závažné připomínky k demokratičnosti a legitimitě procesu, protože prezident si příslib výjimky prosadil navzdory ústavními většinami schválené Lisabonské smlouvě. Nelze nikterak dovodit, že by parlament dal k ratifikaci s výjimkou souhlas. Nastalá situace, kdy přímo nevolený prezident nejenže brání vůli Parlamentu, ale dokonce ji mění bez jeho svolení a bez hlubší diskuze, nám přijde stěží přijatelná.
Vedle vnitřních nedostatků má celý „výjimkový proces“ samozřejmě i vnější přesahy. Ve vztazích se sousedy se zcela zbytečně otevřelo vyhasnuté téma a na úrovni Unie si budujeme nepěkné renomé státu, který zapleveluje agendu zbytečnostmi a k tomu nevyjednává přímo, ale různými úskoky bokem. Navíc, těžko se unijním partnerům orientuje v natolik rozštěpené politické scéně, kterou Česká republika v současnosti prezentuje.
Naší optikou musíme nutně odpovědět na dotaz, zda zachování obrazu prezidenta republiky jako bojovníka proti Lisabonské smlouvě stálo za všechna výše zmíněná negativa, záporně.
Bohužel, náš příspěvek nepřináší žádné světlo do další zajímavé otázky – věděl prezident republiky a jeho tým, že vyjednaná výjimka nemá takový charakter, jak se posléze prezentovalo ve sdělovacích prostředcích? Ani negativní, ani pozitivní odpověď nejsou příliš potěšující – volba mezi nedostatkem odbornosti vrchních pater české zahraniční politiky a vědomou mediální mlhou nepředstavuje právě povzbuzující alternativy. Vlastní prohlášení Václava Klause po říjnovém bruselském summitu spíše svědčí ve prospěch varianty přecenění významu české výjimky: „Neplatnost Listiny pro Českou republiku (sic!) nevede ke snížení úrovně sociálních jistot našich občanů. Platnost Listiny by úroveň svobod našich občanů naopak snižovala.“. Zhruba rok před tímto výrokem přitom Ústavní soud konstatoval: „V současné demokratické Evropě bylo dosaženo v obdobích po druhé světové válce a po pádu totalitních režimů počátkem devadesátých let minulého století mimořádné úrovně v ochraně lidských práv; Listina práv EU tento systém nijak neproblematizuje, ale naopak – v oblasti své působnosti – vhodně rozšiřuje, a jednotlivec, v jehož prospěch je celá struktura budována, z ní může jen profitovat.“ (Pl. ÚS 19/08, bod 198). Jinak řečeno, v České republice Ústavní soud říká X, Parlament v důsledku toho činí Y, jenže prezident říká non-X a koná non-Y.

S Koránem a samopalem za svobodu Evropy

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek.

Před více než deseti lety jsem se vydal do Francie na verdunské bojiště. Kromě stále patrných kontur měsíční krajiny, rozbombardovaných pevností a zbytků zákopů, z nichž na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků, mě zaujaly i zdejší hřbitovy. Na většině z nich jsou prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, která je zřejmě nejznámější připomínkou těchto jatek, je však i jiný hřbitov: tam jsou náhrobky popsány arabsky a nedaleko od něj se nachází pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině. O válečných osudech arabských a židovských vojáků jsem tehdy příliš nevěděl. Stejně tak o spojení muslimů či Arabů s druhou světovou válkou ke mně dolehlo jen několik informací, jako například že bosenští muslimové měli divizi SS a bojovali na straně Němců a že jeruzalémský muftí z předválečné Palestiny se stýkal během války s Hitlerem. Pokračování zde

Kompenzace informačního deficitu

Kvůli napráskanému programu jsem bohužel nemohl prezentovat svůj pravidelný přehled doporučeného čtiva, tož tak činím bez ladu a skladu s jistým zpožděním.
Bohužel musím začít tragickou zprávou o úmrtí profesora Freda Hallidaye (další nekrolog a Hallidayovy články zde). Měl jsem tu čest poznat muže s encyklopedickými znalostmi osobně, na uvítanou se mnou prohodil pár slov česky (kromě toho zvládal asi třicet dalších jazyků...). Jeho kniha 100 Myths about the Middle East je k dispozici u mě v kanceláři.
Hallidayovy přednášky, stejně jako stovky jiných, můžete sledovat na stránkách LSE, neuvěřitelný zdroj.
Vřele doporučuji: krátká vizualizace o tom, jak vypadal evropský letecký prostor, když je prosytil sopečný prach, vypovídá o mnohém.
Řeč Václava Klause na Humboldtově univerzitě - trochu promarněná příležitost, nic moc nového prezident neříká, za jeho vrchol na toto téma stále považuji vystoupení před ÚS. Doufám, že se ke kritice dostanu v průběhu týdne, proto jen krátce - celkově zajímavé, podnětné, bohužel s tradičními zesměšňujícími nálepkami a tentokrát i s logickými nesrovnalostmi.
Obtíže definování zločinu agrese v předvečer konference k Mezinárodnímu trestnímu soudu.
František Mikš: Krize české politiky a její skutečná příčina. Ban Ki-Moon o odzbrojení - nezáživné, jak jen to generální tajemník OSN umí. Vtipný Economist o současné mapě Evropy (ČR místo Belgie). Moderovaná debata o Fair Trade - pro a proti - Woods (Oxford) vs Bhagwati (Columbia). Kam se poděl Sarkozy? Studenti tráví studiem méně času než dřív. Krásný americký graf o vztahu ceny benzínu a počtu ujetých kilometrů. Vše, co jste chtěli vědět o televizorech v amerických domácnostech. Nejoblíbenější destinace pro imigraci. Sledování porn-tube a dopad na pornoprůmysl, ehm. Is There a “Moral Molecule”? Velmi zajímavý příspěvek o neuroekonomii, nepěkně zneužitelná záležitost (aneb budou nám v obchodech podávat oxytocin?). Nejrozšířenější jména v USA, takže za chvíli to máme i u nás, těším se třeba na Abigail Sobotkovou. Buruma: The Powerlessness of the Powerful. Zakaria: Why Pakistan keeps exporting jihad. The Web Doesn't Spread Freedom. George Friedman: The Global Crisis of Legitimacy. Joseph R. BIDEN Jr.: Advancing Europe’s Security. Francouzská obhajoba zákazu burky.
Tuna příspěvků k Řecku a euru: Economist, Charlemagne, P. Boone a S. Johnson, Krugman, Walt, Samuelson, Stiglitz, Rogoff; docela mě děsí, že to všechna velká jména vidí docela bledě...

Zahraniční politika českého státu na rozcestí

Má Česká republika zahraniční politiku? Podle některých odhadů se bilaterální vztahy ČR s mnoha evropskými zeměmi za poslední roky až z 80 procent přesunuly na úroveň Evropské unie nebo dalších mezinárodních organizací, kandidatura Česka do Rady bezpečnosti OSN ztroskotala podobně jako předsednictví Rady EU a programové prohlášení současné české vlády Jana Fischera na jakoukoliv konkrétnější proklamaci zahraniční politiky raději rezignuje zcela. Česká republika udržuje mezinárodní vazby na odborné a úřední úrovni, nominuje experty do poradních orgánů mezinárodních organizací a pečuje o dobré vztahy se sousedy, nicméně cílevědomé směřování zahraniční politiky prakticky neexistuje. Jaký může být ostatně stav zahraniční politiky státu, jehož přední odborníci na mezinárodní vztahy píší politické pamflety vyzývající k nenásilné revoluci proti celému politickému systému (Petr Drulák) nebo si nad stavem zahraniční politiky alespoň výrazně zoufají (Michal Kořan)? Česká republika je již řadu let řádným členem EU a NATO a nový stmelující cíl společného snažení, který by nahradil „cestu zpět do Evropy", doposud nedokázala najít. V otázce nalezení dlouhodobé podoby zahraniční politiky Češí stojí na rozcestí... Více na Revue Politika.