Politika a zahraniční politika

Tak trochu polovičatě reguji na výzvy ctihodného zakladatele blogu - místo plnocenného příspěvku si sem dovoluji umístit pár postřehů, které patrně včlením do publikace Česká zahraniční politika v roce 2009, která (stále doufám) vyjde do 28. června.Pochopitelně je to text už notně zastaralý, má skutečně reflektovat rok 2009 a my už spějeme v ústrety polovině roku 2010. Jakékoli komentáře vítány.
Tak tedy...:
Rok 2009 byl rokem českého předsednictví Radě EU, pádu vlády uprostřed jeho výkonu a následného politického vakua, v němž byla proti odporu prezidenta Klause dokončována ratifikace Lisabonské smlouvy. Kontext tvorby české zahraniční politiky (ČZP) se citelně zhoršil již v roce 2008 – zvýšila se iracionální politická polarizace ohledně některých zahraničněpolitických témat, prohloubila se patová situace mezi vládou a opozicí a tudíž zahraniční politika ztrácela sílu svého politického mandátu a v neposlední řadě se zvýraznily rozdíly mezi vládou a prezidentem. Zároveň však vlastní exekutivní výkon zahraniční politiky tímto kontextem příliš zasažen nebyl, neboť díky obecnému nezájmu politiků o zahraniční politiku je pouze zlomek agendy ovlivněn politickým zázemím. Rok 2009 bohužel potvrdil obavy, že kombinace výše zmíněných faktorů může mít zničující dopady i na vlastní tvorbu a výkon zahraniční politiky.
Patová politická situace, vyhrocená polarizace, nedostatek pochopení a zájmu o zahraniční politiku, díky čemuž si politici neuvědomují, co vše může být v sázce, neschopnost komunikace a především zoufalý nedostatek zodpovědnosti – to vše vyústilo k vyslovení nedůvěry vládě na konci března 2009. Tedy přesně v polovině výkonu českého předsednictví. I s nynějším odstupem je patrné, že tento krok jednoznačně poškodil Českou republiku. Malý nebo středně velký stát je úspěšný do té míry, do jaké se mu daří využívat svůj omezený potenciál. Pád vlády uprostřed předsednictví, které si přes počáteční skepsi klíčových evropských partnerů právě začínalo získávat důvěru okolí, znamenal promrhání valné části českého potenciálu – lidského, finančního i symbolického. Nemůže nikoho překvapit, že některé z vrcholů českého předsednictví (jako např. summit Východního partnerství), ale i běžné resortní rady či jiná setkání byla po pádu vlády zastoupena zahraničními partnery na citelně nižší úrovni, a že zahraniční mediální i politické hodnocení vyznělo v drtivé většině negativně. Mimo to zanechalo vyslovení nedůvěry v českém politickém prostředí těžko zhojitelné šrámy, které budou ještě dlouhou dobu vystupovat na povrch a působit problémy v již tak zjitřených politických poměrech. Na tomto skličujícím hodnocení nezmění nic fakt, že po administrativní stránce bylo předsednictví dobře zvládnuté, a že přechodná vláda Jana Fischera i premiér osobně dokončili předsednictví s nečekaným přehledem.
Poškození České republiky, které bylo zmíněno výše, ovšem nespočívá pouze v samotném aktu vyslovení nedůvěry vládě. Nakonec, vyslovení nedůvěry je výsostným aktem demokracie a výrazem jejího fungování, jakkoli nemohl tento krok přijít v méně vhodnou dobu a z méně pochopitelných pohnutek. Pád vlády totiž uvrhl českou politiku, včetně té zahraniční, do zmrtvělého politického vakua bez jakékoli přímé politické zodpovědnosti. Teprve tento vývoj odhalil skutečnou děsivost rozsahu politické nedospělosti a nezodpovědnosti českého politického prostředí. Soustředíme-li se jen na zahraniční politiku: tváří v tvář proměňujícímu se mezinárodnímu prostředí v souvislosti s nástupem amerického prezidenta B. Obamy, včetně nového hledání rámce americko-evropských a americko-ruských vztahů, tváří v tvář sílící hospodářské krizi, v období zásadní rekonfigurace evropské politiky s ohledem na Lisabonskou smlouvu, za všech těchto okolností čeští politici dopustili vládnutí kabinetu bez jasného politického mandátu a sociální demokracie dokonce na podzim 2009 zrušila předčasné volby. Bylo by obtížné nalézt horší příklad upřednostnění krátkodobých politických zájmů před širší politickou zodpovědností.
Obecná popularita Fischerovy vlády, její odhodlání činit některé nepopulární kroky ani pozitivní hodnocení ze strany komentátorů nemohou zakrýt několik jednoznačně negativních skutečností. Zaprvé, vznik přechodného kabinetu a jeho nečekaně dlouhé vládnutí je následkem zoufale špatného politického prostředí v ČR. Za druhé, politické vakuum nutně vedlo k „udržovací“ zahraniční politice, bez schopnosti otevírat a diskutovat dlouhodobější otázky, pro něž je zapotřebí politického mandátu. Tento stav se pochopitelně nepříznivě odrážel i v očekávání a postojích zahraničněpolitických partnerů. Ale hlavně, za třetí, politický kontext působení Fischerovy otevírá otázky ohledně celkového rámce fungování a tvorby české zahraniční politiky jako jedné ze součástí politiky demokratického státu.
Často a právem zaznívá odsudek zbytnělé polarizované parlamentní a politické diskuse nad otázkami zahraniční politiky, nedostatku konsensuálního uvažování či alespoň pokusu o vedení dialogu. Druhá polovina roku 2009 ovšem jasně ukázala na druhý extrém – tvorba české zahraniční politiky se zcela soustředila do rukou exekutivy a to ještě spíše na úrovni resortních ministerstev než na úrovni kabinetu jako celku. Poslanecká sněmovna se ve druhé polovině roku 2009 stala platformou pro pouhé formální a technické stvrzování mezinárodních smluv, v politickém prostředí nebyly diskutovány žádné významné zahraničněpolitické otázky a exekutiva se na legislativu nepotřebovala nijak obracet. Sněmovna tak selhávala ve své roli artikulace politického zadání i ve své roli průběžné kontroly výkonné moci Tento jev byl umocněn tím, že jednotliví resortní ministři neměli poslanecký či senátorský mandát a většinou ani další politickou perspektivu. Tím došlo k jejich vyvázání z běžného politického rámce. Proto i neformální způsoby komunikace politických priorit v oblasti zahraniční politiky selhávaly.
Dalším negativním důsledkem politického ticha ve věcech zahraniční a evropské politiky byla odevzdanost politických stran (s výjimkou Zelených) vůči počínání prezidenta Václava Klause, který odmítal Lisabonskou smlouvu a vytrvale kladl nové podmínky před jejím podpisem. V tomto ohledu byl přístup premiéra Fischera obdivuhodný. Pozice V. Klause by však byla daleko obtížnější, pokud by prezidentovi čelila plnohodnotná, silná a politická vláda či alespoň silná a artikulovaná politická pozice parlamentních stran.
Z dlouhodobé perspektivy je patrně nejzávažnější, že nezájem i škodlivá polarizace jsou jen dvěma stranami téže mince. Obojí plyne ze dvou faktorů – nezájmu o zahraniční politiku a nezodpovědnosti. V prostředí nezájmu a nezodpovědnosti je snadné vyvolat polarizovanou iracionální diskusi, jejíž aktéři málokdy tuší o jak závažné problémy může jít a upřednostňují politický bezobsažný boj a krátkodobé politické zisky. Toho jsme byli svědky v období 2007 – březen 2009. Ze stejného prostředí ovšem může vyrůst patrně ještě fatálnější rezignace na snahu o tvorbu smysluplného politického zázemí pro zahraniční politiku a o kontrolu exekutivy, jejíž jednání může být vedeno vnitro-resortními a jinak netransparentními zájmy než obecnějším strategickým vhledem.
Pozitivněji pak druhá polovina roku 2009 vyznívala v tom smyslu, že v programové a názorové rovině snad docházelo k určitému sbližování mezi hlavními zahraničněpolitickými póly a jejich nositeli. Zatímco ODS po pádu vlády a po skončení předsednictví neopustila svůj předchozí Evropské unii příznivější kurz, ČSSD začala hledat nová transatlantická témata i vazby (které dříve zcela chyběly) a opouštěla i svou nevypočitatelnou rétoriku ohledně Ruska. Obecný nezájem politiků (a veřejnosti) o zahraniční a evropskou politiku se sice pravděpodobně nezmění, snad alespoň lekce z roku 2009 i nové mezinárodní výzvy přispějí ke kultivaci politického dialogu a větší zodpovědnosti vůči zahraniční a evropské politice.