Tento příspěvek se bohužel ponese v negativním duchu. Předně, musel jsem zamáčknout slzu při zprávě, že nepostradatelný zdroj všech zájemců o evropskou integraci David Rennie končí autorství v rubrice Charlemagne. Snad mu jeho nástupce dosáhne alespoň po kolena. Drobnou útěchou budiž skutečnost, že syn bývalého ředitele MI6 přesídlil v rámci týdeníku The Economist do sekce Bagehot.
Po vzoru Brada De Longa si povzdechnu: Why oh why can't we have a better press corps? Jak jsem upozorňoval vícekrát, z deníků čtu Hospodářské noviny, prakticky celé, a každý den mě dokáže pozdvihnout obočí množství chyb, které po sobě korektoři zanechají. Ne že by se to v mých článcích na blogu či jinde chybami nehemžilo, ale u jediného seriózního českého listu očekávám, že si tuto stránku pohlídá lépe. Takže - ve včerejším portrétu nového polského prezidenta (Prezident Bronislaw Komorowski), který se jeví býti hlavním článkem celého středečního vydání, se dočteme: "Gregorz Napieralski dokázal přes počáteční nedůvěru vydupat ze země podporu, která není nezanedbatelná a znamená šanci na obnovu autentické politické levice." Není nezanedbatelná? Z kontextu vyplývá pravý opak... Rovněž počty Martinu Dorazínovi trochu lítají, na začátku odstavce píše, že Komorowski se narodil v roce 1952 a účastnil se demonstrací v roce 1968 a "O tři roky později - ve 21 letech - byl poprvé zatčen." Ale je možné, že jsem jen zbytečný detailista.
Kalouskova spořící analogie
Přes svátky jsem provedl důkladnou mentální hygienu a hned na mě čekaly resty z konce minulého týdne. Miroslav Kalousek (nejen) na mě v rozhovoru pro HN vybafnul následující:
"HN: To je ale čistá retroaktivita. Když někdo podepisoval smlouvu na stavební spoření, tak nic o 50procentní dani netušil.
Protože to ta spořitelna nemohla vědět. To je změna státní legislativy. To je stejné, jako kdybyste po zvýšení daně z příjmu šli za zaměstnavatelem a argumentovali, že když jste s ním uzavřeli smlouvu, tak tam nebylo nic o tom, že budete platit vyšší daně. A on vám logicky řekne, že za to nemůže."
Toto připodobnění se mi moc nezamlouvá. Pokud chcete slušně přežít, tak prostě v drtivé většině případů do práce chodit musíte. V našich podmínkách se nabízí v zásadě jako jediná plnohodnotná varianta práce na plný úvazek. Nebo můžete dělat živnostníka, podnikat či se realizovat ve svobodném povolání. Každopádně vaše svoboda volby je docela omezená, s velkou pravděpodobností skončíte zaměstnán na plný úvazek, přičemž výše zdanění příjmu většinu lidí nepřiměje třeba podnikat, budou preferovat práci v závislém postavení. Struktura pracovního trhu je v tomto rigidní. Naopak u kapitálu je struktura značně flexibilní. Do stavebního spoření investuji právě proto, že je to (bylo) výhodné. Kdyby v momentu mé investice výhodnost produktu byla nízká, zvažoval bych velké množství alternativ (na rozdíl od závislé práce na plný úvazek). Citelný zásah do pravidel hry ex post tedy významně mění situaci, protože za nových podmínek bych zřejmě do stavebního spoření neinvestoval, ale svou investici v současné době patrně nezměním, protože by to pro mě znamenalo dodatečné náklady.
Klausova dojmologie
Václav Klaus vystoupil na konferenci washingtonského Institutu mezinárodních financí v italské Strese a jak je jeho dobrým zvykem, příspěvek s názvem Evropa spí. Její role ve světě bude klesat přinesl látku k zamyšlení. Vícekrát jsem přiznal respekt k panu prezidentovi a jeho kuráži říkat opakovaně nepopulární věci, na druhé straně často s jeho názory nesouhlasím. Či lépe řečeno, klidně bych souhlasil, nebýt Klausovy úvahy hnány do extrému. Možná je to úmyslná taktika, protože jinak by jeho příspěvky třeba nikdo nezaznamenal, což by byla škoda, protože mnohé teze jsou originální a mají racionální jádro. Rozhodně tedy nesdílím postoj mnoha zahraničních komentátorů, že Klausovi chybí při vystoupeních jen rolničky. Co by si podle mého názoru měl prezident ale rozhodně odpustit je výrazně nadužívané nálepkování, přičemž si však zjevně vysmívané pojmy nijak nedefinuje, ani nepředkládá hlubší argumentaci. V apriori kritice všemožných -ismů si zkrátka Klaus vystačí se svou klasickou argumentací - je to tak, protože si to tak myslím.
V aktuálním textu si Klaus vypůjčuje od Petera Sloterdijka (a dalších) leitmotiv evropské společnosti blahobytu, která je spojená se všeobecnou letargií. Do kontrastu s tím staví země BRIC, přičemž prý "lidé v těchto zemích dobře vědí, že úspěch a jejich osobní vzestup nemůže být dosažen jinak než jejich vlastní tvrdou prací, kterou za ně nikdo neudělá. Lidé v Evropě a Americe věří v něco jiného - doufají, že úspěch a osobní vzestup mohou nastat díky technologiím, vzdělání, počítačům, vědě, ale bez tvrdé práce. To je zcela zásadní rozdíl." Docela by mě zajímalo, jak Klaus k tomuto závěru přišel. Je průměrný Dán či nedejbože za snem se ženoucí Američan méně pracovitý než průměrný Rus? Mnoho Indů a Číňanů (u Brazilců už bych si tak jistý nebyl) dře s neskutečným nasazením, nicméně nesrovnatelné masy lidí pracují v zemědělství, kde to již s produktivitou tak horké není. Jen pro kontext, podívejme se na HDP na hlavu v PPP (dle údajů MMF za rok 2009):
USA 46 381 USD
Německo 34 212 USD
ČR 24 093 USD
Rusko 14 920 USD
Brazílie 10 514 USD
Čína 6 567 USD
Indie 2 941 (!) USD
BRICs jsou zkrátka ještě daleko a chtějí-li se dotáhnout, nic jiného než tvrdá práce jim skutečně nezbývá, jen je potřeba vidět, že i třeba při 5% rozdílu v růstu HDP proces dohánění třeba Indii ještě chvíli potrvá. Navíc, jak Klaus poznamenává, s rostoucí ekonomickou vyspělostí stoupá i poptávka po politických svobodách, což může zemím s neukotvenými strukturami demokracie a právního státu v dalším hospodářském rozmachu spíše uškodit. Navíc si nejsem úplně jistý, zda onen předpoklad platí obecně - když se socialistickým zemím vedlo jakž takž dobře, občané se výrazně nebouřili, až v momentu, kdy se rozdíly mezi Západem a Východem zvětšovaly a společenská smlouva spočívající v pasivitě - dobře nás krmte a my budeme zticha - se začala otřásat. Ale souhlasím, že s rostoucí ekonomickou vyspělostí bude vzrůstat poptávka po svobodách (zejména po zajištění vlastnictví), dalším důležitým faktorem vstupujícím do hry je i míra (ne)rovnosti distribuce bohatství (měřena třeba Gini koeficientem). Ale to už je příliš témat spletených dohromady, odkazuji na díla autorů jako Przeworski, Boix či Acemoglu. Pro dnešek stačilo...
Po vzoru Brada De Longa si povzdechnu: Why oh why can't we have a better press corps? Jak jsem upozorňoval vícekrát, z deníků čtu Hospodářské noviny, prakticky celé, a každý den mě dokáže pozdvihnout obočí množství chyb, které po sobě korektoři zanechají. Ne že by se to v mých článcích na blogu či jinde chybami nehemžilo, ale u jediného seriózního českého listu očekávám, že si tuto stránku pohlídá lépe. Takže - ve včerejším portrétu nového polského prezidenta (Prezident Bronislaw Komorowski), který se jeví býti hlavním článkem celého středečního vydání, se dočteme: "Gregorz Napieralski dokázal přes počáteční nedůvěru vydupat ze země podporu, která není nezanedbatelná a znamená šanci na obnovu autentické politické levice." Není nezanedbatelná? Z kontextu vyplývá pravý opak... Rovněž počty Martinu Dorazínovi trochu lítají, na začátku odstavce píše, že Komorowski se narodil v roce 1952 a účastnil se demonstrací v roce 1968 a "O tři roky později - ve 21 letech - byl poprvé zatčen." Ale je možné, že jsem jen zbytečný detailista.
Kalouskova spořící analogie
Přes svátky jsem provedl důkladnou mentální hygienu a hned na mě čekaly resty z konce minulého týdne. Miroslav Kalousek (nejen) na mě v rozhovoru pro HN vybafnul následující:
"HN: To je ale čistá retroaktivita. Když někdo podepisoval smlouvu na stavební spoření, tak nic o 50procentní dani netušil.
Protože to ta spořitelna nemohla vědět. To je změna státní legislativy. To je stejné, jako kdybyste po zvýšení daně z příjmu šli za zaměstnavatelem a argumentovali, že když jste s ním uzavřeli smlouvu, tak tam nebylo nic o tom, že budete platit vyšší daně. A on vám logicky řekne, že za to nemůže."
Toto připodobnění se mi moc nezamlouvá. Pokud chcete slušně přežít, tak prostě v drtivé většině případů do práce chodit musíte. V našich podmínkách se nabízí v zásadě jako jediná plnohodnotná varianta práce na plný úvazek. Nebo můžete dělat živnostníka, podnikat či se realizovat ve svobodném povolání. Každopádně vaše svoboda volby je docela omezená, s velkou pravděpodobností skončíte zaměstnán na plný úvazek, přičemž výše zdanění příjmu většinu lidí nepřiměje třeba podnikat, budou preferovat práci v závislém postavení. Struktura pracovního trhu je v tomto rigidní. Naopak u kapitálu je struktura značně flexibilní. Do stavebního spoření investuji právě proto, že je to (bylo) výhodné. Kdyby v momentu mé investice výhodnost produktu byla nízká, zvažoval bych velké množství alternativ (na rozdíl od závislé práce na plný úvazek). Citelný zásah do pravidel hry ex post tedy významně mění situaci, protože za nových podmínek bych zřejmě do stavebního spoření neinvestoval, ale svou investici v současné době patrně nezměním, protože by to pro mě znamenalo dodatečné náklady.
Klausova dojmologie
Václav Klaus vystoupil na konferenci washingtonského Institutu mezinárodních financí v italské Strese a jak je jeho dobrým zvykem, příspěvek s názvem Evropa spí. Její role ve světě bude klesat přinesl látku k zamyšlení. Vícekrát jsem přiznal respekt k panu prezidentovi a jeho kuráži říkat opakovaně nepopulární věci, na druhé straně často s jeho názory nesouhlasím. Či lépe řečeno, klidně bych souhlasil, nebýt Klausovy úvahy hnány do extrému. Možná je to úmyslná taktika, protože jinak by jeho příspěvky třeba nikdo nezaznamenal, což by byla škoda, protože mnohé teze jsou originální a mají racionální jádro. Rozhodně tedy nesdílím postoj mnoha zahraničních komentátorů, že Klausovi chybí při vystoupeních jen rolničky. Co by si podle mého názoru měl prezident ale rozhodně odpustit je výrazně nadužívané nálepkování, přičemž si však zjevně vysmívané pojmy nijak nedefinuje, ani nepředkládá hlubší argumentaci. V apriori kritice všemožných -ismů si zkrátka Klaus vystačí se svou klasickou argumentací - je to tak, protože si to tak myslím.
V aktuálním textu si Klaus vypůjčuje od Petera Sloterdijka (a dalších) leitmotiv evropské společnosti blahobytu, která je spojená se všeobecnou letargií. Do kontrastu s tím staví země BRIC, přičemž prý "lidé v těchto zemích dobře vědí, že úspěch a jejich osobní vzestup nemůže být dosažen jinak než jejich vlastní tvrdou prací, kterou za ně nikdo neudělá. Lidé v Evropě a Americe věří v něco jiného - doufají, že úspěch a osobní vzestup mohou nastat díky technologiím, vzdělání, počítačům, vědě, ale bez tvrdé práce. To je zcela zásadní rozdíl." Docela by mě zajímalo, jak Klaus k tomuto závěru přišel. Je průměrný Dán či nedejbože za snem se ženoucí Američan méně pracovitý než průměrný Rus? Mnoho Indů a Číňanů (u Brazilců už bych si tak jistý nebyl) dře s neskutečným nasazením, nicméně nesrovnatelné masy lidí pracují v zemědělství, kde to již s produktivitou tak horké není. Jen pro kontext, podívejme se na HDP na hlavu v PPP (dle údajů MMF za rok 2009):
USA 46 381 USD
Německo 34 212 USD
ČR 24 093 USD
Rusko 14 920 USD
Brazílie 10 514 USD
Čína 6 567 USD
Indie 2 941 (!) USD
BRICs jsou zkrátka ještě daleko a chtějí-li se dotáhnout, nic jiného než tvrdá práce jim skutečně nezbývá, jen je potřeba vidět, že i třeba při 5% rozdílu v růstu HDP proces dohánění třeba Indii ještě chvíli potrvá. Navíc, jak Klaus poznamenává, s rostoucí ekonomickou vyspělostí stoupá i poptávka po politických svobodách, což může zemím s neukotvenými strukturami demokracie a právního státu v dalším hospodářském rozmachu spíše uškodit. Navíc si nejsem úplně jistý, zda onen předpoklad platí obecně - když se socialistickým zemím vedlo jakž takž dobře, občané se výrazně nebouřili, až v momentu, kdy se rozdíly mezi Západem a Východem zvětšovaly a společenská smlouva spočívající v pasivitě - dobře nás krmte a my budeme zticha - se začala otřásat. Ale souhlasím, že s rostoucí ekonomickou vyspělostí bude vzrůstat poptávka po svobodách (zejména po zajištění vlastnictví), dalším důležitým faktorem vstupujícím do hry je i míra (ne)rovnosti distribuce bohatství (měřena třeba Gini koeficientem). Ale to už je příliš témat spletených dohromady, odkazuji na díla autorů jako Przeworski, Boix či Acemoglu. Pro dnešek stačilo...
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat