Právě probíhá zkouškové období, které se mě naštěstí netýká, tak se mohu podělit o pár dojmů ze semestru na špičkové univerzitě. Navštěvoval jsem díky dobrodiní profesorů ze svého zájmu dva postgraduální kurzy a přiznám, že to bylo spolu s pár povinnostmi, které si odbývám přes oceán, tak akorát. Netrpěl jsem spánkovou deprivací, jeden den týdně jsem si vyšetřil na cestování, četl jsem, co mě bavilo. Jenže takové štěstí mí spolužáci neměli. Předně, místo dvou kurzů mají běžně čtyři, do každého kurzu musí týden co týden načíst něco mezi 150 a 200 stranami (ale někdy klidně i celou knihu), takže cca 700 stran za týden, do toho ještě připravovat referáty na další knihy či dlouhé články a psát seminární práce. Takhle vydržet patnáct týdnů a následně se předvést ve dvou týdnech zkouškového období. Můj spolubydlící vystudoval na Berkeley a na MIT a říkal, že vždy končil semestr úplně psychicky vyždímaný. Jediný volný čas si dopřál v pátek večer a sobotu dopoledne, zbytek trávil ve škole nebo nad knihami. Jedna slečna z domu, kde žiji, si zase stěžovala, že to ve třídě často smrdí. Na mou, snad logickou otázku, co že to, reagovala trochu dotčeně - moc úkolů, takže se někteří ani nestíhají sprchovat... Zívání a unavené obličeje jsou asi tak to nejmenší. Dokonce tu prý je jeden bezdomovec, který během studia zešílel, tak jej alespoň nechávají na kampusu přespávat (ale za tuto historku neručím). Každopádně mé kolegy z kurzů obdivuji, jsem zvědav, co budou říkat studenti na FSS, až zavedu podobný režim - a za 4 kredity :)
Co vás donutí tohle tempo vydržet? Předně, náklady na studium nejsou nízké a životní náklady jakbysmet, takže o motivaci je postaráno už tímto prostým faktem. Na druhé straně můžete dosáhnout na různá stipendia, ale možná i to přispívá k vašim výkonům - svého donora nechcete zklamat, proto se snažíte. Na postgraduální úrovni je navíc ve třídě docela málo posluchačů (kolem desíti), tak jste neustále na ráně. Celkově (tedy včetně undergrads) se na právnické fakultě dosáhlo po přijetí nových vyučujících poměru 1 vyučující na 12 studentů, o čemž si asi můžeme u nás nechat jen zdát. Kolegové z programu Jurisprudence and Social Policy absolvovali třeba seminář, který vedli dva vyučující, proti nimž sedělo jen pět posluchačů. Na každý seminář - tedy každý týden - měli přečíst zadanou knihu (v lepším případě pouze vybrané kapitoly), o níž pak následně s profesory diskutovali. Případně jednoho vyučujícího na diskuzi nahradil autor dané knihy.
Běžný seminář tu trvá tři hodiny (3 x 60 minut) s jednou desetiminutovou přestávkou, ale třeba v kvantitativních metodách jsme měli navíc dvouhodinový seminář a k tomu ještě často skupinové řešení úkolů, které se vypracovávaly na každou hodinu. Kromě možnosti naslouchat a diskutovat se skutečným odborníkem v dané oblasti je velkým přínosem i obrovská různorodost studentů. Třeba zrovna na kvanti měla třída následující složení: Japonka, Tchajwanka, Ind, Chilan, dva Američané, Čech a dáma zahalená v hidžábu, jejíž původ jsem nezjistil. Během dobrodružství chilských horníků jsme tak například měli spoustu doplňujících informací.
Když na hodině někdo prezentuje třeba knihu, tak má referát hlavu a patu, navíc často jsou již studenti skutečně velmi dobří rétoři. V čem pak skutečně vynikají, tak ve zvládnutí obrovského penza literatury na velmi vysoké úrovni. Četby je tolik, že nelze vše přečíst naprosto pečlivě, některé části textu jen skenujete, ale vše vám musí zapadat dohromady. Co lze též vypozorovat - lidé jsou tu skutečně výborní na svou oblast, ale občas nemají úplně dokonale vybroušený všeobecný přehled. Ale to by bylo až smutné, kdyby se tolik schopností koncentrovalo do jednotlivých individuí...
A co jsem tím vším asi chtěl říci - když se rozhodnete studovat na skutečně špičkové škole, držím palce, ale vězte, že to bude bolet. Nakonec to však skoro určitě bude stát zato.
Příspěvky
5 komentářů:
"... jsem zvědav, co budou říkat studenti na FSS, až zavedu podobný režim - a za 4 kredity :)" Aby ti to nezačalo na kurzech zapáchat, případně abys nevyprodukoval nějakého fakultního blázna... :)
Jenže takováto výuka vyžaduje i špičkově připraveného učitele. A obávám se, že v tomto to MVES nemají tak snadné. Jednak u nás učí málo učitelů s praxí, což je důležitý předpoklad. To je žel částečně dáno mládím oboru. Druhak mají naši vyučující asi mnohem víc povinností, než tam za mořem. Nebo jak to vlastně je, Hube? Jsou tam profesoři opravdu méně vytížení a učí tam kapacity, co mají za sebou leta praktické praxe?
Lubko, souhlasím s tebou, že je mnohem lepší, když má člověk praxi - i když to nevidím jako podmínku nutnou. Bohužel, u nás ale nefunguje praxe běžná třeba v USA, kdy nabitý člověk z akademického prostředí jde na vysoký post v administrativě. Shodou okolností teď píšu recenzi na knihu M. McFaula, kterého si Obama vytáhl ze Stanfordu (odkud šla třeba i Condi Rice a kam se vrátila). U nás tohle nefunguje. A nevím, jestli je to tím, že se akademikům na ministerstvech nevěří nebo tím, že na pěkné místo má zálusk někdo jiný (případně se dluží nějaká ta malá domů).
Jinak mně přijde, že MVES je na tom velmi dobře, co se třeba znalostí týče - každý své oblasti rozumí. V čem ale vidím problém - docenti v nejlepších letech, kdy by se mohli prosadit i na evropské scéně, dostanou manažersko-administrativní funkci - třeba proděkanskou. A je po nějakém velkém evropském projektu...
A co se administrativy týče - nevím, jak to tu přesně chodí. Ale řekl bych, že časová vytíženost souvisí s poměrem počtu studentů na vyučujícího. Než přečtu osmdesát seminárek a naklapu aspoň pár slov do ISu, tak to prostě trvá.
Luke, proto jsem výjimečně použil na blogu :), aby bylo jasné, že studenti mých kurzů sprchu stihnou.
Díky za obsáhlou odpověď. Nechci vypadat jako věčný rýpal, ale si nejsem jistý, jestli je pravda, že propustnost mezi politikou a akademií u nás nefunguje. Typicky se podívej na Filipa Melzera, Zdeňka Koudelku, Petra Pitharta nebo Jiřího Zlatušku. Čili podle mě ta propustnost funguje, spíš je otázka, jestli pak mají ty školy zájem nabírat ty lidi s praxí zpět (aby to nevypadalo, že si tady hřeji nějakou polívčičku - za člověka s praxí se určitě nepovažuji).
A co se týče přecházení odborníků do vyšších administrativních funkcí - to je ale přece v USA to samé, ne? Tam se taky děkani, proděkani rekrutují z učitelů. Navíc, ruku na srdce, kdyby u těch učitelů převážily ambice akademické nad jinými, tak se do rektorování apod. nepohrnou.
Koudelka a Zlatuška se ale dostali do politiky jako volení zástupci, ne (zase tak jejich kariéry neznám)? Nikoliv na základě odbornosti. Zbytek nevím, Pitharta jsem nijak extra akademicky nezaznamenal. Navíc tohle je pár výjimečných případů, spíš jsem čekal, že mně napálíš Schneidera. Trochu úlitba akademické sféře byl snad NERV, ale měl nulové pravomoci a nakonec ani nevím, jestli nějaká jeho moudra byla kdy využita.
V USA takto vysoké funkce přicházejí později než lehce po překlopení 35 let, řekl bych. Podívej se ale taky na katedru, jak vedení dotuje - rektor, dva proděkani, předseda akademického senátu - to už je docela "brain-drain".
Celkově myslím, že se v tomto názorově nijak extra nerozcházíme, jedná se spíš o nuance.
Okomentovat