Rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu (13 Kss 6/2010 - 65 - bohužel, na stránkách NSS jej nemohu zpětně dohledat, na starém odkazu už není) ve mně zanechalo podobné pocity jako současné výsledky Komety. Něco ve smyslu - a tohle je jako co?! Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. B. H. zkopírovala (bez odkazu, samozřejmě) rozsáhlé části rozsudku svého kolegy tak nešikovně, že vůbec nepasovaly na její aktuální případ. Předseda pražského soudu podal návrh na kárné řízení, protože B. H. "zaviněným jednáním ohrozila důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů" a rovněž pro neodůvodněné průtahy v jiném případu. Trest pro soudkyni navrhl velmi střízlivý - snížení platu o 20 % na dobu 6 měsíců.
Kárně obviněná se bránila tím, že se jedná o procesní pochybení, tudíž o věci nemá co rozhodovat kárný senát, nýbrž odvolací soud. A teď cituji její obranu, nad kterou kroutím hlavou jak nad brněnskými přesilovkami: "Připustila, že část rozsudku okopírovala, což je podle ní zcela běžné. Navíc rozsudek je veřejná listina, která nepodléhá autorskému právu. V rozhodnutích soudy zcela běžně odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závěry přebírají, přičemž se to nepovažuje za porušení ohrožení důvěry v odborné a spravedlivé rozhodování soudů (soudkyně se ale neobtěžovala na kolegův rozsudek odkázat, což je podstatný rozdíl). Vyhotovení rozsudku patří do pracovních povinností soudce. Proto přezkoumávání rozsudku kárným senátem by bylo zasahování do jeho rozhodovací činnosti (co by pak kárné senáty dělaly, kdyby nemohly posuzovat, zda soudci adekvátně plní svou práci?). Pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, (...), mohl účastník řízení (...) navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno." Už tohle vyjádření zamávalo mou důvěrou v české soudy. Nutno ještě doplnit, že kárnému navrhovateli nevadilo, že soudkyně podstatnou část rozsudku bez odkazu okopírovala, ale že ji okopírovala špatně. Aspoň takto podává příběh kárný senát, mně přijde, že navrhovateli vadilo už samé okopírování ("Způsobená procesní pochybení jsou, (...), důsledkem prostého bezmyšlenkového a strojového „okopírování“ části rozhodnutí ve věci sp. zn. 17 C 34/2009, což je společensky neudržitelné.") Osobně neschvaluji již operaci CTRL+C - CTRL+V bez odkazu, je smutné, že soudkyně netuší o vhodnosti úkonu, který se na FSS učí od prvního semestru.
Ke druhému bodu - průtahům řízení - se nijak vyjadřovat nebudu, i když ani tady jsem nebyl přesvědčen o správnosti rozhodnutí kárného senátu.
Celá kopírovací záležitost dopadla následovně - soudkyně zproštěna kárného obvinění, protože její skutek není kárným proviněním dle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ("Kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů."). Jak jsem naznačil výše, má důvěra byla ve všech zmíněných ohledech ohrožena, ale podle kárného senátu nikoliv. Zde je důvod:
"K naplnění znaků kárného provinění podle citovaného ustanovení je (obecně) nezbytné, aby zjištěné jednání kauzálně souviselo s následkem vymezeným skutkovou podstatou, jímž je buď narušení soudcovské funkce nebo ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jde-li o tvrzená pochybení jako v konkrétním případě, pro která příslušný procesní předpis, zde občanský soudní řád, stanoví postup k nápravě, pak takové pochybení není kárným proviněním podle citovaného ustanovení, protože není schopno vyvolat ve třetích osobách důvodné obavy o odborné a spravedlivé rozhodování soudů. V opačném případě by totiž mohlo být kárným proviněním téměř každé procesní pochybení soudce. To, že k pochybením může dojít a také dochází, příslušný procesní předpis předvídá a stanoví, jak výše uvedeno, cestu k nápravě. Jen to, že nespokojený účastník řízení, respektive jeho zástupce - advokát, reaguje na rozhodnutí soudu zcela nepřiměřeným způsobem a obrátí se na Policii ČR (jak v podstatě tvrdili oba účastníci tohoto kárného řízení), nemůže vyvolat obavy o odborné a spravedlivé rozhodování soudů."
Takže ve své podstatě kárný senát neposuzuje čin samotný, ale to, jak na špatně okopírovaný rozsudek reagují strany sporu. Soudce si může v řízení dělat, co chce, ale pokud náš právní řád zná cestu, jak to řešit (což jistě vždy zná), tak se vůbec nemá vést kárné řízení. Zatímco kárnému senátu nepřijde, že důvěru v soudy ohrožuje člověk, který zkopíruje rozsudek a ani není schopný si po sobě zkontrolovat, jestli údaje sedí, tak mám skutečně obavy, zda sdílím se soudci stejný svět.
Jen pro doplnění, kárně obviněná Bronislava Hábíková i předsedkyně kárného senátu Ludmila Valentová se nacházejí na seznamu soudců, kteří byli před listopadem 1989 členy KSČ. Z tohoto údaje nevyvozuji zhola nic kromě toho, že za dob jejich studií se ještě problematika kopírování moc neprobírala.
Možná jsem úplně vedle, proces jsem absolvoval asi před jedenácti lety, tak bych rád věděl, jak se rozhodnutí kárného senátu líbí těm, co se právem aktivně zabývají.
Obrázek: http://s126.photobucket.com/albums/p96/rasmalice/?action=view¤t=inside_feat_gavel.gif.
Příspěvky
7 komentářů:
Hube, s tvou kritikou rozhodnutí kárného senátu maximální souhlas. Tohle je do očí bijící soudcovská solidarita, kterou vážně nechápu. Nicméně nelíbí se mi poukaz na členství v KSČ, to je v návaznosti na konkrétní kauzu bezobsažná a v mých očích zbytečná připomínka. V případě předsedkyně senátu navíc nemáš jistotu, zda hlasovala skutečně tak, jak nakonec kárný senát rozhodl. Soudců karného senátu bylo dohromady šest. To, že nějak glosovala v médiích je věc druhá, která o tom svědčit sice může, ovšem nikoliv nezbytně (z funkce předsedkyně senátu jí zkrátka přísluší rozhodnutí médiím prezentovat, pokud je o to požádána, nemusí to nutně svědčit o tom, že se závěrem kárného senátu souhlasí). I když z jejího vyjádření se přikláním k verzi, že souhlasí (viz http://domaci.ihned.cz/c1-49454260-soudkyne-ktera-takrka-doslova-opsala-rozsudek-se-trestu-vyhne), se stoprocentní jistotou to tvrdit nelze.
H. Bončková
Z jejich členství v KSČ jsem dovodil, že jsou už staršího vydání, takže je modernější vzdělávání ohledně nutnosti odkazovat na zdroj mohlo minout. Víc nic.
Myslím, že tak trochu vedle opravdu jsi :)
"Opisování" u akademických děl a u soudních rozhodnutí podle mě nelze příliš srovnávat. Cílem akademické práce (ať už jde o školní seminárku, či o publikaci) je vytvořit více či méně originální dílo. Přesné citace jsou zde velmi důležité z více důvodů - aby bylo možné závěry práce ověřit, jako inspirace k dalšímu čtení pro zájemce o téma, a v neposlední řadě z etických a právních důvodů (nepřiznání citace by byla krádež cizí myšlenky).
Naproti tomu soud má (zpravidla) za úkol rozhodnout o právech a povinnostech účastníků daného řízení a své rozhodnutí odůvodnit přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem. To obvykle bohatě stačí. Jistě, existují i rozhodnutí, která jsou zajímavými a originálními intelektuálními počiny, ale "hard cases", na jejichž podkladě vznikají, tvoří zlomek agendy soudů. Většina věcí je spíš o rutině. Praktické právo je víc řemeslo než věda. Vydávat dva téměř totožné články nemá smysl (byť se to taky někdy děje:), vydat dva téměř shodné rozsudky je naopak na místě, pokud jsou dvě věci hodně skutkově podobné.
Proto nevidím nic špatného na přetahování pasáží mezi rozhodnutími. Jestliže napadnou soudu dvě velice podobné věci a každou má jiný senát, pak je jen logické, že ten druhý senát nevymýšlí už vymyšlené a prostě to přetáhne. Je to hospodárnější a ničemu, ani nikomu to neškodí. Dokonce by se dalo říct, že přesně naopak, právo má být předvídatelné a soudy by měly shodné věci rozhodovat pokud možno shodně.
Samozřejmě je třeba si pohlídat, jestli ty věci jsou opravdu shodné a případně upravit popis skutkového stavu v přetahované pasáži. To ta soudkyně asi neudělala a to byl pmsn ten největší průser, který ale snad napravila vyšší instance.
Jestli odkázat na rozhodnutí, z nějž je něco přebíráno, je věc další. Pokud se citují určité právní názory, pak je podle mě vhodné odkázat na klíčové judikáty. Pokud se z nich cituje doslova, pak to i uvodit jako citaci (uvozovky atd.). Pokud se přetahuje větší část odůvodnění ze skutkově shodného případu, pak je asi taky vhodné na to upozornit, ale pokud se tak nestane, tak mi to žíly netrhá. Je to i otázka určité tradice odůvodňování rozhodnutí, která se líší zemi od země. Např. ve Francii se necituje judikatura v podstatě vůbec. Jsou proto všichni francouzští soudci plagiátoři?
Myslím, že českou justici trápí jiné neduhy, které by si zasloužily kárná "ocenění" daleko víc.
Díky za poznámku, Tome. Mně prostě přijde jako elementární slušnost při operaci copy-paste uvést, odkud jsem to vzal. Těch pár písmen navíc podle mě hospodárnost nijak neohrozí. Já po nikom přece nechci, aby vymýšlel pokaždé něco nového, naopak. Ale v tomto případu došlo vyloženě k lajdáctví - nejen kopírování, ale ještě špatnému.
Za co se taková kárná řízení teda vedou?
Souhlasím, že došlo k lajdáctví - ale to spatřuju hlavně v tom, že kopírovala "špatně", bez přizpůsobení skutkovému stavu v její věci. Kdyby se jí to mělo stávat opakovaně, tak bych v tom viděl důvod k podání kárného návrhu. Tady to ale zřejmě byl ojedinělý exces, takže si myslím, že kárný senát rozhodl rozumně.
Taky souhlasím, že je slušností při takovém kopírování odkázat na zdroj. Já to při zpracovávání konceptů rozhodnutí pro svou soudkyni dělám. Ale nevyvozoval bych žádné dalekosáhlé závěry z toho, že jiní soudci odkaz neuvedou.
Co je teda na kárné řízení? Jeden známý se nedávnou stal soudcem okresního soudu. Nastoupil na místo po soudkyni, která přešla na vyšší instanci (sic!). Převzal od ní kancelář plnou starých, nevyřízených věcí (některé jsou starší než 10 let!), u mnoha musel dělat složitou rekonstrukci spisu, protože se jej nepodařilo dohledat atd. Projevem oné falešné soudcovské solidarity, o které psala H. Bončková, je, že v takovýchto případech často ani žádný kárný návrh není podán.
Pánové, nic ve zlém, ale nechcete podobné texty posílat spíše do Jiného práva?
Luke, příště k věci, prosím tě :)
Tome, možná to z článku tak nevyznělo, ale mě na celém kárném řízení nejvíc zaráží, že o o tom, zda tedy došlo ke kárnému provinění nebo ne, nerozhoduje ani tak vlastní čin, ale nakolik je systém schopný se s činem popasovat.
Okomentovat