Přežije euro?

Minulý týden jsem se byl podívat na diskuzi ke krizi společné evropské měny, které se účastnili Barry Eichengreen (jeden z nejuznávanějších odborníků na euro, Berkeley), Jean Pisani-Ferry (ředitel Bruegel a profesor všude možně), Pierre-Olivier Gourinchas (Berkeley, držitel Bernazer Prize pro nejlepšího evropského ekonoma pod 40) a Maurice Obstfeld (Berkeley). Seminář byl sugestivně nazván Will the Euro Collapse? a všichni čtyři experti se shodli - ne. Vůbec, debata se celkově nesla ve velmi souhlasném duchu, na dotazy z publika profesoři neměli problém přiznat, že některé důležité věci prostě nevědí (kdo drží sekuritizované balíky pohledávek - CDS).

Eichengreen připomněl tradiční důvody, proč euro nezkolabuje - příliš investovaného politického úsilí, obtížný mechanismus opuštění jednotné měny a navíc poukázal, že dvě země, u nichž se nejvíce spekuluje o odchodu z eurozóny, by byly samy proti sobě. Německý ekonomický úspěch posledních desíti let je založen na exportním zázraku, po návratu k marce by tato výrazně posílila, čímž by se oslabily exportní šance. A kdyby euro opustilo Řecko, tak takový "run na banky", co by nastal, ještě svět nezažil. Asi nejschůdnější řešení Eichengreen vidí v lotyšském scénáři - dolů s platy. Jen nevím, jak to Řekům v ulicích vysvětlit... Řekům by dost pomohl hospodářský růst, který se však za situace velkých rozpočtových škrtů nevytváří lehce. Situaci, kdy v je EU jednotná měna, jednotný finanční trh, ale 17 finančních regulátorů, označil jako "madness".

Gourinchas varoval, že proces oživení v Irsku a Řecku bude pomalý a bolestný, protože třeba v Německu se inflace drží kolem 2 %, takže na periférii na to budou muset jít přes deflaci.

Drobná odbočka: docela mě zaujal Maurice Obstfeld, jenž vedle pánů v oblecích, zejména elegantního Pisani-Ferryho, nastoupil v džínách a zelené mikině, profesor ekonometrie s brýlkami jak vyšitý, jen ho zrovna vyrušili od jeho čísel. Ale mluvil výborně, ostatně jako všichni pozvaní.

Ještě bych upozornil na článek Barryho Eichengreena v novém čísle časopisu Current History s názvem The Euro's Never-Ending Story, ještě jsem nečetl tak krásně přehledně podanou analýzu toho, co se stalo a co se má udělat, dokonce jsem si připadal, že teď tomu rozumím. Se sháněním textu možná budete mít obtíže, tak pár postřehů zde.

Krize v eurozóně má různé příčiny - rozpočtové deficity a celkový hospodářský bugr (Řecko), bublina na trhu nemovitostí (Irsko) či nízký růst produktivity (Portugalsko). A lišící se diagnózy si žádají rozdílnou léčbu. Jeden společný prvek by se ale přeci jen našel - "enormous credit booms" - domácnosti na jihu Evropy a v Irsku si prostě dopřávaly party a hojně si půjčovaly, a to zejména od místních bank, které si zase půjčovaly od bank jinde v Evropě. Docházelo tak k masivnímu přesunu kapitálu z centra (Německo, Francie) na periférii. Odpověď na otázku, jakou roli hrálo mezi příčinami krize euro, není úplně jasná. Podobný credit boom totiž nastal i na Islandu a ve Velké Británii, Řekové a spol. by si asi půjčovali i bez eura, jen s eurem to bylo jednodušší. Mezi další faktory, jež přispěly ke krizi, patří "investor nonchalance" a "regulatory failure" (raději nepřekládám).

Konečně tedy došlo k přesunům kapitálu na periférii, ale ouha, peníze netekly do investic, nýbrž do spotřeby (takže nůžky v produktivitě mezi centrem a periférií se dále rozevíraly). Vysoká poptávka po zboží vedla k růstu mezd, následné vysoké výběry daní pak způsobily, že vlády kývly na všemožné požadavky odborů. S počátkem krize ale přišlo rychlé vystřízlivění - německé a francouzské banky se najednou začaly obávat rizika a přestaly půjčovat. Při zpětném pohledu je zjevné, že vlády měly na banky už dříve přísněji dohlížet, aby se bublina nenafoukla do tak obřích proporcí, a také v dobách hojnosti vytvářet větší zásoby (rozpočtové přebytky). Článek pokračuje rozborem evropské odpovědi, ale už takhle je můj sumář dost dlouhý, tak jen přežvýkám Eichengreenovy rady, co dělat: 1) posílit fiskální disciplínu, 2) posílit evropské banky - začít pořádnými zátěžovými testy, 3) stálý finanční mechanismus pro případy nouze (krize v budoucnu přijdou).