Schengen jako test solidarity v EU

Současná situace okolo afrických migrantů je další z řady ukázek (ne)solidarity v rámci EU a nedokonalosti politik v oblasti migrace a azylu. Nejlépe ji ilustruje stav na italsko-francouzské hranici a umné balancování na hranách schengenské zákonnosti. Obě země vedou ostrý spor ohledně relativně malého počtu migrantů z Tuniska, které Italové vypustili směr Francie.
Schengen, respektive celá problematika ochrany hranic a nutně souvisejících politik, jako je politika vízová, azylová či migrační, již v minulosti prokázal, že až na základní myšlenku volného pohybu osob (tedy přiblížení Evropy občanům) mu je evropský rozměr uvažování v podstatě cizí. Názornou ukázkou může být přístup členských států k agentuře FRONTEX, která má přispívat k ochraně hranic EU, jejímu fungování a posilování jejích kompetencí. Členské státy s agenturou spolupracují, jen když to odpovídá jejím národním zájmům.
Celá problematika migrace již delší dobu rozděluje Evropu na dvě nestejně velké poloviny. Jižní státy, které čelí největšímu náporu nelegální migrace, stále volají po výraznější alokaci finančních prostředků na jižní hranici, případně po více aktivitách FRONTEXu. Ostatní státy se tomuto tlaku dokázaly relativně úspěšně bránit.
Nicméně současný spor okolo migrantů z Tuniska mezi Itálií a Francií ukazuje, že i výše naznačené dělení je spíše účelové a může dojít ke změně, pokud situace neodpovídá zájmům jedné ze zemí. Itálie a Francie byly v migračních otázkách dlouhodobě spojenci, právě Italové byly státem, který výrazně podporoval Sarkozyho migrační pakt, který vznikl v roce 2008 za francouzského předsednictví v EU.
Stačilo pár tisíc migrantů z Tuniska a obě země vedou ostrý spor (pro názornost - Francie každoročně přijímá desítky tisíc migrantů, migranti pokoušející se přijet z Itálie tak nepředstavují žádný zásadní příliv). Italové, zoufalí ze své neschopnosti vyrovnat se s náhlým přívalem migrantů (a také z neschopnosti zbytku Evropy jim pomoci) totiž vymysleli kličku - migrantům dali dočasné povolení k pobytu a správně předpokládali, že se jich tak zbaví (jelikož toto povolení je opravňuje k pohybu po schengenském prostoru a velká část migrantů má rodinu či známé ve Francii, případně pak v dalších státech EU). Za celou akcí stál italský ministr vnitra Franco Fratini, známý to lišák z Evropské komise, kde drahnou dobu řídil právě oblast justice a vnitra.
Francie si pochopitelně nenechala nic líbit a tak vlaky směřující na její území na hranicích zastavila (kde máme volný pohyb?) a příjezdu afrických migrantů (ty zdaleka netvoří jen Tunisané) zabránila. Požadovala po nich totiž důkazy, že mají dostatek financí na přežití, což naprostá většina chudých migrantů, kteří do EU jedou právě kvůli práci a vydělání prostředků, neměla.
Obě země jednají vlastně v rámci schengenských pravidel, nicméně situaci vystihuje nejlépe komentář Hermana van Rompuye (ano, po dlouhé době bylo o hlavě EU slyšet), který ji komentoval tak, že hrozí "nebezpečí nerespektování ducha schengenské smlouvy o svobodném pohybu". Jeho výrok je samozřejmě velmi zjemněný, jelikož duchu Schengenu neodpovídá ani jedna z akcí.
Proč i po více jak po patnácti letech v praxi k takovým situacím dochází? Především díky stále přetrvávajícím národním zájmům. Ty samozřejmě státům velí jednat tak, jak vyhovuje především jim samým. Jejich existence je zároveň překážkou efektivních pravidel a jejich praktického vykonávání. A tedy i solidarity zmíněné v úvodu článku. Jak jinak si vysvětlit například nemožnost předat část žadatelů o azyl (těmi migranti z Tunisu skrytě jsou, ačkoliv jejich zájmy jsou motivovány ekonomicky) jiným zemím, který by odrazem solidarity byl, nežli sledováním národních zájmů? Pro zemi jako Česká republika, které v azylové oblasti toho nemusí mnoho řešit, jsou samozřejmě výhodná stávající pravidla a případným změnám se brání. Výsledkem jsou povážlivé díry v celém systému, které vyplouvají na povrch především v obdobích jeho značného zatížení.
Jak ze situace ven? Komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová již nyní oblast bedlivě sleduje a slibuje novou legislativu, směřující k efektivnějšímu systému. Otázkou však je, zda nenarazí na odpor členských států. Rezistence v oblasti migrace a azylu se jeví být docela velká. Lze to doložit neustálým zpožďováním vzniku společného evropského azylového systému či pramalým pokrokem na evropské úrovni v oblasti legální migrace. I kdyby se však nakrásně podařilo legislativu prosadit, otázkou stále bude zůstávat praktická rovina. Pravou solidaritu totiž těžko někomu můžete nakázat z Bruselu...