Všichni prezidentovi muži

Děkujeme za vaše hlasy, je rozhodnuto! Nejméně oblíbenou postavou z okruhu VK je těsně Ladislav Jakl, jenž získal 56 % hlasů, v docela těsném závěsu skončil Petr Hájek se 41 %, Jiří Weigl zcela propadl (2 %). Vítězi gratulujeme.

Budu se opakovat - Václava Klause (a koneckonců i jeho okolí) až na největší úlety uznávám, nabubřelá forma je většinou horší než obsah, což platí zejména k jeho postojům k evropské integraci, jež považuji za velmi přínosné. Bruselský úprk vpřed naráží na hlasy volající po kroku zpět (Klaus je jedním z jeho příznivců), takže ve výsledku se pohybujeme někde kolem středu, což se blíží mé preferenci. Kdyby Klausů a spol. nebylo, debata by se vychýlila příliš pro-Brusel směrem, takže výslednice z pozic střed - Brusel, by ležela mnohem blíž k bodu Brusel než teď. Takový jednoduchý jednorozměrný model...

Četba k Obamovi a Blízkému východu

Další seznam "FPI suggested reading" k Obamově řeči o politice USA na Blízkém východě a k reakcím na ni.

President Obama’s May 19th Speech on Mideast Policy

• Remarks by the President on the Middle East and North Africa – President Barack Obama – The White House Office of the Press Secretary – May 19, 2011

Subsequent Speeches and Remarks

• Speech by Prime Minister Benjamin Netanyahu to a Joint Meeting of the United States Congress – Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu – Prime Minister's Office – May 24, 2011
• Address by Prime Minister Netanyahu at the AIPAC Policy Conference 2011 – Prime Minister Benjamin Netanyahu – Prime Minister's Office – May 23, 2011
• Remarks by the President at the AIPAC Policy Conference 2011 – President Barack Obama – The White House Office of the Press Secretary – May 22, 2011
• Remarks by President Obama and Prime Minister Netanyahu of Israel After Bilateral Meeting – President Barack Obama and Prime Minister Benjamin Netanyahu – The White House Office of the Press Secretary – May 20, 2011

FPI Resources

• [Video] FPI Director Dan Senor Reacts to President Obama's Mideast Policy Speech on May 23rd's Morning Joe on MSNBC – FPI Director Dan Senor – MSNBC's Morning Joe – May 23, 2011
• The Egypt Test – FPI Director of Democracy and Human Rights Ellen Bork – The Weekly Standard – May 21, 2011
• [Event] The Arab Spring and the Future of Democracy in the Middle East – Foreign Policy Initiative – May 19, 2011

Additional Resources

• An Anti-Israel President – Bret Stephens – Wall Street Journal – May 24, 2011
• The Problem with Obama’s Speech – Josef Joffe – The New Republic – May 24, 2011
• Obama and Netanyahu: The Scorecard – Jackson Diehl – PostPartisan – May 24, 2011
• A Long Goodbye, and a Test for Mr. Obama from Yemen's President – Editorial – Washington Post – May 23, 2011
  
• A Welcome but Incomplete Shift on the Middle East – Michael Singh – Shadow Government – May 23, 2011
• Will the Saudis Kill the Arab Spring? – Vali Nasr – Bloomberg View – May 23, 2011
• In Egypt, a Revolution with an Asterisk – Interview with Saad Eddin Ibrahim – Washington Post – May 22, 2011
• Obama at AIPAC: Correcting Some Errors, Compounding Others – Elliott Abrams – Pressure Points – May 22, 2011
• The 1967 Line of Fire – Editorial – Wall Street Journal – May 21, 2011
• Obama Adopts the Freedom Agenda – Lee Smith – The Weekly Standard – May 21, 2011
• Israel’s 1967 Borders Aren’t Defensible – Dore Gold – Wall Street Journal – May 21, 2011
• Obama's Mania for the "Peace Process" – Max Boot – Contentions – May 21, 2011
• Obama’s Freedom Agenda – Editorial – Wall Street Journal – May 20, 2011
• The Blowup with Israel – Editorial – Washington Post – May 20, 2011
• America’s Freedom Opportunity in the Middle East – Gen. James L. Jones – Wall Street Journal (subscription required) – May 20, 2011
• A New Mideast Policy – Editorial – Washington Post – May 19, 2011
• The Assad Sanction – Editorial – Wall Street Journal (subscription required) – May 19, 2011
• Obama’s Empty Speech – Elliott Abrams – National Review Online – May 19, 2011
• The News in Obama’s Speech – Charles Krauthammer – Washington Post – May 19, 2011
• The Steel in Obama’s Mideast Speech – Jackson Diehl – PostPartisan – May 19, 2011
• President Obama Finds His Inner George W. Bush – Will Inboden – Shadow Government – May 19, 2011
• Obama Has Been Mugged by Events – Max Boot – Contentions – May 19, 2011

Staré dobré časy

Tento propagační materiál amerického FEDu snad nepotřebuje dalších komentářů. Jen dodávám, že je ze starých dobrých 20. let.

Stárnu...

Před časem jsem si ověřil, že čas prostě člověk nezastaví. Jel jsem do Frisca na koncert čtyř kapel, z nichž mě zajímala přesně polovina - experimentující Němci The Ocean a američtí prog-brusiči Between the Buried and Me (stravitelná skladba na ochutnávku tu). Zbývající dvě kapely nemá ani cenu jmenovat, hrají něco jako technický death-grind, tedy styl, se kterým se normální člověk nemá šanci za celý život setkat. Koncert začínal v klubu Slim's v osm večer, The Ocean jsem tipoval na druhé hvězdy večera, o ony dva chlívy jsem neměl zájem, tak jsem si říkal, že když přijdu ve tři čtvrtě na devět, tak akorát dohraje nějaká první šílenost. Bohužel jsem dorazil za doznívajících zvuků saxofonu na rozlučku The Ocean... Místo očekávané posloupnosti chlív-chlív-dobrý-dobrý (nebo aspoň chlív-dobrý-chlív-dobrý) přišlo dobrý-chlív-chlív-dobrý, což mě moc nepotěšilo, jelikož jsem měl před sebou dvě žumpy v řadě. Ale kde jinde než v ulítlém San Franciscu zažít pořádnou divočinu. Nějak tomuto stylu hudby nerozumím, kluci hrát jistě umějí (hlavně rychle), ale jaksi to postrádá smysl. A silácké proslovy mezi songy o pivu, hulení a masturbaci jsem nikdy neprožíval. Naštěstí koncertní sety těchto kapel se moc neprotahují, některé skladby trvají třeba sedm vteřin, za něž kytaristé stihnou přehmátnout tolikrát, co běžně ve čtyřminutové písničce.

Na rozdíl od klubů v ČR se dodržuje časový rozvrh a nekouří se, obojí považuji za velké plus.

BTBAM jsou sympaťáci, stylově skáčou od stravitelných až po extrémní žánry, staví na vysoké hráčské zručnosti, hlavně basáka je radost sledovat. Protože jejich skladby mají často přes deset minut, jsem schopen si pamatovat jen fragmenty. Hlavním odpuzujícím faktorem je asi zvířecí projev zpěváka, který se občas pokouší i o čistý zpěv, ale zas tak mu to nejde. Vše naštěstí vynahrazuje energií, plus do hudby BTBAM se jeho řev hodí. Vrchol koncertu vynikající, kluci sympatičtí, odezva publika vřelá, i přes zákaz se skákalo z pódia takřka nepřetržitě, kotel vřel, prostě vše co má nemainstreamový zážitek obsahovat... Po každodenní četbě rozsudků a komentářů rozsudků jsem si potřeboval trochu vyčistit hlavu, což se povedlo. Jen ten půlhodinový ostrý klus bočními ulicemi s občasným přeskakováním bezdomovců, abych celý zpocený taktak stihl poslední bus do Berkeley, si klidně příště odpustím.

V září mají být Between the Buried and Me spolu Animals as Leaders v Bratislavě a Vídni, tak si zážitek asi zopakuji.

Foto: BTBAM.

Co na to Obama?

1) Blízký východ v ohni, válka v Libyi, Sýrie, revoluce v Egyptě, Tunisku, ... 2) Palestinci připravují svoji státnost. Nedávno samostatný palestinský stát uznala Brazílie a většina latinskoamerických zemí. Palestinu uznává i většina afrických, asijských a východoevropských zemí včetně České republiky a na září 2011 je plánována snaha o uznání Palestiny přímo v OSN, která by tak přivítala nového člena a Izrael uvrhla do izolace. 3) V USA je na návštěvě izraelský premiér Benjamin Netanjahu i jordánský král Abdalláh a náměstek americké ministryně zahraničí jedná s palestinským vedením. 4) Nedávno rezignoval americký vyslanec pro blízkovýchodní mírový proces George Mitchell. Co s tím? Dnes má prezident Obama představit americký "master plan" ke všemu dohromady. Spojí opět z hlediska USA izraelsko-palestinský mírový proces s vývojem v celém regionu a odmítne tak Bushovu politiku? Co podpora demokratizace? A co Sýrie?
Obrázek: White House

Arab Spring Fails to Improve U.S. Image

Z nového průzkumu Pew Global Attitudes Project: As President Obama prepares to make a major address on the tumultuous changes spreading throughout the Middle East, a new survey finds that the rise of pro-democracy movements has not led to an improvement in America's image in the region. Instead, in key Arab nations and in other predominantly Muslim countries, views of the U.S. remain negative, as they have been for nearly a decade. Indeed, in Jordan, Turkey and Pakistan, views are even more negative than they were one year ago. ... But while the Arab Spring has not led to a change in America's image, it has generated considerable excitement. And people in the Muslim nations surveyed widely see democracy as the best form of government and clearly value specific features of a democratic system, such as freedom of religion, free speech and competitive elections.

The Avengers: Obamův demokratizační obrat?

V dřívějších číslech Bulletinu Centra pro lidská práva (září a říjen 2010) jsem psal o rozporuplném přístupu současné americké administrativy k ochraně lidských práv a prosazování demokracie ve světě. V polovině Obamova prezidentství se zdá, že dochází ke změně. Ta však není zcela přesvědčivá.

Příkladem mohou být vztahy USA k Číně, Íránu nebo dalším autoritativním režimům, kde Obamova administrativa dlouho spoléhala na snahu o dialog s vládnoucími plutokraty a nepouštěla se do nejistého prosazování lidských práv. Například v Pekingu v těchto dnech sice probíhá tzv. americko-čínský dialog o lidských právech, ale je skutečně možné cokoliv seriózně očekávat, když čínské úřady právě provádí jedno z největších potlačení občanské společnosti za poslední dvě dekády? Desítky zatčených, včetně dříve tolerovaných či dokonce prominentních umělců nebo spisovatelů, často bez jakékoliv zprávy o jejich osudu. Čína je nervózní a nelze očekávat, že by ji USA mohly dialogem uklidnit. Čínští disidenti mohou již tradičně ze strany Obamovy administrativy slyšet pouze mlčení, což je například v otázkách náboženské svobody výrazný rozdíl oproti předchozímu prezidentovi.

Na nepřesvědčivosti Obamovy zahraniční politiky v otázkách lidských práv přidává v poslední době i její politika tváří v tvář hroutícím se režimům na Blízkém východě. Obama dlouho hledal způsob rozumné komunikace s íránským režimem, takže protesty „zeleného hnutí“ nebyl ochoten silněji podpořit a ohrozit tak své diplomatické úsilí. Přesto se „vměšování“ do situace administrativa nevyhnula, když například jeden aktivní právník z ministerstva zahraničí požádal společnost Twitter, aby vyčkala s plánovanou údržbou svých služeb v Persii, což by mohlo mít za důsledek omezení komunikace prostujících. V případě Egypta našlapovala administrativa také velmi obezřetně s ohledem na mnohaleté spojenectví s režimem Husního Mubaraka, přesto se nakonec nevyhla realistickému zhodnocení situace a podpořila demokratickou změnu v zemi. V případě Libye USA prosazovaly přijetí rezoluce Rady bezpečnosti dle kapitoly VII a zapojily se do vojenských akcí proti režimu Muammara Kaddáfího. Ovšem jen napůl, a můžeme tak sledovat vznik nového dlouhodobého bojiště v regionu.

A naposledy Sýrie. Stovky mrtvých a zraněných, tvrdý zásah Assadova režimu. To mělo být nepřijatelné a Obamova administrativa nešetří „tvrdými“ slovy. U nich však zůstává a prezident se ani při jejich „vyslovení“ příliš neangažuje, posílá za sebe tiskového mluvčího. My si můžeme mezitím přečíst o stavu lidských práv v Sýrii dle poslední výroční zprávy amerického ministerstva zahraničí: „Bezpečnostní složky provedly svévolná nebo protiprávní zabíjení, politicky motivované únosy, … Bývalí vězni vypovídají, že zažili mučení ve formě elektrických šoků, trhání nechtů, pálení genitálií, …“.

V době prezidenta Bushe byli neokonzervativci považováni za blázny a Bushova demokratizační politika čelila po dekády nehybným autoritářským režimům. Obamova realistická administrativa naopak vládne v době, kde se tyto režimy hroutí, ale USA opatrně vyčkávají. Paradox? Není to však žádné překvapení. Obama se stal senátorem v roce 2005, v době velké vnitřní debaty v Demokratické straně o liberálním intervencionismu a jeho zkompromitování Bushovou administrativou. Obama do politiky sice vstupoval s názory blízkými „jestřábím ženám“ jako Samantha Powerová nebo Anne-Marie Slaughterová, když však začal vážně uvažovat o kandidatuře na prezidenta proti Hillary Clintonové, musel se nějak odlišit. Proti zásahu v Iráku, který Clintonová podpořila. Proti Bushovi. Proti intervencionismu.

Tak, jak byl protiintervencionistický Bush „přepaden realitou“ v podobě 11. září 2001, tak i Obama se dočkal. Vybřednout z Blízkého východu a soustředit se na skutečnou geopolitiku 21. století v podobě souboje s Čínou sice mohla být původní představa, ale přišlo „arabské jaro“. S rozpadem ancien régime na Blízkém východě se tak Obama od „volebního realismu“ a geopolitického uvažování pomalu posunuje zpět k demokratizační agendě. Nepřesvědčivě, pomalu, pod tlakem okolností, ale krok za krokem.

Text vyšel v dubnovém Bulletinu Centra pro lidská práva IIPS. Za případné komenty budu rád. Obrázek The Cable.

Spojenectví s Izraelem nestačí

vyšlo v Hospodářských novinách 9. 5. 2011

Po uplynulých měsících, kdy začalo docházet k zcela zásadním proměnám na Blízkém východě, se zdá, že česká zahraniční politika na ně není stále schopná rezolutnějším projevem reagovat. Uznání nad zneškodněním Bin Ládina a jiné samozřejmosti prostě nestačí. V dnešní době transformace Blízkého východu bychom měli jednat rezolutněji. Přes pochopitelně omezenou roli ČR ve světové politice je několik důležitých věcí, kterými můžeme pozitivním hnutím na dnešním Blízkém východě pomoci (pokud možno co nejdříve – je totiž možné, že v průběhu času začnou iniciativu získávat daleko rozporuplnější politické síly) a zároveň tím i posílit a jednat v souladu s našimi i evropskými zájmy: Jsou to například zkušenosti z pokojné transformace od normalizačního autoritativního režimu k demokracii, vědomosti našich konstitucionalistů se sepisováním moderní ústavy a možná i zkušenosti spojené s pokojným rozpadem státu.
Pokračování na Blízkovýchodních stránkách

Povídání s Laurou Nader

Na stránkách Center for the Study of Law and Society, pod jehož křídly tu v Berkeley pobývám, se objevilo povídání s Laurou Nader. Příjemný přátelský rozhovor se známou antropoložkou vedl šéf Centra Cal Morrill, svým vzhledem připomínající takovou intelektuální verzi Jamese Hetfielda z Metallicy.

Profesorku Nader jsem viděl na různých seminářích již několikrát a vždy zaujala, onen zachycený hodinový rozhovor uběhne jako voda. Ve svých jednaosmdesáti letech stále hřímá proti patriarchální společnosti, ve které žijeme, a zůstává i publikačně činná. Na MU máme k dispozici tři z dlouhého seznamu jejích knih, předloni jsem na FSS pořídil When the Rule of Law is Illegal, kde společně s Ugo Matteiem kritizují právní systém západního světa.

Jako antropoložka a etnografka strávila Laura Nader dlouhý čas v zapotécké vesnici v mexické Oaxace a také na Blízkém Východě, kde se zajímala hlavně o způsoby řešení sporů (neexistují jen soudy...).

Nader je docela známé jméno i v americké politice, její bratr Ralph kandidoval ve čtyřech posledních volbách na amerického prezidenta a umísťoval se v různých anketách typu 100 nejvlivnějších Američanů 20. století.

Foto: Daily Californian

Go West!

Pokud chcete zkusit štěstí mimo rodnou hroudu, možnosti tu jsou. Například UACES Student Forum nabízí rozesílání newsletteru s informacemi o aktuálních (často fully funded) Ph.D. místech, PostDoc pozicích nebo učitelských místech. Zde poslední seznam:

Graduate Teaching Assistant, Department of Sociology, University of Leicester

International Conflict Resolution, Full-time, Tenure-track faculty position, The American University in Cairo - School of Global Affairs and Public Policy

PhD Studentships
University of Hull - Faculty of Arts and Social Sciences

Postgraduate Scholarships available in International Development
University of Birmingham - Economic and Social Research Council Doctoral Training Centre (DTC).

Research Fellowship In Arts, Humanities And Social Sciences, Girton College
University of Cambridge

Postdoctoral Research Officer, School Of Interdisciplinary Area Studies in association with St Antony's College, University of Oxford

PhD Studentships in Law, Politics, or International Relations, School of Law and Government, Dublin City University

atd., atd., .... Poslední seznam má asi 25 takovýchto kousků.

Nekrolog pro kmotra globálního teroru

Vyšlo pod názvem "Teroristova lhůta spotřeby" v MFd, 5. 5. 2011

Po Carlosi „Šakalovi“, Abú Nidalovi odešel další zasloužilý kmotr světového terorismu. Na rozdíl od toho prvně zmíněného, který si odpykává doživotí ve francouzské věznici, se dva zbylí už zřejmě setkali poblíž kotlů pekelných. Všichni tři si svého času vydobyli aureolu téměř mýticky nebezpečných postav – ale ruku na srdce: Kdo si ještě dnes na „Šakala“, Abú Nidala vzpomene a jak často se v posledních letech objevoval Usáma bin Ládin na prvních stránkách médií?

Mnoho indícií nasvědčovalo, že je-li Bin Ládin vůbec naživu (o čemž jsem osobně již několik let pochyboval), jeho vliv, stejně tak jako význam jeho sofistikované teroristické sítě al-Káida zjevně klesal. Frekvence jeho dříve tak častých projevů klesla prakticky na nulu a globální nebezpečí útoků al-Káidy se v posledních letech také viditelně snižovala (to se týkalo hlavně těch medializovaných útoků na místech "které nás zajímají" – tzn. hlavně těch na Západě – v muslimském světě, např. v Maghrebu význam a vražedné aktivity al-Káidy a jejich sympatizantů zdaleka tak rapidně neupadaly – akorát to svět příliš neinteresovalo).
Pokračování na Blízkovýchodních stránkách.

Zpátky do lavice, hodina ještě neskončila!

Poslední tisková zpráva Evropské komise: "Dvě desítky základních a středních škol v ČR přivítají své bývalé žáky, kteří nyní pracují v různých částech světa ve službách Evropské unie. Na programu je setkání se současnými studenty spojené s neformální diskusí nejen o Evropské unii jako takové, ale také o zkušenostech, které jim práce pro evropské instituce přinesla. Projekt „Zpátky do školy“ (Back to School) je iniciativou Evropské komise, která si klade za cíl přiblížit Evropskou unii studentům základních a středních škol a dát evropským institucím tvář prostřednictvím setkání s Čechy pracujícími v úřadech EU." Pozitivní projekt, myslím.

Zasílání tiskovek nabízí Zastoupení EK v ČR (viz zde). Někdy jsou to celkem libůstky... Například jedna z listopadu: "Výzkum financovaný Komisí nás přiblížil o krok k neviditelnosti."

Lidskoprávní novinky

V novém čísle našeho Bulletinu Centra pro lidská práva si můžete přečíst výborný rozhovor Luba Majerčíka s Janem Kamínkem, jenž působil jako pozorovatel referenda o rozdělení Súdánu. Ve srovnání s předchozími zkušenostmi to prý bylo klidnější, jak napovídá už titulek - Tentokrát nás nikdo zastřelit nechtěl.

Lukáš Hoder přispěl textem o demokratizační politice Obamovy administrativy a já mám dlouhý kus k roli Evropské unie v arabských revolucích. Navíc se dozvíte, jak se studuje v Oxfordu.

Anketa: Jak milujete prezidentovy muže?

Ve spojitosti se zabitím Usámy bin Ládina na sebe opět upozornil Petr Ten-který-není-z-opice Hájek, t.č. zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, když světu zvěstoval, jak to celé vlastně bylo a nebylo. Jeho šéf přitom vydal následující prohlášení: "Přijal jsem s velkou úlevou zprávu o zneškodnění symbolu světového terorismu Usámy ibn (?? - HS) Ládina a věřím, že to významně přispěje ke zvýšení bezpečí a zklidnění atmosféry ve světě." Když jsem četl článek s Hájkovými teoriemi událostí, tak jsem se na chvilku lehce zastyděl, jakými jedinci je schopen se pan prezident obklopit. Rád bych věděl, kterého hrdinu z aparátu Václava Klause prožívají naši čtenáři nejméně - hlasovat můžete v pravé části obrazovky. V komentářích uvítám vaše milované výroky nominovaných velikánů.

Hájka není třeba dále představovat, ten mi přijde jednoznačně nejvíc mešuge. Politický poradce prezidenta Ladislav Jakl se snaží arogancí přiblížit Nejvyššímu, ale schází mu jeho charisma (kdyby ho měl, tak samozřejmě nebude funkci zastávat, Jemu konkurovat nelze). Můj oblíbený výrok: "Každá rána zasazená přírodě je vítězstvím civilizace." Aby si to mezi sebou nerozdali jen tito dva velikáni, tak jsem jako třetího do party z hradní úderky vybral vedoucího Kanceláře Jiřího Weigla, který působí distingovaně (a omlouvám se mu za zařazení do této společnosti), ale o to může být nebezpečnější - viz jeho mecheche se Šloufem a Grossem.

Již dlouho prezidentovy nohsledy označuji jako zesilovače. Hradčanský Amon-Re, slunce naše vševědoucí, utrousí ze svého piedestalu nejhlubší moudro, jehož odlesk zasvítí i na hradní pudlíky, kteří je pro jistotu ještě vyšperkují, aby z toho intelektuálního oblažení něco měl i dělný lid. Žádné téma není pronikavému zraku skryto, bystrého ducha nelze zastavit. Třeba jakýsi Jiří Přibáň, uznávaný profesor na Cardiff Law School, musel přestřihnout své kšandy a třikrát se hluboce poklonit před velkodušným Ladislavem ("Já bych chtěl říct, že ten pán z Cardiffu, kterého se ptáte, sice umí dobře nadávat lidem do Gottwaldů, ale českou ústavu nezná.").

Nejdřív jsem myslel, že hlavním požadavkem na člověka, který chce, aby na něj občas dopadla záře Nejvyššího, je schopnost s vysokou frekvencí pohybovat bradou v rozsahu cca 5 cm po vertikální ose, ale mýlil jsem se, chce to víc...

Teorie demokratického míru žije!

Chvilku to vypadalo se zdravím jedné z nejprofláklejších teorií oboru docela nahnutě, ale naštěstí se kolem procházel Allan Dafoe a měl po ruce defibrilátor. Doktorand politologie na Berkeley v novém čísle prestižního časopisu American Journal of Political Science (AJPS) publikoval článek "Statistical Critiques of Democratic Peace: Caveat Emptor" (zde aspoň pracovní verze), kterým reagoval na atak Erika Gartzkeho s názvem "The Capitalist Peace". Profesor z UC San Diego svůj výstřel na demokratický mír zamířil dobře, za text si vysloužil cenu pro nejlepší článek publikovaný v AJPS v roce 2007. Teorie demokratického míru je přijímána jako notorieta - demokracie spolu neválčí, jak už Hegel a Kant naznačovali, jenže Gartzke ve svém článku tvrdí, že to není demokracie, ale kapitalismus, co vede k míru. Abych se pokusil nastínit, že se nejedná jen o prázdné akademické tlachání - dlouhodobě se lijí miliardy do podpory demokracie, aby se zajistila mezinárodní bezpečnost, pokud však má na mír důležitější vliv kapitalismus, pak by se peníze měly poslat spíše třeba na vybudování stabilního burzovního trhu, posílení majetkových práv a dalších s kapitalismem spojených nezbytností. Malá odbočka - kapitalismus a demokracie spolu silně korelují, jde o to nalézt, jaký vztah je vůči míru silnější.

Pochopitelně se nejedná o první zpochybnění demokratického míru, když publikujete, tak se v ideálním případě snažíte otřást těmi největšími "pravdami", takže v minulosti proběhla řada více či méně zdařilých pokusů, jež tvrdily, že zjevná empirická asociace mezi demokracií a mírem je ve skutečnosti výsledkem jiných "confounding factors" (viz obrázek, u nás se tento vztah myslím označuje za nepřímou korelaci, uvítám češtinářské poučení, jak se counfounding, confounders atd překládají), jako například aliance za studené války, sdílené zahraničně-politické zájmy, stabilní hranice apod. Ale i přes tyto dílčí pokusy většina současných kvantitativních analýz ukazuje jasnou robustní a statisticky významnou souvztažnost mezi demokracií a absencí ozbrojeného konfliktu (aka míru). Slovo kauzalita se u pozorování tohoto typu raději nepoužívá, a experiment, který by odhalil příčinné vztahy, jaksi v mezinárodní politice není po ruce. Stává se také, že identifikujeme vztah mezi dvěma proměnnými (demokracie a mír), ale nevíme, jakým způsobem na sebe působí - sousedí spolu dvě demokracie, a proto mají mír, nebo byl mezi dvěma sousedícími zeměmi dlouho mír, a proto se v nich mohla v klidu vyvinout demokracie? Takže se slovem kauzalita opatrně...

A proč má vlastně demokracie na mír kladný vliv? Objevují se například tato vysvětlení - sdílené normy; demokratičtí vůdcové podléhající mnoha omezením při rozhodování; domácí publikum nemá rádo vysoké náklady na války; transparentnost a další. Takže do těchto docela klidných vod vpadl v roce 2007 Gartzke, který křičí, že nikoliv demokracie, ale hospodářský rozvoj, kapitálový trh a kompatibilita zahraničně-politických preferencí souvisejí s mírem. Letos se dočkal odpovědi - Allan Dafoe nalezl v jeho kvantitativní analýze skulinky (chybně zvolený vzorek; zapojení regionálních "dummies", a špatné použití "Beck, Katz, and Tucker's technique for controlling for temporal dependence"). Protože Dafoe děkuje v článku prof. D. Freedmanovi, z jehož knihy se učím, tak mu věřím... Chvílemi je to trochu složitější, ale článek celkově doporučuji k prolétnutí. Už třeba jen k úžasu nad tím, kolik pozorování je do analýzy zahrnuto - skoro 300 tisíc!