Egyptská fotostory

Už tradiční předvíkendový odkaz na zajímavé fotky - tentokrát egyptské porevoluční grafiti.

Interview with Peter Singer - On Global Poverty, Human Rights and Ethical Questions

Where are the boundaries of our moral obligations in eradicating global poverty? At what point can we speak of a fetus as a human being? Are we capable of reaching objectivism in ethical questions? For what reason is it necessary to reach reassessment of our view of human rights concept?

Interview with Peter Singer here (Global Politics).

Peter Singer, Ira W. De Camp professor of bioethics in the Centre for Human Values at Princeton University and Laureate professor at University of Melbourne, has been standing at the forefront of debates about our ethical obligations and approaching global poverty, euthanasia, abortions and animal rights for more than three decades. The Animal Liberation (1975) book is widely considered as a bible of modern animal rights movement, therefore it is not a surprise, that The New Yorker labeled Peter Singer as „the most influential living philosopher“ and in 2005 Time magazine included him amogst 100 most influential people in the world“. From the other publications we should mention e.g.: The expanding circle: ethics and sociobiology (1981), Practical Ethics (1979), A Companion to Ethics (1991), Rethinking life & death: the collapse of our traditional ethics (1994), A Companion to Bioethics (1998), One World: The Ethics of Globalization (2006), The Way We Eat: Why Our Food Choices Matter (2006), and The Life You Can Save: Acting Now to End World Poverty (2009). 

While attending his lecture „Animal Liberation: Retrospect and Prospect“ at the University of Melbourne, Peter Singer agreed to provide an exclusive interview to Czech Centre for Human Rights and Democratization, interviewed by Petr Pribyla.

HDP a zločin

Pěkný graf o vztahu vývoje HDP a zločinu přináší the Economist.

V době krize s poklesem HDP na osobu klesá i majetková trestná činnost. Například v takové Nevadě, kde se HDP na hlavu snížil o téměř 15 %, klesl majetkový zločin o více než 25 %. Normálně bychom asi očekávali, že jak lidé ztrácí práci a mají hlouběji do kapsy, tak se budou pokoušet více krást, ale zřejmě ne. Patrně ví, že i jejich oběti na tom jsou hůře, a tak přesídlují do rostoucích států jako třeba Jižní Dakota. Možná jsou i jiná vysvětlení, každopádně aspoň nějaká dobrá zpráva v době ekonomického marastu, uzavírá the Economist.

Cena pro Kalouska

Nejlepší ministr financí naší galaxie a blízkého okolí Miroslav Kalousek byl opět oceněn za své hrdinské činy při boji s hospodářskou krizí, a své věrné služby… Služby komu? Občanům české republiky, kterým má být zodpovědný? O tom lze mít velmi závažné pochybnosti. Nicméně ke Kalouskově politice a jejích případných dopadech se snad vyjádřím jindy, za jistých okolností by to nemusela být úplná katastrofa.

Hlavním cílem tohoto textu je upozornit na pozadí celého humbuku kolem zmíněného ocenění. Ze způsobu, jakým s touto informací zacházejí média, by se dalo usuzovat, že se jedná o ocenění nějakou prestižní nezávislou mezinárodní organizací. Politický vzkaz pro vlastní obyvatelstvo je zřejmý, současná politika úsporných opatření je jediná možná a správná a nese své ovoce, hodnocení našeho ministra budiž toho důkazem. O naprosté myšlenkové impotenci ČSSD pak vypovídá komentář ohledně Kalouskova ocenění poskytnutý místopředsedou této strany Michalem Haškem. I když Sobotka se snažil věc napravit.

Miroslav Kalousek dostal cenu od časopisu Emerging markets, který vydává společnost Euromoney Institutional Investor, jejímž většinovým vlastníkem je Daily Mail and General Trust, kterou ovládá Jonathan Harmsworth. Ctěný pán je velkým sympatizantem britských konzervativců a jeho švagrová je manželkou syna železné lady, to se nám to začíná pěkně vybarvovat. Každopádně tohle rozkrytí vlastnické struktury není úplně fér. Sir Harmsworth nemusí mít s oceněním až tak moc společného, je potřeba se ptát, kdo o něm rozhodoval a na základě jakých kritérií. O ocenění rozhodovali finanční analytikové, bankéři a investoři a předmětem posuzování byl přínos pro řízení fiskální politiky státu. Kontrolní otázka, komu asi tak nejvíce prospívá politika současné české vlády? Člověk by se měl spíše podivovat nad tím, že superman na ministerstvu financí nedostává ocenění od podobné partičky každý rok.

Nesouhlasím...

S DSSS mě toho moc nepojí, ale s odsouzením jejích šesti členů a sympatizantů za spáchání trestného činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka se neztotožňuji. Vycházím z článku na iDNES, budu jen doufat, že informace tam uvedené jsou v pořádku.

Během prvomájového průvodu šestice nesla transparent s nápisem "Evropo, povstaň", který podle Míry Mareše může odkazovat na heslo nacistů "Německo, povstaň". Pokud toto bylo hlavním důvodem k odsouzení k podmínečným trestům, tak tedy potěš. V trestním řízení by se mohly uplatňovat vyšší standardy. Navíc postrádám prvek společenské škodlivosti, skutečně mi není jasné, kolik lidí po přečtení plakátu povstane. Navíc se oslovuje Evropa, ta povstane díky pár českým xenofobům jen stěží. To by taky trestním řízením mohla končit jakákoliv odborářská demonstrace, o setkáních komunistů ani nemluvě.

A v neděli po zápase hokejové extraligy očekávám 7200 zahájených řízení kvůli oslavě vítězství se Spartou.

Palestina: šachy bez černých a bílých

V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle. Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé nedávné kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.
Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Pokračování zde.

Cocacabana

Opět velmi podařená fotostory z drogového Ria.

Let's Discuss it!?

V Berkeley jsem se kromě svého marockého spolubydlícího a skupiny "visiting scholars" kamarádil hlavně s doktorandy programu Jurisprudence and Social Policy (JSP). Někteří z nich již vedli semináře, tak jsme se v obědových debatách dostali i k tématu zkoušení a hodnocení. Docela mě zaujal způsob známkování podle normálního rozdělení, který praktikovali. Netvrdím, že jej budu letos používat a že jej považuji za bezvadný, ale docela rád bych jej někdy v ČR uplatnil, abych viděl reakci studentů. Jak hodnocení dle Gaussovy křivky vypadá? Prostě předem stanovíte, že třeba 5 % nejlepších dostane A a 5 % nejhorších neuspěje (F). B a E si odnese po 15 % a C a D po 30 % studentů, konkrétní hranice jsou samozřejmě na zvážení vyučujícího, tyto jsem nadhodil z bekhendu jako příklad.

Hlavní přednosti jsou zřejmé - studenti musí pracovat celý semestr, nestačí dosáhnout ve dvou třetinách semestru stanovený počet bodů a nazdar (ledaže by 5 % studentů na předmět viditelně dlabalo). Navíc, takový systém docela spolehlivě určí ty skutečně nejlepší a prostřednictvím třeba percentilů dobře poměří výkonnost hodnocených.

Co by se v našem prostředí asi nepozdávalo? Přesně to, že vše není přesně předem nalajnováno. Žádné mám 35 bodů, to je D, takže padla. Systém hodnocení dle pravděpodobnostního rozložení klade značné nároky na vyučujícího - je třeba nastavit bodování tak citlivě, aby vznikla bodová škála, na níž by se studenti dostatečně rozprostřeli. Když každý ze 30 studentů získá celkem 10 bodů, tak je do křivky prostě nedostanete... Navíc, osobně bych velmi nerad dal někomu F, když podal výkon na úrovni. Představte si takový velmi nepravděpodobný kurs, který všechny hrozně baví a dřou, všichni získávají spousty bodů, ale prostě 5 % nejhorších byste měli vyhodit, přestože látku ovládají skvěle. Jde to samozřejmě řešit třeba tak, že všem pogratulujete, F zrušíte a o 1 % rozšíříte hranice známek A až E. Pak ale trochu riskujete (morální hazard), že se na to příště spolehnou a tak skvělý výkon nepodají.

Diskutovaný systém také přináší zvýšení soutěživosti, ale nevím, jestli to hodnotit jako jednoznačně pozitivní.

Reakce vítány!

Něco ke čtení na víkend

The Economist pokračuje v další z řady velmi zajímavých debat, tentokrát se zamýšlí nad kontroverzní otázkou, zda potrestání tyranských vládců napomáhá zachování míru. Ředitel International Justice Programme v rámci Human Rights Watch, a mimochodem absolvent NYU Law School a Columbia University, Richard Dicker tvrdí, že když se nebudou velké zločiny trestat, tak se budou páchat bez skrupulí i nadále. Naproti tomu Jack L. Snyder, profesor mezinárodních vztahů na Columbia University, varuje, že upřednostněním potrestání za každou cenu můžeme ohrozit dosažení míru. Trochu přeneseně - zlosyn ví, že bude stejně dostižen, tak si svá jatka ještě "užije".

A trocha žumpy z domácího chlívku - podle zprávy BIS se korupce rozlezla i mezi soudce a žalobce, ba co víc, tito mají údajně styky s podsvětím. Proti tomu se však soudcové důrazně ohrazují.

S Evropou to po ekonomické stránce vypadá opravdu nevábně, myslí si Robert J. Samuelson.

Pro otrlejší povahy - silná fotoreportáž z konfliktů v Afghánistánu a Pákistánu.

A na závěr něco pro poučení - sedm věcí, které jste nevěděli o válce proti teroru - třeba o tom, jak se Bush snažil vyjednávat s Al-Káidou nebo o myšlence pohrozit v případě dalšího teroristického útoku bombardováním Mekky.

Radana Kubová: Lobbing ve Washingtonu

Po roce jsem na začátku léta opět vyrazila na krátký studijní pobyt do zahraničí, tentokráte až za „velkou louži“. Druhý ročník letní školy pořádaný European Consortium for Political Research Standing Group on Interest Groups byl zaměřen na „global advocacy“ – téma v současné době více než aktuální. Hostitelskou institucí byla Frank Batten School of Public Policy and Leadership, University of Virginia.

I letošní ročník nabídl účastníkům přednášky zkušených akademiků a odborníků. Cílem bylo je seznámit především s taktikou a strategií zájmových skupin na mezinárodní úrovni, tedy jak probíhá „obhajoba otázek s globálním rozsahem“ v USA, ale také v rámci mezinárodních institucí jako např. WTO, OSN, WB, apod. Vystoupili zde (chronologicky) Frank Baumgartner (University of North Carolina at Chapel Hill), Gerry Wartburg a Christine Mahoney (University of Virginia), Jan Beyers (University of Antwerp), Kathryn Sikkink (University of Minessota) a Jutta M. Joachim (Leibniz University).

Prostor byl věnován také dalším aktuálním tématům jako např. „arabskému jaru“ (videohovor s kongresmanem Tomem Perriellem, toho času v Egyptě, který mimo jiné pomáhal vytvořit DarfurGenocide.org a Avaaz.org, což je mezinárodní internetové společenství zaměřené na vytváření globální odpovědi na problémy přesahující státní hranice) či aktivismu nevládních organizací a organizací sociálních hnutí působících s cílem obhajoby globální spravedlnosti s využitím tzv. nových sociálních médií (Christine Mahoney). Součástí letní školy byl i jednodenní program ve Washingtonu – označovaném za centrum „global advocacy“ či (vedle Bruselu) centrum lobbingu.

Skutečnost, že se v tomto případě jednalo o druhý ročník letní školy o zájmových skupinách, poukazuje na rostoucí význam aktivit zájmových skupin jak na domácí, tak i mezinárodní úrovni a tedy i na rostoucí zájem o zkoumání této problematiky. Co se týče účasti, naprostou převahu měli doktorští studenti z Evropy, pak byla zastoupena také Kanada, USA, Nigérie či Filipíny. První série letních škol k zájmovým skupinám bude završena příští rok na Agder University v norském Kristiansandu.

Post scriptum:

Virginie je překrásná země, která sice má „něco“ z Evropy, ale tak nějak se zdá, že všechno je tu mnohonásobně větší a i ta tráva je jaksi zelenější. Zřejmě to bude specifickým klimatem. Bouřky zde jsou opravdovým zážitkem. Během několika málo minut deště se voda valí po ulicích, aby za dalších pár minut už byly vidět jen místy kaluže. Na přechod z venkovního tepla a vlhka do vyklimatizovaných místností se Evropan adaptuje ztěžka, nicméně zvyknout se po čase dá. Pokud nebudete cestovat za historií občanské války (Sever proti Jihu), pak doporučuji návštěvu hlavního města, kde se můžete v tuto roční dobu příjemně zchladit při návštěvě muzeí v okolí Capitolu – tzv. Smithsonian institutions, do nichž je vstup zdarma. Okouzlující (zevnitř) je také Library of Congress. Washington jinak ohromí monumentální architekturou a rozsáhlými prostory, ale také ne příliš teplovzdorným metrem či všudypřítomnými fontánkami s pitnou vodou.

Foto: autorka.

Nemusíte se obtěžovat

Knihu se slibným názvem Questioning Numbers od Karin Wilkins jsem zakoupil s bohulibým úmyslem - poskytnout diplomantům či obecně studentům stručnou knihu, která by osvětlila nástrahy, jež na nás číhají při četbě textů používajících kvantitativní metody. Bohužel, publikace z dílny Oxford UP mě moc nepřesvědčila. Na to, že by se mělo jednat o dílko seznamovací s kvanti, tak se používá zbytečně odborný jazyk. Autorka sice uvádí řadu příkladů, ale stejně si myslím, že třeba pro právníky by nemusel být text zcela srozumitelný. Zlatý Disman... Na druhé straně, knížka se netradičně dost zabývá etikou výzkumu a je také dobře použitelná jako jakási mapa výzkumu - na závěr shrnuje jednotlivé fáze a předkládá ke každé z nich soubor otázek, jež bychom neměli při čtení kvanti-studií opomenout.

Abych to shrnul - těch pár hodin, co do četby investujete, rozhodně nepovažuji za ztracené, na druhou stranu jsou ale k nalezení lepší práce obdobného zaměření.

Jan Holzer: Ruské léto 1991

Z tzv. konce komunismu se již stala standardní kapitola z učebnic, sloužící primárně k obtěžování studentů. Odstup dvou dekád některé z tehdejších událostí upozadil, jiné jsou přece jen čas od času připomínány, povětšinou logicky v interpretaci toho, kdo se k nim vrací.

V každém případě, pro komentář této pasáže moderní ruské politiky nepostačí zjednodušující optika, občas užívaná při hodnocení přechodového vývoje v soudobých sovětských satelitech, český nevyjímaje; optika, která bere rozklad bloku jako vnější a neovlivnitelnou záležitost, a proto se soustřeďuje především na vnitropolitickou dimenzi. Při pohledu na Rusko je naopak nutno pád komunismu jako osobitě legitimního režimního typu provázat právě s rozpadem sovětského impéria, je nutno vnímat tyto procesy jako paralelní a vzájemně se ovlivňující.

Ostatně, ne nadarmo se právě o problému, zda je pochopení současné ruské politiky podmíněno koncentrací na sféru vnitřní politiky, nebo spíše na cíle a metody její zahraniční policy, vedou dnes v ruských studiích snad nejvášnivější spory. Naznačené propojení je pak pro nemalou řadu komentátorů a odborníků oním kýženým vševysvětlujícím prvkem, činícím srozumitelnou ruskou politiku nejen v její moderní éře, ale v podstatě ve všech etapách jejího vývoje; spor je pouze pak veden o to, zda je ruská imperiální ambice v pořádku a žádoucí, či nikoli, popř. také, zdali vlastně tomu může být jinak, než aby tato ambice byla Ruskem naplňována.

Připomeňme i existenci opatrnějšího stanoviska, nevidícího v ruských imperiálních tradicích historickou nevyhnutelnost, nemajícího je za „objektivní nutkání“. Není ovšem takřka sporu o tom, že zisk legitimity není pro ruské politické aktéry vázán pouze na vnitřní proces. Proto se jako zajímavé jeví být především motivy, kterými ruské politické elity v rozmanitých momentech své imperiální ambice ospravedlňují. Stačí se mimochodem soustředit na XX. století a zjistíme, že je sice řada těchto motivů známa a dobře popsána – mám na mysli vstupní ideologickou motivaci bolševického hnutí přelomu desátých a dvacátých let (Vladislav Zubok přímo hovoří o revolučně-imperiálním paradigmatu, určujícím soudobé ruské politické cíle). Ale jsou i mnohem méně známé, resp. komentované, viz např. oživení po druhé světové válce, postrádající čistě ideologický rozměr.

I v dějích léta 1991, o kterých jsem vlastně měl/chtěl psát, se odrážejí tyto dvoj-náměty: rozklad impéria a zrod státu, resp. rozklad starého režimu a vzestup nového. A jakkoli tehdejší jednotlivé události měly buď povětšinou svůj převážně interní, nebo naopak externí rozměr, jejich pochopení se dostaví pouze v celkovém kontextu.

Pokud jsme tedy vzpomenuli v minulých dnech dvacátého výročí tzv. srpnového puče, zdánlivě čistě vnitropolitického fenoménu, je namístě připomenout již také ústup sovětské moci z jednotlivých satelitů, symbolizovaný nejlépe pádem Berlínské zdi, či březen 1990, kdy se Komunistická strana Sovětského svazu (KPSS) vzdala monopolu moci. Je dále nutno hovořit o nacionálních hnutích ve většině republik, regionů a oblastí SSSR i Gorbačovem posvěceném zásahu speciálních vojsk v Pobaltí v lednu 1991, který vlastně zahájil ústup Michaila Sergejeviče z rozhodujících mocenských pozic.

V jejich kontextu se již samotný pokus o „získání mimořádných pravomocí“ v srpnu 1991 (19.-22. 8.), zvaný též pokusem o převrat či puč, nejeví být jevem s čistě vnitropolitickou povahou. Jeho účastníci totiž zaznamenání hodným způsobem reprezentovali především sovětskou, a nikoli národně-ruskou mocenskou elitu (viceprezident SSSR Gennadij Janajev, premiér SSSR Valentin Pavlov, předseda KGB Vladimir Krjučkov, ministr obrany maršál Dmitrij Jazov, první náměstek předsedy Bezpečnostní rady Oleg Baklanov), a zároveň pravou elitu „revolučně-ideovou“ (viz ministr vnitra Boris Pugo, předseda rolnických odborů Vasilij Starodubcev a předseda Sdružení státních podniků Alexandr Tizjakov).

Skutečnost, že v tehdejším střetu byly přítomny motivy jak imperiální, tak ideologické rekonstrukce, potvrdily výsledky srpnové krize. Jejím symbolem se stal Boris Jelcin, jehož kredit vzrostl prokázanou schopností převést na sebe velení vojenských jednotek na území Ruska, ale především projektem dekonstrukce stávající svazové struktury a ochotou opustit dosavadní ideologický kánon. O tom, že se skutečně jednalo o paralelní dva procesy, svědčí ostatně následný vývoj. Dne 29. 8. 1991 je zakázána KPSS a M. S. Gorbačov rezignuje na funkci generálního tajemníka (v prezidentské funkci oficiálně zůstal až do 25. 12. 1991, kdy podepsal dekret o vzdání se funkce). Výkon moci včetně vládní následně přechází na Jelcina (fakticky 6. 11. 1991) a vůdce ostatních republik, čím nastal reálný rozklad moci na svazové úrovni, stvrzený v prosinci 1991 bělovežskými dohodami.

Události srpna 1991 bývají interpretovány jako konečný neúspěch snah o zastavení soudobých změn uvnitř SSSR. Tento přístup odrážel především vývoj v devadesátých letech XX. století, kdy se Rusko jevilo jednak jako zbavené svých imperiálních ambic, jednak (že by dokonce) jako hledající nové, minulostí nezatížené zdroje legitimity svého politického řádu. Toto vnímání imponovalo především těm vnějším i vnitřním pozorovatelům, kteří doufali v demokratický potenciál ruské politiky.

Ovšem již u příležitosti 5. výročí puče v srpnu 1996 se objevily pochybnosti o „čistotě“ Jelcinova úspěchu, resp. spekulace o variantě, podle níž celý slavný „puč“ nebyl ničím jiným nežli zinscenovanou provokací, která Jelcinovi umožnila zlikvidovat Svaz. Poukazováno v této souvislosti bylo na stěží uvěřitelný diletantismus organizátorů převratu, především nezajištění podpory armády, ale také na detaily typu nezabránění Jelcinovi v nutné komunikaci (na druhé straně se dnes jeví jako podivuhodné, jak se vůbec kdysi organizovaly občanské revolty či puče bez mobilů, internetu a facebooku…).

Jenže konspirativní interpretace prostě neberou na vědomí, že historické události nemívají předem nalinkovaný a předpověditelný děj, že se v nich většina jejich aktérů příliš neorientuje a neumí si představit všechny možné směry dalšího vývoje. A tak i v ruské politice nastal na počátku XXI. věku obrat, který obnovil spojení legitimity politického režimu s obranou vnějších interesů Ruska. Toto spojení se jeví být pevnou ligaturou ruské politiky. Ligaturou, vůči níž nebyly imunní ani aktéři střetu v srpnu 1991; ať již tehdy skončili v poli poražených, nebo jako soudobí vítězové.

Jan Holzer je docent na Katedře politologie FSS MU.
obr: AP