J.Daniel: Slabý stát a silné struktury. Politická ekonomie rozděleného Libanonu

Politická ekonomie rozděleného Libanonu

Když světová média referovala o říjnovém atentátu na Visáma Hasana, interpretovala tuto událost skrze konflikt v sousední Sýrii. Již méně si ale všímala toho, jak tento násilný akt reflektuje hlubší pozadí frakcionalizace libanonské společnosti a do jisté míry i samotnou podstatu libanonského státu.

Velitel informační sekce libanonských Vnitřních bezpečnostních sil Visám Hasan byl sunnitský muslim, což znalce libanonského politického hřiště vzhledem k jeho působišti nejspíše nijak nepřekvapí. Vnitřní bezpečnostní síly jsou jednou z několika libanonských bezpečnostních složek, ale jedinou, kterou ovládají protisyrsky orientovaní sunnité. Jako prakticky každá součást státu v zemi jsou totiž i bezpečnostní služby rozděleny mezi jednotlivé politické, zpravidla nábožensky definované vlivové skupiny. Toto rozparcelování státu není v Libanonu ničím novým a je nedílnou součástí jeho historické zkušenosti, která byla ovšem pouze posílena některými současnými politikami. Asi nejlépe tento stav popisuje americký politolog Joel Migdal, který jej definoval jako silné neformální společenské struktury vládnoucí ve slabém státě (a místo něj).

Samostatný Libanon, na jehož podobě hranic se výrazně podepsala francouzská koloniální správa, vznikl v roce 1943 jako výsledek dohody mezi sunnitskými a křesťanskými politiky, kteří obsadili hlavní politické instituce země na základě náboženského klíče. Toto rozdělení šlo nicméně daleko za relativně známý příklad nejvyšších postů prezidenta, premiéra a předsedy sněmovny a týkalo se i národní banky, významných pozic v armádě a především počtu míst, které mohly jednotlivé náboženské skupiny získat v parlamentu.

Dohoda sice zajistila velmi křehkou stabilitu nábožensky výrazně rozdělené země, ale zároveň pouze upevnila moc elit, jež se etablovaly již během 19. století. Jejich členové totiž díky zisku sektářským systémem garantovaných míst ve státní správě dostali přístup k dalším zdrojům peněz a vlivu, který mohli dále distribuovat svým klientům z řad vlastní náboženské skupiny. Rigidní politický systém nedokázal reagovat na společenské a demografické změny probíhající po získání nezávislosti a do konečné krize se dostal s příchodem palestinských milicí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. S ubývající legitimitou státních institucí nicméně pouze posílila role významných politických rodin, které – samy pevně ukotvené ve státních institucích – postupně přejímaly některé státní role a budovaly si vlastní ozbrojené síly.

Válka a rekonstrukce

Po vypuknutí občanské války v roce 1975 se země v podstatě rozpadla na řadu „kantonů“ spravovaných jednotlivými milicemi, které byly organizovány podle náboženského a/nebo politického klíče. Některé z těchto entit pak dokázaly vybudovat určitý ekvivalent státu disponující vlastní byrokracií pro správu území a výběr daní, sociálními a komunitními službami a samozřejmě vnitřními i vnějšími bezpečnostními složkami. Nejznámějším příkladem, který přetrval až do dnešní doby, je samozřejmě šíitský Hizballáh, ale podobně fungovaly i křesťanské nebo drúzské skupiny.

Občanská válka a následná mírová dohoda z Taifu z konce osmdesátých let tak sice znamenala jistou změnu poměru sil mezi jednotlivými náboženskými skupinami (a také upevnění syrské dominance nad zemí), ale přinesla jen málo změn do samotné podstaty klientelistického systému. Jednotlivé milice byly sice (až na zmíněný Hizballáh) rozpuštěny, ale jejich vedoucí figury se, pokud byly ochotny uznat syrskou přítomnost v zemi, vesměs aktivně zapojily do nového politického systému.

Klientelistický a frakcionalizovaný systém byl pak ještě upevněn během poválečné rekonstrukce provedené pod taktovkou sunnitského premiéra Rafíka Harírího, jenž se rozhodl soustředit především na ekonomickou obnovu země, zosobněnou velmi nákladnou přestavbou válkou zničeného centra Bejrútu, jež byla provedena premiérovi blízkou firmou Solidere. Společně s tím Harírí provedl řadu neoliberálních ekonomických reforem, které měly stabilizovat špatný stav libanonských financí prostřednictvím rozsáhlé privatizace veřejných služeb. Jejich poskytování se kromě soukromých společností ujaly často různé nadace, organizované na náboženské bázi a úzce navázané na vlivné figury stejného vyznání ve státní správě.

Rozparcelování státu

Neoliberální politika tak jen potvrdila a do jisté míry prohloubila pokračování klientelistické politické praxe a rozsáhlé oficiální i neoficiální korupce. Podle některých názorů také zkomplikovala poválečné usmíření, neboť jednotlivé náboženské komunity zůstaly i nadále separované a různým způsobem navázané na své patrony poskytující jim přístup k rentě. Je dobré připomenout, že z tohoto ekonomického systému také výrazně profitoval Hizballáh, který se stal pro šíitskou komunitu, tradičně v libanonské společnosti nejchudší, zásadním poskytovatelem sociálních služeb sahajících od zdravotnictví a školství přes urovnávání konfliktů třeba až ke svozu komunálního odpadu. Netřeba dodávat, že se úměrně s tím zvedla i jeho popularita.

S odchodem syrských vojsk z Libanonu v roce 2005 a Cedrovou revolucí pak zintenzivnil i mocenský boj vedený elitami „uvnitř“ samotného státu. Spory o obsazení místa vedoucího bezpečnosti bejrútského letiště mezi prosyrskými a protisyrskými bloky v roce 2008 pak například vyústily v obsazení poloviny hlavního města ozbrojenci Hizballáhu, spory o volbu dozorčí rady národní energetické společnosti v létě 2011 pak vedly k několikaměsíční paralýze politického života. Každé místo generující vliv a rentu se v rozděleném státě počítá. Není pak asi překvapením, že právě sunnitské a protisyrské Vnitřní bezpečnostní síly a Visám Hasan letos v létě odhalili „plány na destabilizaci země“, do nichž byl údajně zapojen prosyrský ministr informací Michel Samaha.

Libanonská zkušenost ovšem ukazuje některé zajímavé paralely i pro politický vývoj v ostatních zemích. Dokládá, jak daleko může dojít „kolonizování státu“ nestátními mocenskými strukturami a jak se z jeho institucí může stát pouhý zdroj pro generování renty jednotlivým mocenským elitám a kolbiště pro neomezený boj o vliv a posty. A v neposlední řadě také poskytuje vodítko k tomu, co může nastoupit po odbourání struktur sociálního státu. Mohou to být samozřejmě síly „volného trhu“, ale stejně tak i radikální náboženské organizace.

(článek vyšel v časopisu A2, www.advojka.cz)