Terorismus, slovo, jež hodně unese

Jsou fenoménem naší doby. Všichni mají představu, jak vypadají – na hlavách kukly, barety s hvězdou, případně vousáči oblečení v kúfíjích a džalábíjích (arabských šátcích a oblecích), kteří o sobě tvrdí, že zabíjejí ve jménu své víry, ve jménu revoluce, ve jménu svého národa.
Přestože se v dnešní Evropě s terorismem osobně setkalo jen málo lidí, má téměř každý člověk ze Západu o terorismu a teroristech svou představu. Evropan se však stěží ubrání zmatku v hlavě, když téhož člověka, o němž slýchal, že je terorista, spatří v televizi, kterak řeční v parlamentu nebo přebírá Nobelovu cenu míru. Jak se to komu hodí Pojem „terorismus“ se do povědomí dostal v dobách francouzské revoluce. Její teoretici, Maxmilien Robespierre a Louis de Saint-Just, teror nechápali v dnešních ilegálních a násilných protirežimních aktivitách, nýbrž v jeho propojení se státem – měli na mysli to, čemu se dnes říká „státní teror“. Přisuzovali mu pozitivní význam coby tvrdému vyjádření spravedlnosti státu.
Ve dvacátém století se pojem terorismus nesmírně rozšířil a rozmělnil. Vzniklo nespočet jeho typologií. Pojmy terorismus vnitrostátní, mezinárodní, separatistický, protikoloniální, revoluční a mnohé další se staly součástí slovníku analytiků i novinářů. Ruku v ruce s tím nastoupila subjektivnost výkladu pojmu terorismus a manipulace s ním. Obviňování z terorismu se stalo využívanou taktikou politických režimů. Gabčík, Kubiš a další stateční výsadkáři nebyli pro nacistické Německo nikým jiným než teroristy.
Ale nejen totalitní, nýbrž i demokratické režimy začaly využívat pojmu tak, jak jim to vyhovovalo. Zvláště zřetelné je to dnes, kdy rétorika některých západních zemí téměř vytváří dojem kolektivní zodpovědnosti některých národů za terorismus a násilí. „Boj proti teroru“ se stal politickým zaklínadlem a někdy přikrývá i toleranci Západu vůči velice kontroverzním státním režimům – například ve střední Asii. A tyto státy zase „války proti teroru“ využívají k likvidaci domácí opozice.
Rozpory vyvolává i skutečnost, že protiteroristická opatření s sebou v demokratických zemích přinášejí i přijímání legislativy, která ve svém důsledku vede k potlačování různých standardních demokratických procedur a principů (například prodlužování délky vazby, věznění osob bez obžaloby) a ke zvýšenému riziku zneužití protiteroristických zákonů k jiným účelům.
Dalším problémem se v demokratických zemích stal populismus. Snad každý slyšel fráze: „S teroristy se nevyjednává“, „Když se kácí les (rozuměj: terorismus), létají třísky“, „Došlo ke kolaterálním ztrátám“ atd. Ty a jim podobné se stávají omluvou prakticky pro jakýkoliv kontroverzní krok či přehmat.

Když chybějí Gándhíové

Teroristické skupiny vznikají z nejrůznějších pohnutek. Konkrétnější výklad pojmu „terorismus“ je tudíž vždy nutné spojit s konkrétním místem a s aktuální politickou situací.
Stěží bude dnes někdo zpochybňovat (s výjimkou nejtvrdších extremistů), že naprostá většina aktivit Al-Kajdy je terorismem. Ale u řady dalších násilností to takto jednoznačné není. Mnoho muslimů nahlíží na působení některých organizací (třeba Hamasu či Hizballáhu) relativně pozitivně. Přitom aktivity stejných skupin jsou na Západě hodnoceny jako terorismus.
Je paradoxní, že způsob, jakým dnes postupuje Izrael proti palestinským radikálům, se velice podobá tomu, který používali Britové ve čtyřicátých letech minulého století vůči sionistickým radikálům útočícím na britské vojáky a úředníky v Palestině.
Nemusíme však chodit až na Blízký východ. Irští radikálové měli v některých dobách značnou podporu irské veřejnosti. Byli to tedy „teroristé“, anebo „bojovníci za svobodu“? Nejspíš obojí. Mnoho teroristů používá k dosažení spravedlivých cílů (kupř. zbavení se dlouhodobého politického útlaku) neospravedlnitelných metod. Řada teroristických skupin, milicí a geril vzniká také proto, že neexistuje možnost určitých etnik a národů ustavit své vlastní legální ozbrojené složky, které by mohly klást odpor armádě či policejním silám těch, které považují za své utlačovatele.
Jistě, proti útlaku lze bojovat různými způsoby. Většina národů však neměla štěstí na charizmatické osobnosti typu Mahátmy Gándhího, které činily vše pro to, aby vzdorovaly cizí nadvládě nenásilně. Konflikt, boj a války jsou neoddělitelnou součástí lidského vývoje a terorismus je jedním z aspektů tohoto propojení.

Podobnost z odvrácených stran barikád

Regionem s největším počtem paradoxů souvisejících s terorismem je Blízký východ, oblast izraelsko-palestinského konfliktu zvlášť. Kde jinde se dočkali „teroristé“ Nobelových cen míru!? V Evropě je známý hlavně případ Jásira Arafata. Ten však v tomto ohledu měl v Izraeli protějšek – Menachema Begina. Begin i Arafat stáli vždy na „opačné straně barikády“. Přesto se jejich osudy v něčem podobají.
V době, kdy území dnešního Izraele spravovali Britové, byly politické postoje Menachema Begina velmi radikální. Iritoval ho britský přístup k sionismu, zvláště pak omezování židovského přistěhovalectví do Palestiny. Begin se postavil do čela radikální milice Irgun a na sklonku druhé světové války zahájil proti Britům otevřený boj, jemuž padla za oběť řada britských vojáků. Nejznámějším úderem Irgunu byl útok na hotel Král David v roce 1946, při němž zahynulo více než devadesát lidí, mezi nimi i mnoho Židů. V kontextu té doby šlo o malé „11. září“. Na oplátku Britové nejednali s Irgunem v rukavičkách. Sám Begin se objevil na britském plakátu, na němž byli radikálové z Irgunu vyobrazeni společně s odměnou za dopadení. Begin nebojoval tvrdě pouze proti Britům, nýbrž i proti palestinským Arabům a stal se spoluzodpovědným za masakry palestinských civilistů. Begin však byl i jedním z hlavních činitelů napětí v samotném sionistickém hnutí, které v roce 1948 přerostlo bezmála v občanskou válku. Vzájemná nenávist Begina a Davida Ben Guriona byla legendární. Po vzniku Izraele se však Begin změnil na politika a charizmatického lídra izraelské radikálně nacionalistické opozice. Až v roce 1977 se mu podařilo zvítězit ve volbách a stát se izraelským premiérem. Vzápětí můžeme vidět, jak pod americkým tlakem Begin vyjednává s Egypťany a v roce 1979 uzavírá vůbec první mírovou smlouvu Izraele s arabskou zemí. Ještě těsně před podpisem obdrží společně s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem Nobelovu cenu míru.
Jásir Arafat byl rovněž výraznou část svého života velice radikální politický vůdce. Stál u vzniku organizace Fatah, která se zaměřovala na násilné údery proti Izraeli a různé sabotáže na jeho území. Měla na svědomí mnoho lidských životů. Koncem šedesátých let navíc Arafatův Fatah zcela ovládl zastřešující (a do té doby nepříliš významnou) Organizaci pro osvobození Palestiny a vtiskl jí radikální charakter. Přesto začal Arafat od sedmdesátých let postupně měnit taktiku a více se soustředil na diplomatické aktivity. V důsledku toho mnoho palestinských radikálů řady OOP opustilo a její bývalý člen Abú Nidal dokonce usiloval o Arafatův život. V devadesátých letech se Arafat stal zcela oficiálním představitelem izraelskopalestinského mírového procesu, za který v roce 1995 obdržel společně s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem Nobelovu cenu míru. (Ostatně zde již vzpomenutí bývalí severoirští radikálové dnes sedí v poslaneckých lavicích. Jejich případ ukazuje, že přechod teroristů do politiky může přispět k uspokojení politických ambicí hnutí a k celkovému zklidnění situace.)
Není překvapení, že pokud se zeptáte dnešních Palestinců a Izraelců na charakteristiku Arafata, odpoví zřejmě diametrálně odlišně. Ale zajímavější určitě je případ Menachema Begina. Položte otázku, zda Begin byl terorista Londýňanovi, voliči konzervativní strany, a zeptejte se na totéž Izraelce, voliče Likudu – oba jsou příslušníci stejné „západní civilizace“ navíc s podobně „pravicovými“ politickými názory. Pravděpodobně uslyšíte zcela různé odpovědi.
Jedním z paradoxů soudobého terorismu je propojení sociálně-charitativních aktivit a teroru. Na to jsou přeborníky Hamas a Hizballáh. Tyto skupiny bývají na Západě často házeny do jednoho pytle s Al-Kajdou. Existují však mezi nimi významné rozdíly. Al-Kajda je globální a v podstatě čistě teroristická síť nového typu, jíž především běží o šíření její zdeformované verze islámu a nastolení co největšího strachu a vlivu mezi umírněnými muslimy a obyvateli Západu. Naproti tomu Hamas a Hizballáh nejsou „čistě“ teroristické organizace, neboť disponují civilními křídly provozujícími sociální aktivity. Činí tak často efektivněji než oficiální státní složky. Bude zřejmě přesnější mluvit o organizacích, jejichž ozbrojené složky vykonávají teroristické aktivity. Právě kvůli tomu jsou populární, a proto je těžké je zničit – jsou to totiž i sociální hnutí se širokou základnou stoupenců.
Nabídnout alternativu Jediným způsobem, jak se podobným skupinám účinně a dlouhodobě bránit, je poskytnutí alternativy jejich stoupencům. Izrael se sice nedávno stáhl z pásma Gazy. Ve skutečnosti je tato oblast snad ještě více než kdy předtím špinavým táborem pro dva miliony lidí, kteří nemohou změnit své osudy. Gaza je dnes oprávněně považována za „Hamastán“. To i proto, že sociální křídlo Hamasu je pro většinu zdejších obyvatel stále jedinou možností, jak alespoň přežívat. Pokud bude Gaza nadále ostřelována a trest za raketové útoky ozbrojeného křídla Hamasu bude kolektivně aplikován na všechny obyvatele Gazy, situace se nezlepší. To, co Gaza potřebuje, je obdoba Marshallova plánu, která vyrazí Hamasu karty z rukou. Určitě by se to vyplatilo, protože výdaje na podobný projekt by byly nejspíš jen pouhým zlomkem zbrojních rozpočtů Izraele a jeho západních spojenců.
Zkrátka na terorismus by se nemělo pohlížet jako na ideologii či politické hnutí. Terorismus je především taktika či metoda boje používaná některými politicky motivovanými skupinami v určitých situacích a obdobích k dosažení různých cílů. Ruku v ruce s bojem proti terorismu by měla jít i snaha o pochopení jeho příčin. Jedině pak boj proti němu nebude sisyfovský.